Je to dar a Pán Bůh ví, proč ho dal zrovna mně, říká řádová sestra Marie Růžena

Kdy jste začala mít pocit, že je vaše místo za zdmi kláštera?
První impulz přišel, když mi bylo asi šest let a babička mi vyprávěla příběh o němém mnichovi. Moc se mi líbil. Přišlo mi velmi silné, že se ten člověk zřekl krásné lidské lásky a zůstal mnichem. V dospívání mě bavilo číst životopisy svatých a jako teenagerka jsem zažila velmi silné období, kdy jsem se vzhlédla v misiích. Viděla jsem se na misi někde v Africe mezi malomocnými. A pak přišla vysoká škola, kde trošku ta má vidina duchovního života a misií ustoupila. Zároveň jsem si tehdy uvědomila, že kluci také nejsou špatní a měla jsem i hezké vztahy.

Byla jsem technický antitalent, tvrdí novinářka a řádová sestra Edita Vahalíková

Jaký byl tedy ten rozhodující moment?
Pocit, že mě Pán volá na tuto cestu, byl silný, dokud jsem nešla na vysokou školu. V té době jsem opravdu měla jiné potřeby a zájmy. Jakmile jsem ale začala učit, postupně se ve mně začala ta myšlenka zase ozývat. A byť jsem v té době měla vztah, stále jsem přemítala, jestli přece jenom není mé místo jinde. Věděla jsem, že kdybych tu možnost alespoň nezkusila, asi by mi v životě něco chybělo a vyčítala bych si to.

Láska na první pohled

V té době vám bylo 24 let. Věděla jste už, do jakého společenství chcete jít?
Byla jsem hodně rozpolcená. K takovémuto čistě uzavřenému způsobu života jsem měla vždy respekt i bázeň. Přišlo mi náročné zřeknout se kontaktu s lidmi a nepůsobit nijak navenek, neuměla jsem si to představit. Říkala jsem si také, že všechny své přirozené talenty a dary od Pána Boha tady v klášteře nijak nevyužiji. Spíš jsem tedy asi tíhla k apoštolskému způsobu života.

Takže jste původně do kontemplativního společenství nesměřovala? Kdy se to ve vás zlomilo?
Když mi bylo asi pětadvacet let, byla jsem na duchovních cvičeních, které vedl otec dominikán. Svěřila jsem se mu, že mě trošku ta myšlenka trápí a že přemýšlím nad zasvěceným životem. Poradil mi, že nejlepší bude zajet se k nějakým sestrám podívat a zmínil dominikánské mnišky ve Znojmě, o kterých jsem do té doby neslyšela. Tak jsem se tam jela podívat a byla to pro mě, jak se říká, láska na první pohled.

Sestra Marie Růžena MinárikováZdroj: Berenika Oudová

Je zajímavé, že jste si hned na první pokus zvolila řád v Česku, a ne na vašem rodném Slovensku. Nevadila vám ta vzdálenost?
Já jsem to brala jako Boží prozřetelnost. Nejspíš, kdyby byly mnišky dominikánky i na Slovensku, jdu tam, ale ony byly pouze v Česku nebo v Polsku. Já jsem v té chvíli vůbec neřešila, jestli jsem na Slovensku, nebo někde v zahraničí. Věděla jsem, že půjdu za Božím voláním, ať to bude kam to bude. Zároveň se ve mně probudila ta teenagerská touha po misiích, kde bych jela třeba na úplně jiný světadíl a řekla jsem si, že takhle jdu alespoň k sousedům.

Srdcem dominikánka

Co vás právě na dominikánkách zaujalo?
Pro mě to byla opravdu láska. Jako když se zamilujete do někoho koho neznáte, ale je vám na něm něco blízkého, sympatického, co vás přitahuje. Já jsem o dominikánkách vůbec nevěděla. Až postupně jsem si pak sehnala životopis svatého Dominika a četla jsem si o historii řádu - kde vznikl, proč vznikl. Ze začátku pro mě bylo nejdůležitější to mnišství, dnes už ve mně převažuje dominikánství. I když si myslím, že do svého povolání a konkrétně do dominikánství budu dorůstat asi celý život.

Přežil ruskou mučírnu. Mou zbraní je kříž, říká ukrajinský kaplan. ČR ho ocenila

Čím je váš řád charakteristický?
Svatý Dominik byl světec a současník svatého Františka z Assisi. Žil v době, kdy procházela církev určitou krizí a rozvíjelo se bludařské učení. Proto zasvětil svůj život kázání evangelia, hlásání pravdy a spáse duší. Takovou specialitou našeho řádu je, že mnišky vznikly dříve než bratři dominikáni. Dominik totiž poznal, že když káže lidem, velmi těžko se Slovo Boží ujímá v jejich srdci. Proto je potřeba ta srdce připravit na Boží milost, kterou musí někdo vymodlit. Takže posláním mnišek je i dodnes podporovat a svými modlitbami vyprošovat požehnání pro dominikánská apoštolátní společenství a jejich službu.

Dotek tajemna

Jak vnímáte to své povolání?
Je to opravdu dar. A Pán Bůh ví, proč ho dal zrovna mně, a ne někomu jinému. Je to dost těžko pochopitelné. Třeba lidé v mém okolí, co mě znali, věděli, že jsem člověk společenský. Milovala jsem práci s dětmi, se studenty. A najednou se člověk zavře a sám sobě to neumí vysvětlit. Jak říká Matka Tereza, žena, která je nějakým způsobem povolaná, to prostě ví. Je to takový dotek tajemna.

Vnímáte nějaká úskalí kontemplativního způsobu života v klauzuře?
Klášterní život je krásný, ale pro člověka, který není povolaný, se stává po čase zároveň velmi monotónním. Navenek je jeden den jako druhý. Ve chvíli, kdy bych si začala hledat nějaké rozptýlení a zážitky, začala bych utíkat, bylo by to další znamení, že sem nepatřím. Já jsem se určitě prala i s otázkou, jak budu zvládat samotu. Kdybych během zkušební doby poznala, že na mě klášterní zdi nějakým způsobem padají a že to psychicky nezvládám, asi bych si řekla, že to není pro mě. To se ale naštěstí nestalo.

„Říká se, že klášter je škola lásky. Ano, ale je to opravdu škola, to znamená, že se to učíme a učíme se to celý život, tu opravdovou lásku, dávání se. Neznamená to, že tam přijdu a bude to jako přijít mezi anděly, kde se máme všichni jenom rádi, to opravdu ne.“

Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Uherském BroduZdroj: Berenika Oudová

Měla jste někdy obavy?
Můžu říct, že opravdu veliké. Ze začátku ve mně bylo obrovské nadšení, v postulátu i noviciátu jsem byla jako na obláčku. Postupem času z toho člověk ale vystřízliví a začala jsem narážet i na své limity. První větší krize u mě nastala před prvními sliby, když už jsem byla v klášteře dva a půl roku. