Jak si lidé sami nasadí roubíky. Psychologie autocenzury

2 měsíce starý 11

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay/geralt

Voskovec a Werich měli, jak později Werich vzpomínal, za krásných časů buržoazní první republiky jednoho přísného cenzora. Zatímco jiné bylo možno odlákat z jeviště v kritickém okamžiku, on zarytě seděl a nic mu neuniklo. Tento člověk ale možná slavné dvojici zachránil život. Když hrozilo, že spadne klec, cenzor jim najednou před jejich cestou do Ameriky zavolal, že pokud chtějí zmizet ze země, mají poslední příležitost, protože pak už nedostanou pas. On že to zkusí pozdržet. Oba pochopili, že je zle, a ještě včas okupantům před nosem zmizeli.

To byla výhoda cenzora, že to byl reálný člověk, s kterým bylo možné vyjednávat, který měl slabosti, kterého šlo přelstít, nebo nějak obejít. To všechno ale ohledně autocenzury nejde, proto je vlastně mnohem více svazující. Nejhorší je, když má člověk pocit, že musí hlídat sám sebe. Jak jsme pochopili nejpozději v době, kdy si Andrej Babiš koupil média, „aby o něm psala pravdu“, nastala taky nová zlatá éra dobrovolného nasazování náhubků.

O čem je řeč

O autocenzuře se často mluví, ale co se tím vlastně myslí? Je to více či méně dobrovolné omezení vlastního projevu, slovem, písmem či jinak. Důvody mohou být zcela čestné, tedy snaha někomu neublížit, nebo strach.

Dále čtěte

Michael Kocáb a Michal Pavlíček (ČTK)

Koncert PRAŽSKÝ VÝBĚR SYMPHONY oslaví 30 let bez sovětských okupantů. Pokřtíme na něm Týdeník FORUM

Redakce internetového deníku FORUM 24 pořádá spolu s partnery jedinečnou akci: Koncert Michaela Kocába, Michala Pavlíčka a Českého národního ...

číst článek »

Spisovatel Josef Škvorecký v knize Všichni ti bystří mladí muži a ženy píše o filmu O slavnosti a hostech (1966): „Nejčastěji však, ne s takovou nostalgií, vzpomínám, jak jsem s Honzou Němcem seděl v barrandovské promítačce, ukazovaly se denní práce a na nich pan Vyskočil, a Honza najednou zbledl a povídá: ‚Proboha! Von na plátně vypadá jak Lenin!‘ A já si uvědomil, že to je právě to, co scéně dodávalo jakýsi podtext blížící se hrůzy, jehož zdroj jsem do té chvíle nemohl zjistit. Ivan Vyskočil skutečně vypadal jako z oka vypadlý Vladimíru Iljiči, ‚Těpic,‘ řekl jsem, ‚Budeš mít průser…‘“

Nabízí se otázka, jestli tvůrci mohli v daný okamžik ještě zareagovat autocenzurou. Rozdělaný film zřejmě nemohl být zastaven, takže by autocenzura přišla příliš draho. Nám to však může sloužit jako modelový příklad toho, kdy by za jiných okolností k autocenzuře mohlo dojít. Všimněme si, že tvůrce uvažuje, co si bude myslet potenciální cenzor. Co když Lenina poznal? Určitě by šlo udělat ústupek, na místo Ivana Vyskočila, který Lenina připomínal, angažovat jiného herce. Možná šlo odstranit bradku nebo pleš. Faktem je, že podoba s Leninem mohla být úmyslná nebo podvědomá, ale měla svůj umělecký význam. Bez ní by film vyzníval jinak. Autocenzura by dílo pokazila.

Proč o něčem mlčet

Důvody autocenzury mohou být různé. Vždy je to ale něco na škále od obav po strach až hrůzu. Někdy se skutečně jedná jen o respekt nebo citlivost nebo názorové preference, aniž je přítomen nějaký přímý bezprostřední nátlak ze strany instituce nebo autority. Tak například novinář nebude psát o tom, že jeho oblíbený politik pronesl nesmysl nebo se trapně zachoval na veřejnosti. Položí si známou otázku, „komu to slouží“, zjistí, že „nepřátelům“, takže je radši zticha. Někdy je autocenzura chvályhodná, když se nepustí do oběhu informace, která není ověřená, ačkoliv je skoro jistá.

