Jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni. Krev v pražské synagoze připomínala masakr židů celá staletí

HISTORIE / „Kterýkoli dům vám ukážu, je plný nejpřednějších židů: podpalte a spalte je!“ volá pražský kazatel Ješek Čtverhranný. „Raději až všichni židé zemřou, než aby křesťané zhynuli!“ Rozlícený dav se nenechá pobízet dvakrát. Vyzbrojí se tím, co je zrovna po ruce, holemi, palicemi, motykami a noži, a plný hlasité nenávisti zamíří do ulic židovské čtvrti. 

Obviňování za ukřižování Ježíše Krista, zvěsti o údajném čarodějnictví, rituálních vraždách či o úmyslném šíření morových epidemií prostřednictvím otrávení vody ve studnách křesťanů. Někdy býval ale důvod k nenávisti židovských obyvatel v dobách středověku mnohem prozaičtější – zatímco náboženská pravidla zakazovala jak židům, tak křesťanům lichvu, na mezináboženské peněžní půjčky se zákazy nevztahovaly, a tak židovská populace bohatla z úroků z půjček křesťanům.

Nenávistné vlny antisemitismu smetly židovské obyvatele během středověkých pogromů v řadě evropských měst – v Augsburgu, Norimberku, Basileji, Trevíru, Štrasburku či Frankfurtu nad Mohanem a dalších. Tisíce a tisíce židů při nich bylo pobito, upáleno nebo utopeno, jejich majetek rozkraden.

Šest bran je neuchránilo

Oproti tomu si pražští židé žili poměrně poklidně, tedy od dob první křížové výpravy na konci 11. století, kdy je křižáci násilím nutili ke křtu a zabíjeli ty, kdo odmítali. Jejich obec se postupně rozvinula ve významné středisko obchodu, kultury a učení a zařadila se mezi nejpřednější v Evropě. Pak však přišly Velikonoce roku 1389 a pražskému ghettu přinesly nejkrvavější pogrom v jeho dějinách.

Na počátku vlády krále Václava IV. získali židé právo svou obec v Praze ohradit a uzavřít šesti branami, avšak ani to je před výbuchem zášti neochránilo. V těch dubnových dnech pobýval vladař mimo Prahu. Největší křesťanský svátek, Velikonoce, a židovské svátky Pesach připadly roku 1389 na stejná data a napětí mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem stále houstlo. Pouhý drobný incident pak už stačil k tomu, aby se potlačovaná nevraživost přetavila v krveprolití. 

Úmysl, nebo náhoda?

„Poněvadž tehdejší bydliště židů pražských na Starém Městě skoro na všech stranách byla křesťanskými domy obklopena a jich se bezprostředně dotýkala, nemohlo jináč býti, nežli že kněží z okolních far, zejména od svatého Valentina a od svatého Kříže Většího musili někdy se svátostí k nemocným jíti okolo samých domů židovských,“ vypráví historik Václav Vladivoj Tomek ve svém díle Dějepis města Prahy z druhé poloviny 19. století. 

Stávalo se podle jeho slov, že židovští obyvatelé činili kněžím po cestě všelijaké potíže. A tak se prý i událo i osudného odpoledne 18. dubna 1389: „Když šel kněz okolo s tělem Božím, židé sběhli se a pokřikovali naň, rouhali se Kristu, pravíce Kamenujme toho, jenž se vydával za syna Božího! a jali se házeti kamením na kněze, až mu svátost vyrazili z rukou.“

Verzí, co se ve skutečnosti stalo za šarvátku, je ale mnohem víc. „Uličkou ghetta procházel právě kněz se svátostí oltářní k zaopatření umírajícího,“ popisuje historik Josef Janáček ve své knize Malé dějiny Prahy z roku 1973. „Několik kamenů hozených náhodně jdoucími židy zasáhlo kněze a snad i svátost oltářní. Není však vyloučeno, že incident způsobily židovské děti, jež po sobě házely pískem a kamínky a jen náhodou zalétlo bláto na kněze a snad i na svátost.“

Rozlícený kněz to však považoval za úmyslnou pohanu a urážku svátostného Krista, v samém rozčilení doběhl na Staroměstské náměstí, kde voláním vzbudil srocení lidu. Městští drábové reagovali rychle. „Odvlekli na radnici několik zadržených židů a zavřeli je do šatlavy s tím, že budou postaveni před rychtáře.“ 

Dav lačnil po krvi

Tím mohla být záležitost vyřešena a třeba i zapomenuta. Jenže nebyla. Rozbouřený a neustále se rozšiřující několikasethlavý dav volal po přísnějším potrestání, po okamžitém vyřízení účtů. Protižidovská zášť bujela v zemi už příliš dlouho, než aby se dala snadno utišit.

Navíc se slavily Velikonoce připomínající ukřižování a slavné zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kněží v pražských kostelích kázali o zločinu, jehož se Židé na Mesiáši dopustili a prohlašovali: „Jestli nepomstíte pohanění, které se stalo našemu Pánu Ježíši, budete muset všichni snášeti hanbu a potupu dřív, než jeden rok pomine!“

Do čela rozvášněného davu se postavil kazatel Ješek Čtverhranný a svou agresivní rétorikou podněcoval všechny přítomné k pomstě. A zástup shromážděných, složený zejména z řad městské chudiny, jej vyslyšel. Všechny ruce popadly improvizované zbraně a lidé jako jedno obří, hlučící monstrum, poblázněné náboženským fanatismem i vidinou možného zisku, vpadli do pražského ghetta.

