Jan Vojáček 3. díl: Modlitba či meditace ovlivňují naši psychiku i fyziologii. Uvolňují se látky, které umí léčit

4 měsíce starý 15

Jan Vojáček

Jan Vojáček

„Pojďme přestat tvrdit, že existují nevyléčitelné nemoci. Samozřejmě záleží na tom, v jaké fázi nemoc u konkrétního jedince je, a samozřejmě na schopnostech každého člověka. Ne každý člověk má schopnost projít vnitřní proměnou, která je k vyléčení nezbytná. Nevím, proč to tak je. Neříkám také, že se každý uzdraví. Také samozřejmě neříkám, že nejsou potřebné klasické léky…“ Tato slova doktora Jana Vojáčka v minulé části rozhovoru zaujala mnohé z vás. Stejně jako povídání o koronavirové krizi z úplně jiného úhlu pohledu, než je zvykem: „V koronavirové krizi se neustále bavíme o tom, co nás rozděluje. Jedni jsou pro očkování, další proti, někteří pro promořování, další ho odmítají, a rozděluje nás ještě spousta dalších věcí. Ale co nás spojuje? Proč se o tom nejdůležitějším nemluví? Spojuje nás přece odolnost. Bez toho, abychom mluvili o tom nejdůležitějším, tedy o naší odolnosti, budou dál pokračovat snahy zvládnout co nejdříve tuto krizi, ale současně se budeme chovat tak, že neskončí nikdy.“ Nyní v této debatě budeme pokračovat, ale zabrousíme i jinam – zeptáme se pana doktora Jana Vojáčka třeba na to, jaké klienty vídá nejčastěji.

Zdraví

Délka: 37:37
Datum: 28.3.2021

Přehrát pořad

Martina: Kdo k vám chodí jako klienti? Kdo, a v jakém rozpoložení a zdravotním stavu? A vlastně i mentálně?

Jan Vojáček: Je úžasné, že jak se o tomto komplexnímu přístupu ke zdraví čím dál více mluví, tak obrovsky vzrůstá poptávka po tom, řešit to jinak. A musím říct, že jsem nečekal, že kniha bude mít ten dopad, že lidé mají možnost, než se ke mně dostanou, nebo k nám na kliniku, aby si procházeli jejími principy v klidu. A přicházejí úžasní lidé. Přicházejí nabrífovaní, už mají informace, co, a jak by se mohlo dít. Že to nebude o tom, že já je zachráním, že jim dám nějakou pilulku, nebo že to za ně udělám. Už chodí namotivováni, nachystaní, naladění. A musím říct, že to je opravdu potom nádherná práce. Jenom to někdy sklouzává k tomu, že lidé mají třeba opravdu pocit, že se po 20, 30 letech trvání nějaké nemoci stane zázrak. Já ho nechci popírat, ale je to mnohem menší pravděpodobnost.

Martina: Stal se někdy?

Jan Vojáček: Stává se, ale je to opravdu výjimečné. Já mám nejradši klienty, kteří jsou do roka od vzniku diagnózy, a úplně nejlepší by bylo, když žádnou nemají, ale není jim dobře. Tím se dá předejít budoucí diagnóze v čase, než oni pochopí principy, že k ní směřují, a co změnit. Takže já opravdu nechci nikomu brát naději, ale musí také brát v potaz, a být nohama na zemi, že když 30 let, 40 let trvá nějaký destruktivní proces v systému, a poničí nějaké tkáně, tak že to opravdu může být nevratné.

Martina: Chodí k vám také klienti, kteří už nemají jinou možnost, protože nad nimi třeba naše zdravotnictví zlomilo, hůl a posílá je umřít v klidu domů?

Jan Vojáček: Ne, to určitě ne. Nedávno jsem viděl video s Jaroslavem Duškem se zesnulým panem Vladimírem Kafkou, který právě pomáhal i těmto lidem, a kterého jsem obdivoval za to, že byl schopen mnoha lidem pomoci. Ale to opravdu není náš příběh.

Vezměme si, že existují akutní, a chronické stavy. Akutní stavy vůbec neřešíme, chronické stavy pokročilého stádia už také neřešíme. Ale pak existuje obrovská šedá zóna stavů, které nemají svou diagnózu, daní lidé se necítí dobře, což jsou takzvané funkční změny. A z těchto lidí se často dělají hypochondři a blázni, a končí na antidepresivech, protože opakovaně chodí k lékaři s nějakým diskomfortem v břiše.