Nepochybně existují dobré důvody, proč člověk omezuje svůj vlastní projev. Sem dozajista patří otázka vkusu, protože ne všechno, co je pravda, musí být nutně veřejně sděleno. Vkus je kategorie, která se obtížně objektivně definuje, je spíše otázkou jakéhosi kulturního konsensu, díky kterému poznáme, že některé výrazy, výjevy a popisy (například vražd, hromadných masakrů, teroristických činů nebo odhalení cizí intimity) mohou někomu uškodit.

Dále čtěte

 FORUM 24 (FORUM 24)

Předplatné s dárkem: Předplaťte si Týdeník FORUM, pojďte na koncert a dostanete vstupenku zdarma

Kupte si roční předplatné Týdeníku FORUM za zvýhodněnou cenu spolu s lístkem na koncert 30 let bez okupantů PRAŽSKÝ VÝBĚR SYMPHONY, který se koná ...

číst článek »

Strach už je jiná záležitost. Ve své jemnější formě je to fenomén, který můžeme lidově nazvat spouštěním kalhot, zatímco brod je ještě daleko. Žádné směrnice od vrchnosti sice ještě nepřišly, uvažuje novinář, ale protože se dá tušit, kdo upadl do nemilosti, nebudeme o tom člověku psát, nebo aspoň rozhodně ne dobře. Období počínajících normalizací je pro takové jednání vhodnou půdou. Rozhodně se nic nepokazí, když se bude mlčet, uvažuje takový jedinec. Hrubší český pojem říká, že se někdo „předpo…“

Liší se něčím taková autocenzura od takzvané předběžné opatrnosti? Předběžná opatrnost znamená – ten pojem známe z ochrany životního prostředí –, že jsme opatrní přesto, že hrozba ještě není jistá nebo prokázaná. Tam musíme uvažovat o tom, jestli případná ztráta za to stojí. Třeba pokazíme článek nebo film zbytečně. Určitému typu lidí je to ovšem jedno, protože o kvalitu práce nejde, jde o chleba.

Autocenzura funguje sama

V čem je výhoda autocenzury? V tom, že funguje sama. Sociologie zná pojem „člověk vnitřně řízený“. Takový jedinec má v sobě jaký gyroskop, který setrvačností vrací člověka po nějakém vychýlení do původního stavu. Takovému vnitřně řízenému člověku není třeba pořád říkat, co má dělat a říkat. Stačí setrvačník jednou roztočit (tedy vštípit člověku hodnoty, dokud je tvárný, především v dětství) a všechno už pak jde samo.

Autocenzura působí mimo jiné i podvědomě. Člověk už si ani nemusí uvědomovat, že jeho jednání není svobodné, protože mu přijde přirozené.

Obelhat pravdu ovšem není jednoduché, protože je to proti lidské přirozenosti. Pravda se dá pouze potlačit, což má negativní následky nejen ve společnosti, protože ta samozřejmě nemůže od určité míry lhaní dobře fungovat, tak v případě jednotlivce, protože potlačené se dere na povrch.

Dále čtěte

Jan Křesadlo. (cs.wikipedia.org)

Kupte si knihu Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy

Na e-shopu FORUM najdete unikátní román Jana Křesadla Skrytý život Cypriána Belvy. Vlastní jméno autora bylo Václav Pinkava (1926–1995) a jedná ...