Masové vraždění v domech i ulicích

Nehleděli na věk, nehleděli na pohlaví, smilování neměli s nikým a ničím. Vtrhávali do židovských domů, prohledávali každý kout, brali vše, co se jim zlíbilo, ničili bez zastavení. Vydrancovaná obydlí zapalovali, mnohdy i s jejich stále žijícími obyvateli nebo muže, ženy, děti i starce bez milosti vyháněli ven. Na ulicích je buď rovnou utloukli k smrti či svázali a dovlekli k provizorním hranicím. Za jásotu ostatních oheň pohlcoval mrtvá i živá těla.

Útočníci znesvětili i obě tehdejší pražské synagogy, nejprve roztrhali tóru a další náboženské svitky, dílo zkázy poté dokončily plameny. Pronásledovaní židé se ve zdech Staronové synagogy pokoušeli ukrýt marně. Vrahům nebylo nic svaté. Stopy jejich krve nesly stěny posléze obnovené synagogy až do roku 1618, jak dnes připomínají hebrejské nápisy na severní a jižní stěně jejího hlavního sálu.

Děti si adoptovali bohatí

Nenávist agresoři však neobraceli jen k živým – z hrobů na židovském hřbitově vytahovala lůza mrtvoly a vybíjela na nich bezuzdně svůj vztek. „Tehdy mečem zhynul provinilý žid…“ popisuje události zřejmě očitý svědek Matěj z Lehnice, křesťanský učenec, v ten čas student Univerzity Karlovy. „Když nastal večer, byl žid proboden, zbit, spálen, provazem svázán. A zločin rouhání si zasloužil podrobit se trestu, bylo to znamení hněvu, že potrestán byl krutě, čehož jsme byli svědky.“

Z hořícího židovského města se podařilo uprchnout málokomu. „Zachránili se ti, kdo byli mimo Prahu, a skupina hezkých dětí, které byly pokřtěny a adoptovány bohatými rodinami,“ podotýká Josef Janáček . Ještě třetího dne byli chudí křesťané, najatí ke spalování mrtvol, vybízeni, aby do plamenů odváděli všechny živé židy, které snad ještě najdou někde ukryté.

Kolik nevinných lidí v těch velikonočních dnech zahynulo, se přesně neví. Německý augustinián Dietrich Engelhus, tehdy pražský student, zapsal, že „bylo v Praze v té době spáleno na tři tisíce Židů“. Tento údaj od něj přebírali kronikáři a později i historikové. Podle historika a člena Evropské asociace pro židovská studia Daniela Soukupa je však nerealistický. „Mohlo jít až o 750 osob,“ tvrdí. I takové číslo ale představovalo zkázu naprosté většiny židovské komunity v tehdejší Praze.

Muž, který rozuměl líbezné písni

„Zlá rána postihla z Božího usouzení Pragu, město korunní, 5149 let po světa stvoření. Ach, ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není! V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní, osmého dne našeho svátku Vykoupení. Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení,“ líčí krveprolití Avigdor ben Jicchak Karo, rabín, básník a lékař ve své elegii, která se dodnes každý rok předčítá v pražské Staronové synagoze na Jom kipur, den smíření. 

„Běda dni, v němž spikli se hříšníci, utečenci bezejmenní a blouznivci. Vpadli k nám se zbraní smrtící a se sekyrami jako dřevorubci…“ Pogrom zažil na vlastní kůži jako malý chlapec. Masakr přežil, avšak ztratil během něj otce. Jeho náhrobek z roku 1439 na Starém židovském hřbitově byl vůbec nejstarším zde zachovaným kamenem. Dnes je uchovaný v expozici pražského Židovského muzea v Maiselově synagoze. Slova na něm říkají: „Je pochován muž, který rozuměl líbezné písni…“

„Propuknutí útoku souviselo s oslabenou pozicí krále Václava IV., který pobýval v té době pravděpodobně mimo Prahu, a pogrom lze proto vnímat jako zpochybnění panovníkovy autority a útok na jeho regál,“ podotýká Daniel Soukup.

Král na masakru vydělal

Poté, co k vladaři dorazily zprávy o velikonočních bouřích, vrátil se urychleně do Prahy. Údajně byl celou událostí velmi pobouřen, uložil staroměstským konšelům pokutu dvacet tisíc kop pražských grošů a nařídil vrátit veškerý lup svým původním majitelům. Jenže naprostá většina z nich byla po smrti, tudíž jejich majetek propadl královské pokladnici. Augustinián Dietrich Engelhus dodává: „Z této jejich zkázy dříve zmíněný král Václav obdržel pět sudů plných stříbra, jak se povídalo.“

Velikonoční masakr roku 1389 se stal tím nejstrašnějším pogromem v celých českých dějinách, ale bohužel ani zdaleka jediným. Husitské bouře v českých zemích přinesly židům další krveprolití, pogromy a vykázání z měst zažívali i během 15. a 16. století. Teprve za vlády císaře Rudolfa II. začalo pražské židovské město vzkvétat, proniklo na přední místo v Evropě a zanechalo v české kulturní historii hlubokou stopu.