Martina: „To vás nemůže bolet.“

Jan Vojáček: Udělají se testy a: „Nic tam není, jste zdráv, tak si dejte antidepresiva.“ Tak toto je pro nás nejlepší klientela, protože tam nejsou žádné dramatické organické strukturální změny, ale dá se jim skvěle předejít. A když pak už někdo diagnózu má, tak úplně nejlepší je, když je to co nejdříve, protože jak na klinice říkáme, my neléčíme nemoc, ale obnovujeme zdraví, a tím pádem je skoro jedno, jaká je to nemoc, protože je to jenom vrchol pyramidy projevu, na který má daný lék. A díky tomu, že to neléčíme léky, tak je nám to skoro jedno. Ale v ideálním případě jsou to potíže, kdy organismus ještě není opravdu výrazně narušen, to je jasné.

Funkční medicína je o naší individuální cestě k sobě, ke zdraví. To nemusí stát moc peněz a není to závislé na potravinových doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: Oba už jsme to tady vzpomínali, že by asi ideálním stavem bylo, kdyby se alternativní i alopatická medicína doplňovaly, a navzájem obohacovaly. Je to české specifikum, že se zdá, jako by v naší zemi nebylo pro oba směry léčení místo?

Jan Vojáček: Není to naše specifikum, je to světový fenomén. Ale v některých zemích už akceptují na pojišťovnu třeba homeopatii. Ve Švýcarsku už trošičku jinak nakládají se zdravotním pojištěním, protože přeci jenom větší svoboda vybrat si, jakým směrem chci jít, by mohla být pro lidi prospěšná. Jinak z nás systém pořád dělá nezodpovědné malé děti, jakože nejsme schopni rozpoznat, kdo je šarlatán, který chce vytáhnout z lidí prachy.

V dnešní době, kde máte systém referencí, který lze i zneužít, můžete na někoho nakydat hnůj a špínu, a lidé si to pak řeknou. K nám chodí naprostá většina lidí na doporučení, to znamená, že když chce někdo dělat práci špatně, tak prostě bude mít špatné výsledky, lidé si to řeknou, a dříve či později to chcípne. Když někdo bude dělat dobrou práci, tak si to lidé také řeknou, a bude mít třeba plno. Já bych chtěl, aby z nás tento systém nedělal nezodpovědné malé děti ve smyslu: „Platíte si pojištění, tak za to dostanete tento rámec, který máme stoprocentně ověřený. Dobře, to se dá pochopit. Ale tento rámec má své limity a omezení, tak co s tím?

Já věřím tomu, že do budoucna trošičku vychladneme v aroganci, že: „Toto je opravdu to jediné správné řešení. Ano, hovoří se o tom, že business s potravinovými doplňky je čím dál tím větší, protože jak je větší poptávka, tak se tomu firmy snaží přizpůsobit. Takže v návaznosti na nás vzniká obrovské množství businessu v potravinových doplňcích. Ale to není ani o tom, je to o naší individuální cestě k sobě a ke zdraví, a to principiálně nemusí stát moc peněz, a není to závislé na žádných doplňcích, ani homeopaticích na celý život.

Martina: My jsme z trojjediné bytosti, tělo, mysl a duše popsali zatím to, co s námi, co s naším tělem, může dělat naše mysl. Ale duši jsme zatím ještě nerozebrali. Já už jsem to tady několikrát posluchačům říkala, tak se nechci pakovat, ale je to moje oblíbená historka o tom, že asi před 25 lety byl v televizi rozhovor s, tuším, profesorem Heřtem a doktorem Jonášem. A profesor Heřt tehdy jako člověk, který nemá rád šarlatány, říkal: „Já jsem už pitval desítky, stovky těl, a nikdy jsem žádný meridián nenašel.“ A doktor Jonáš mu říká: „A pitval jste také mozek?“ A on říká: „Ano, stovky, tisíce.“ „A našel jste tam myšlenku?“, ptal se ho. A tato otázka mi pořád zní v hlavě, zejména když pokládám otázku: „A co duše?“ Nebo: „Jak jste si ji pro sebe zhmotnil? Je to bublina, která váží 21 gramů, a proto naše tělo po našem úmrtí ihned přijde o 21 gramů?