číst článek »

Anne Rothe, americká literární vědkyně, to demonstruje na případu takzvaného antifašistického mýtu v Německu, konkrétně na případu kolektivního vědomí ohledně Třetí říše, jak bylo patrné v Německé demokratické republice. Toto vědomí bylo určeno tzv. antifašistickým mýtem, což znamenalo, že všechny vzpomínkové fragmenty, v kterých by se toto oficiální kolektivní vědomí mohlo vyjádřit, byly potlačeny. Centrální tezí tohoto mýtu bylo, že se začíná od jakéhosi času nula. Nekladla se otázka, co se z nás v době předtím, za časů Hitlerova režimu, vlastně stalo. Kam se najednou poděli všichni ti, co Hitlera oslavovali? Tyto vzpomínky byly pouze potlačeny jakousi autocenzurou, nicméně v nevědomí zůstaly. A to dokonce i pro generaci, která se narodila až po válce. Proto je také zaznamenáno, že po několika pivech jak ti starší, tak i ti mladší, kteří to osobně nezažili, začínají zpívat nacistické písně.

Za komunismu to samé

Období komunistické vlády bylo ještě horší. Proto neudivuje, že zanechalo na duševním stavu lidí hluboké stopy. Nezdá se ani, že by to zcela vyřešil příchod mladších lidí. I ti, kteří nezažili z komunistického režimu byť jen jedinou vteřinu, jsou dětmi svých rodičů, kteří byli mentalitou socialistického Československa nasáklí, onou mentalitou potlačování, lhaní a sebeobelhávání.

Dokud ještě do roku 1968 existovala cenzura, bylo to v jistém ohledu výhodnější, protože cenzor byl konkrétní člověk, kterého bylo možné o něčem přesvědčovat, zkoušet na něj různé strategie a hrát různé hry. Nad člověkem, byť takovým, který zastává mocný a nepříjemný úřad, se pak dá s trochou štěstí v některých dílčích otázkách vyhrát. Vlastní strach ale člověk nosí v sobě a mocná je právě ta neurčitost. Dokud byl cenzor, byla odpovědnost rozložená. Někdo vytvořil nevhodné dílo někdo ho omylem „pustil“, takže nějak potrestat by si zasloužili oba. V případě autocenzury je ale každý svým vlastním cenzorem a trest tedy dopadne dvojnásob silně. Vícestupňový systém kontroly ovšem zabraňoval v tom, aby něco „závadného“ vyšlo.

Zakažte to pro jistotu všechno

I autocenzura vyžaduje jistý talent, protože neexistují oficiální seznamy něčeho zakázaného. Bylo by to příliš komplikované. Církev sama zrušila index zakázaných knih v polovině 60. let minulého století, protože už byl poněkud archaický a navíc při množství vydaných titulů už by to zřejmě nešlo fyzicky zvládnout. Dodejme, že to bylo ještě před dobou internetu, kdy už ani není jasné, jak by takový index něčeho zakázaného měl vlastně vypadat. V takové době je třeba zakazovat rovnou témata.

Nebylo by to poprvé. Normalizace byla například charakteristická tím, že už nezakazovala jednotlivé věty, články, knihy nebo filmy, ale byla mnohem důkladnější a rafinovanější, protože zakazovala rovnou autory. Pak už bylo jedno, zda dotyčný vytvořil náhodou něco nezávadného, protože on byl závadný a tím pádem bylo závadné všechno, co se ho týkalo, byť by to byl jen popis krajiny nebo kuchařský recept. Prokletí muselo být absolutní. Kdo si ale má všechny ty zakázané autory pamatovat? Jak vědět, že jméno Vaculík nebo Havel se nemá používat vůbec, protože nejde o polemiku s jejich názory, ale protože jde o osoby určené k zapomenutí? I ostrá kritika by je nechala dál žít jako protivníky, kteří za kritiku vůbec stojí, což panující režim nechce.

Kvést může i za svobody

Autocenzura může zafungovat i v období hluboké svobody slova. I tehdy se o některých věcech nepíše, nebo píše jinak. Příkladem je například ideologizace vědy. Pokud značná část mediální obce bude sdílet názor, že globální oteplování je způsobeno člověkem a je třeba mu čelit snižováním emisí, bude tomuto názoru dávat – s nejlepšími subjektivními úmysly – prostě větší prostor. Stejně tak se bude chovat v otázce potratů a eutanázie a homosexuálů. Je přitom jedno, kdo zrovna vládne, protože v tomto případě vládne nějaká idea a je nepřípustné se jí rouhat.