Jan Vojáček: Mám pocit, že třeba lidé, kteří mě nějakým způsobem kritizují, vychází z předpokladu, že naprostá většina lidí, kteří něco dělají jinak, to dělají pro svůj prospěch. Třeba aby vydělali prachy, byli zajímaví, byli vidět. Musím říct, a chtěl bych zdůraznit, že já to dělám všechno pro sebe, protože to nemůžu dělat jinak, kvůli své duši. Jsem pod všemožným tlakem, asi si dokážete představit, jaké to v dnešní době je, a to jsem ještě rád, že není doba komunismu.

Viděl jsem hezký film Šarlatán, a já se právě nechci považovat za šarlatána, ale jsem tak skeptiky občas titulován. Moji motivaci a vnitřní sílu mi dává to, že nemůžu zradit svou duši. Ale lidé se svou duší nejsou v kontaktu kvůli hluku mysli, a toho, co se dneska děje ve společnosti, a proto, že se stále orientují navenek. A tak se často ptají: „A jak jste se dostal do kontaktu se svou duší?“ Tím, že jsem začal vystupovat ze své komfortní zóny, a začal jsem dělat věci jinak, než jsem měl nalajnovaný. A začal jsem naráz cítit něco, co bylo na pozadí za myslí, nějaký pocit, nedá se to jednoduše vyjádřit slovy. Prostě jakési chvění, které jsem nikdy necítil, na medicíně rozhodně ne. Tak co to je, když se naráz začínám zajímat o celostní přístupy v medicíně, ať to byla ajurvéda, čínská medicína, jóga, akupunktura, akupresura? Naráz jsem říkal: „Jo, to je psychosomatika.“ A to je přeci úžasný. Najednou jsem začal lépe slyšet, jak ke mně moje dušička promlouvá, a říká: „Honzo, to je ono.“ A od té doby nemůžu jinak. Takže duše hraje velkou roli v tom, že kdybych ji neposlechl, tak jsem přesvědčen, že bych onemocněl.

Čili, jak popisuji i v knize, už jsem začal mít příznaky nekompenzovaného stresu, který na mě působil, a chronického napětí ve formě svalových záškubů a fibrilací.

Lidé odevzdávají zodpovědnost za svůj život buď lékaři, nebo Bohu. Obojí je zbavování se odpovědnosti.

Martina: A to jste měl už při fotbale, když jste postupoval výše, a hrál první ligu? Nebo když jste pracoval na ortopedii? A to si vás takto podalo tělo?

Jan Vojáček: Měl jsem to už na medicíně. Dávalo to asi najevo svůj nesouhlas s tím, že to rvu hlavou někam, kde asi nemám být. Nakonec se ukazuje, a jsem rád, že i když se mi tyto záškuby začaly objevovat v prváku, tak jsem medicínu dodělal, protože mi teď pomáhá. Ale dělám to jinak. Čili jsem využil toho, že mi něco řeklo: „Hele, medicína asi není pro tebe.“ A nakonec jsem zjistil, že pro mě není rámec klasické medicíny, a vyslyšel jsem volání své duše, a šel za tím, co je pro mě vhodné poslání.

Martina: Když se bavíme o duši, tak odtud je jenom krok k víře. Pomáhá víra v léčení? Nemyslím jenom víra v uzdravení, ale myslím víra v něco, co nás přesahuje.

Jan Vojáček: Je to dvojsečné, protože mám někdy pocit, že lidé odevzdávají zodpovědnost buď lékaři, nebo Bohu.

Martina: A co je účinnější?

Jan Vojáček: A zase, ani jedno, protože stejně tak, jako na sebe přebírá zodpovědnost medicína, tak církevní dogma zase přebírá zodpovědnost za duševní pochody: „Dělej, co ti říkáme.“ Není to o tom: „Najdi si to své.“

Martina: Dobře. Přeruším vás: Věříte třeba v léčivou sílu modlitby?

Jan Vojáček: Rozhodně, u modlitby a meditace je to vědecky prokázáno na tom, co se děje v našem mozku s neurochemickými procesy. Já jsem hodně racionální člověk, a přesto jsem dal postupem času na frak své mysli, abych jí ukázal, že mi rozhodně nebude vládnout. Pořád používám mozek, takže mě zajímá i věda, a je nezpochybnitelné, že to funguje, a my víme, že i fyziologicky. Že se aktivuje parasympatikus, a uvolňují se látky, které umí hojit. Takže tam není pochyb.