Obavám zveřejnit něco nepohodlného podléhali i vážení mužové. Charles Darwin byl přesvědčen o své evoluční teorii, ale nechtěl ji publikovat, protože se bál následků. Nakonec to udělal z důvodů stejně lidských – hrozilo totiž, že by ho někdo v prvenství předběhl.

Místo totality starého typu se v západní společnosti objevuje fenomén politické korektnosti. Jako jiná často používaná slova se i tento pojem stal pejorativním. Jako i jiné cesty do pekel, i u politické korektnosti byl na počátku dobrý úmysl, totiž nemluvit „nesprávně“, abychom někoho nezranili, především příslušníky různých menšin. I zde platí, podobně jako u náboženství, „je něco nad námi, ale nesmí se to přehánět“. Problematické je už samotné východisko, že nemáme někoho urazit. Jenže my někdy někoho urazit chceme, vědomě a rádi, protože je to odpůrce a chceme mu způsobit škodu. Domníváme se, že si vyjednávání nezaslouží.

Právo urazit

Salman Rushdie kdysi řekl, že existují snazší způsoby jak někoho urazit než napsat několikasetstránkový román. Tím narážel na to, že byl odsouzen k smrti fatvou ajatolláha Chomejního za urážku islámu a proroka Mohameda. To má jistě pravdu, stejně tak ale mají pravdu i ti, kdo soudí, že islám urazil. Když Rushdie zjistil, že mu žádné omluvy stejně nepomohou, rezignoval na jakoukoli autocenzuru a dál říkal, co si myslí.

Stojíme teď před další etapou v dějinách autocenzury. Nejspíš nepůjde jen o politickou korektnost týkající se menšin ani o správnost jazyka ohledně pohlaví a podobně, aspoň u nás to tak dramaticky nevypadá. Půjde, aspoň v nejbližší době, o autocenzuru v době koncentrace mediální moci v rukou oligarchů spojujících v sobě moc peněz, výkonnou moc v politice a moc vlastníků médií. V době, kde se na komplikovaném mediálním trhu už tak jako tak těžko hledá práce, si každý rozmyslí, nakolik půjde proti zdi a půjde do otevřeného konfliktu třeba tím, že se pokusí odkrýt nějakou nepříjemnou kauzu týkající se majitele či majitelky vlastních novin nebo televize.

Málokdo má duševní konstituci na to, aby přímo lhal. Stačí neříkat všechno. To je za určitých okolností také lhaní. Spisovatel Vladimír Páral napsal úspěšné romány, ve kterých v socialistickém Československu zcela vynechal existenci komunistické strany. To už je v podstatě lež, protože je to podobné jako napsat Červenou karkulku, kde nebude žádný vlk. Je to myslitelné, ale bylo by to divné.

Pro pozorovatele z oblasti společenských věd bude zajímavé sledovat, jak se s novým jevem mocných domácích majitelů tvůrci, autoři, novináři vypořádají. Dopadne to zřejmě jako vždycky. Je několik způsobů, jak reagovat. Jedním je konformita, přizpůsobení se cílům i prostředkům. Dalším je inovace, kdy souhlasím s cíli, ale hledám nové prostředky, to jsou reformní typy lidí, asi jako byli reformní komunisté. Někdo však nesouhlasí ani s cíli, ani s prostředky, takže mu nezbývá nic jiného než únik, popřípadě vzpoura. Pak je ještě jedna v Česku oblíbená metoda, a to je ritualismus, kdy se ve vyhlášené cíle nevěří, ale aspoň se to předstírá. Takové jednání bývá připisováno literární postavě Švejka. On přežije, ale instituce, ve které se vyskytuje (armáda, firma, noviny), možná nikoli.

Pokud už podobné poměry zasahují i celý stát a značnou část jeho médií, je to už společenský problém. Pokud se o sobě společnost přestane dozvídat pravdu z více stran, bude ji to paralyzovat. Proto je na místě snahy o vytvoření takového prostředí zarazit, dokud je čas.

Zdroj