A zase se to dotýká placebo, nebo nocebo efektu. To pracuje se systémem víry, nic víc. Ta víra v to, že vám vypadají vlasy, vám způsobí vpadání těch vlasů, nic víc. Takže to je něco, o čem jsme se bavili už u komunikace. A chtěl bych tady opravdu zdůraznit, že mým záměrem je, aby si člověk vybudoval víru v sebe. Protože lidé neumí využívat víru v sebe, ve své schopnosti, své tělo, své samoléčebné nastavení, v to, že to může být jinak, že já to můžu mít jinak, že mám svobodnou vůli, a mohu se rozhodnout. Takže když v průběhu naší cesty s klientem, když děláme různé skupinové konzultace, dáváme na začátku nějaké doporučení, ve smyslu: Na základě testů by to vypadalo, že by strava mohla jít tímto směrem. Tady bychom mohli toto doplnit, a podobně. Je třeba se pokusit vyvázat ze systému, čímž se organismus začne srovnávat.

Ale mým vnitřním záměrem s každým klientem je, aby načerpal víru v sebe jako tvůrce své reality, jako tvůrce svého života, svého zdraví. Čili, když naráz vidím: „Pane doktore, já už dál půjdu svou cestou. Děkuji vám. Už jsem se v tom zorientoval, už sám sebe lépe znám, vnímám lépe své tělo, už vím, co si mohu, a co si ne nesmím dovolit. Pane doktore děkuji, odcházím,“ Tak to je ideální stav, protože vím, že ten člověk už s velkou pravděpodobností nebude potřebovat ani mě, a do budoucna možná žádného jiného lékaře, pokud se mu nestane něco akutního.

Naše sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí

Martina: Občas se objevuje názor, že západní společnost degeneruje, a to v celé řadě směrů. Souhlasíte s tím?

Jan Vojáček: Ano, z určitého hlediska se to tak jeví. Ale tlak, který je na nás vytvářen, vytváříme sami tlakem na výkon, na vnější realitu, materialismus, a tak dále. Vidím degeneraci, která spočívá třeba v tom, že naše komfortní zóna snižuje naši odolnost. To je degenerace na úrovni odolnosti. A dále také degenerace sociální a správní komunikace, emoční inteligence. A podle mě také degenerace emoční inteligence.

A zároveň vidím možnou evoluci jemnějších sfér, které jsou za tím vším, což je evoluce vnímavosti nás jako komplexní lidské bytosti, což někdo nazývá probuzením se do skutečné, vědomé bdělosti, a poznání toho, že všechno je trošku jinak, než jsme si mysleli. A proto je možná dobře, že to degeneruje, aby se mohlo vyvinout něco jiného. A toto „něco jiného“ má rámec v tom, jak věřím, že budeme více lidskými bytostmi

A za největšího zabijáka pro naši lidskou mysl, a za tím si opravdu stojím, je sebedestruktivní přesvědčení, které se dědí rodem a společností, a které ve výsledku ničí jak samotného člověka, což může skončit nemocí, nebo ničí druhé lidi, a tuto planetu. Tyto sebedestruktivní sklony je potřeba nechat v sobě umřít, a nechat přes to vyrůst láskyplnou vnímavost vůči sobě, a tím pádem i vůči svému okolí.

Martina: Opravdu si myslíte, že se i přes ztrátu empatie, ztrátu vnímavosti vůči sobě, i jiným lidem, sociální empatie, dá dojít k probuzení?

Jan Vojáček: Myslím, že ano, že nás to tam některé vlastně vede tím, že něco končí. Je to vidět na tom, že se některé systémy bortí. A i v nás se toho spoustu bortí. Je mnoho klientů, kteří za mnou za uplynulý rok přišli, kteří byli úžasní, protože si mnoho věcí přehodnotili, procházejí si velkou transformací, místo toho, aby se neustále jenom nechali cyklit v koloběhu strachu, tak to naopak využili k tomu, aby věci v sobě, a ve svém životě přehodnotili.

Takže já sice žiju ve své bublině, a ve svém zkresleném světě, ale snažím se vystupovat i mimo tuto bublinu, a tyto věci vnímat. Ale u velkého množství lidí vidím obrovské posuny směrem právě k přehodnocení toho, co můžeme nazvat „sebedestruktivní dělo v mysli“. Jsem absolutně přesvědčen, že kdokoliv ubližuje druhému člověku, tak si není vědom toho, že v prvé řadě ubližuje sobě. A druhému ubližuje proto, že ho chce ovládat, má mocenské choutky, je chamtivý, podléhá korupci, je takový nebo onaký. To vše je jenom ubližování sobě, protože uvěřili něčemu, co tato společnost nabízí, tedy že hodnota je v penězích a v úspěchu, že hodnota je ve vnějším, materiálním světě. A tato iluze se bortí.

Měli bychom co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by co mělo být

Martina: Tak je asi dobré, když jsme se o tom bavili, si ponechat naději. Ponechat si naději, že i v nových generacích, které jsou již odchované počítačovou komunikací, a nikoli komunikací z očí do očí, se probudí i tyto jemnohmotné záchvěvy duše.

Jan Vojáček: To vidím dnes a denně na dětech, včetně své dcery, a dětí, které jsou v našem Centru Světladíl, že opravdu bude velmi záležet na nás rodičích, jak moc budeme vědomí, a jak budeme co nejméně zasahovat do jemnohmotného vývoje dětí svými hrubohmotnými představami o tom, jak by to mělo být. Když to přeložím, jak moc z našich destruktivních a sebedestruktivních přesvědčení dětem naložíme, nebo jim spíše půjdeme jakoby z cesty, ale samozřejmě s určitými hranicemi.

Martina: Teď jsme ale každý mluvili o něčem jiném, protože vy jste mluvil o kráse dětí, bytostí, které jsou ještě světem nesemleté. Ale já jsem mluvila o generacích, které vyrůstají v IT technologiích, a ztrácejí schopnost komunikovat, a dokonce ztrácejí i tuto potřebu.

Jan Vojáček: Já bych to také nepodceňoval, protože vnímám, že je to jejich únik, protože velké množství dětí vidí, že je tady něco špatně, co si my nechceme přiznat, a chceme si to dál udržet, dál na tom jet. Je to norma, ke které se chceme vrátit. A pro spoustu dětí z mého okolí, jak to vnímám, je svět nemocný, a ony z něj chtějí utéct do jiného světa, třeba do virtuálního. Nepodceňoval bych je v tom, že jsou nasyceny těmito technologiemi, a mám i zkušenost, že jsou schopny je jednak lépe využít, a dokonce lépe opouštět závislost, kterou máme my jako generace, které technologie nepřišly do ruky od toho raného dětství, a jsme z toho furt uchváceni.

Sociální sítě, a všechno, jsou algoritmy postavené na to, aby nás v této závislosti na nich držely. Takže mám pocit, že tam budou nůžky. Někteří tomu budou výrazně podléhat, ale vždy záleží na prostředí, ve kterém se to děje, na rodinném zázemí. A bude záležet hodně na nás, jak si tento svět nově uzpůsobíme, abychom našim dětem ukázali: „Hele, dobrý, hodně věcí jsme se snažili zjednodušit, a hodně věcí jsme pokazili a děláme blbě. Ale pořád jsme schopní rozumné sebereflexe, a je třeba to začít dělat jinak. Takže věřím, že jde o to, abychom našim dětem ukázali, že se mohou vrátit do světa, a nemusejí skončit ve světě virtuální reality.

Děti jsou schopné rozšířit své vědomí a vidět se zakrytýma očima

Martina: Bylo by to hezké, a nechť je to zbožné přání. Ale chtěla jsem se ještě zeptat na to, že jste zmínil děti, které chodí k vám do Centra Světladíl, které jste spoluzaložil. Co si pod ním představit?

Jan Vojáček: Je to centrum, kde jsme absolvovali kurz EOV, což je kurz mimosmyslového vnímání, extraokulárního vidění mexické školy. A zprostředkováváme dětem možnost projít tímto procesem učení se, jak rozšiřovat své vědomí. A to nikoli způsobem, jaký dneska třeba prezentuje pan Grof, tedy holotropní dýchání, nebo za pomoci látek typu DNT, LSD. Tyto děti toto vůbec nepotřebují, protože mají ve svém věku ještě úžasný kontakt se svým vědomím. Nejlepší věk je 7-10 let, tak v tomto věku, když už jsou tak trochu lidskými bytostmi, už trochu zformovanými, že se dokáží na něco soustředit, vykonávat nějakou činnost cíleně. A zároveň nemají ještě limity, které máme my, tedy například, že je blbost vidět bez použití zraku.

Martina: To jsou děti, které ze zavřenýma očima čtou text, který neznají. Je to tak?

Jan Vojáček: To nejsou zavřené oči, jsou tam tři vrstvy překrytí očí, kdy některé děti pod tímto překrytím mají zavřené oči, některé otevřené. Ano, viděli jsme spoustu reportáží, kde vykládají, že je to podvod, a podobně. Samozřejmě, když se budu hodně snažit, tak nějakým způsobem pod touto maskou budu vidět, ale doporučuji lidem, kteří by se chtěli dozvědět pravdu, aby sami absolvovali ukázky, které pořádáme, a ať masku vyzkouší, a zkusí, jak přes ni jde vidět, jak se tam dá, nebo nedá fixlovat. Takže tyto děti jsou opravdu schopné vidět bez použití zraku.

Martina: A co jsou schopné vidět bez použití zraku? Třeba to, co se teď děje ve vedlejší místnosti?

Jan Vojáček: Některé děti ano. A teď, aby bylo jasno, cílem kritiky této metody je to, že je to zase „blbost, nevědecký, nemožný, vytahujete z lidí prachy“. Ale cílem této metody není, aby děti ze sebe dělaly atrakci, že dokážou vidět bez použití zraku. To je nepochopení toho, o čem to je. Je to o tom, že jsou schopny vidět bez použití zraku například to, že jim předkládáte obrázky z karet, které jsou schopné rozpoznat, nebo jim otevřete knihu, a ony jsou z ní schopny číst.

Nebo je teď hezká zkušenost, že třeba dvě holčičky jsou schopny hádat, jakou barvu má na výkresu holčička v druhé místnosti. A není to hádání, ony to ví, a mají stoprocentní úspěšnost. Takže jde o to, že děti provázíte schopností, jak vystoupit z vědomí, ze své hlavy, ze svého rozumu tak, jak toho my dospělí nejsme schopni, a rozšířit si vědomí. Z pohledu, řekněme, jiných přístupů naše vědomí není omezeno jenom na naši mysl, a tělo, a díky tomu, že ony jsou schopny rozšiřovat jej, a hrát si s vědomím, tak si zároveň jsou schopny z tohoto rozšířeného pole vědomí vytáhnout a přečíst informaci.

Většina rodin provádí nevědomou výchovu dětí – a dělají to, co se naučili od svých rodičů, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů

Martina: Takže je to podobné, jako když jsou přírodní národy schopny mimosmyslově komunikovat?

Jan Vojáček: Třeba telepatií. To všechno jsou dnes už prokázané věci, a vy jste schopni to dětem zprostředkovat. Ale podstatné na tom je, že 10 lekcí 1x týdně, které to obnáší, si nejen děti prochází procesem určitého zvědomování a seberozvoje, ale celá rodina. A to, že ony v určité fázi kurzu vidí bez použití zraku, je jenom zpětná odezva, že se nám daří s dětmi dosáhnout rozšířeného stavu vědomí, protože to je cíl. Cíl je, aby se děti, přes balast negativních přesvědčení, který mají ve své mysli z rodinného systému, napojily. Nechci se nikoho dotknout, ale naprostá většina rodin má nevědomou výchovu, a dělají to tak, jak se už oni naučili, což se z velké části neukazuje úplně prospěšné do života a do vztahů. Takže se znovu vrací k sobě, za balast různých přesvědčení, která získali. Nezískali jenom balast, jenom to špatné, ale i to dobré, a za to se dostávají k sobě. A děti se mění před očima. Třeba z úzkostných dětí s poruchami komunikace, s hyperaktivitami i s některými poruchami učení, to všechno se mění. To je náš cíl. Naším cílem není dělat z nich atrakci.

Martina: Vy už jste odrostlejší, umíte to také?

Jan Vojáček: Ne, nepodařilo se mi to. Během tohoto výcviku procházíme deseti lekcemi, ale neviděl jsem nic, protože já jsem zrovna, jak jsem zmínil, typ osobnosti, která má velkou tendenci ke kontrole rozumem, což je přesně opak, který je potřeba k tomu, abyste byla schopna použít mimosmyslové vnímání.

Martina: My to musíme všechno umyslet. Tak to já do tohoto kurzu ani nepůjdu.

Jan Vojáček: To ani pro dospělé není.

Martina: Jaké nejstarší dítě tuto techniku zvládlo?

Jan Vojáček: Můžeme školit nebo provázet děti do 21 let. Ale myslím, že naši školitelé se nyní tomuto nevěnují úplně aktivně, nemáme na to čas. Ale ti, co prošli školením, mají určitě nějaké 16leté, ale čím je dítě starší, tím je to náročnější, a je menší pravděpodobnost, že se to podaří. U dětí 7-10 let je 95procentní pravděpodobnost, že dosáhnou schopnosti mimosmyslového vnímání.

Bez slunce se nedá žít. Vyjděte ven a vědomě čerpejte energii. Socializujte se, omezte sledování médií a dodržujte potřebnou hladinu vitamínu D.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, poslední otázka. Už jsme si o tom povídali, ale přesto: Když nás v této situaci poslouchají lidé, staří, mladí, zavření doma, nebo ti, kteří stále ještě normálně chodí do práce, tak co byste jim poradil jako malý instantní soubor toho, co mají dělat, aby jim bylo lépe?

Jan Vojáček: Faktor číslo jedna, a i historicky se ukázalo u španělské chřipky, je slunce. Bez slunce se nedá žít. Vyjít ven a vědomě čerpat energii. Všichni víme, jaké to je dívat se na východ, nebo západ slunce, a jaké to je, když je šedivo. Využijte sílu slunce, to je bod číslo jedna. Využijte ho místo sledování médií, ale pokud se v tom chcete utápět, je to vaše volba.

Martina: Kromě Kupředu…

Jan Vojáček: To znamená, využijte informací, které jsou vám k něčemu užitečné, což znamená, že se orientujete v tom, co v dané chvíli můžete, nebo nemůžete. Čísla kde, co, a jak vám nejsou k ničemu. A neznamená to, že jste nezodpovědní, prostě jenom pečujete o to nejdůležitější, což je vaše duševní zdraví a odolnost, protože jestli máme toto zvládnout, tak musíme budovat právě svou odolnost. Takže čerstvý vzduch, na slunci, když to jde, nějaká forma socializace. Na své blízké myslet, když se bojí setkat osobně. Opravdu omezit přístup k médiím.

A nechat si zkontrolovat hladinu vitaminu D, což by měla být povinnost pro každého občana v ČR. Když to bohužel nezprostředkovává zdravotní systém, tak by to měl dělat každý občan, a dodržet hladinu 100 nmol/l. Je dobré si zapamatovat 100, a kdokoliv je pod 100, tak si zvyšuje riziko těžšího průběhu covidu, to je prostě neoddiskutovatelný fakt. Takže tímto způsobem: slunce, vzduch, socializace, vitamín D, dostatek spánku, nesvítit na sebe modrým světlem, protože stejně tak jako slunce je životadárné, tak modré světlo je destruktivní, a snižuje odolnost. Světlo je obrovské téma. Takže zkuste.

Lidé se občas smějí a říkají: „Vy jste, pane doktore, doma při svíčkách?“ Ano, když má někdo doma krb, tak je lepší oheň. Nebo existují na večer blokátory modrého, ať to jsou brýle, nebo filtry. Prostě věnujte pozornost světlu a dopřejte vašemu systému co nejpřirozenější světlo, a uberte umělého světla. To jsou věci, které vám budou instantně posilovat vaši odolnost, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste toto období překonali. A zároveň abyste dostali takovou energii, která vám třeba přinese nové nápady, co dál.

My jsme se spolu shodli, že všechno je o úmyslu, a když se hroutí systémy, tak to nejde umyslet, je to v prdeli. A naráz, když se mysl zklidní, tak naráz zjistíte: „Aha, tak já můžu ještě tohle, nebo toto,“ naráz vám probleskne hlavou nějaký nápad, a zjistíte, že místo držení se něčeho starého můžete vytvořit něco nového. Zaměřit se na to nové, když něco staré skončí, a vytvoří se prostor pro něco nového. Tak pojďme společně zkusit z klidu, bez emocí, s energií, začít tvořit minimálně pro sebe a své nejbližší okolí něco hezkého a dobrého.

Martina: Pane doktore Jane Vojáčku, moc děkuji za to, že jste nám pomohl podívat se na naše zdraví a život trochu jinak. Díky za to.

Jan Vojáček: Já děkuji za pozvání, všem držím moc palce a přeji mnoho sil a odolnosti.

Zdroj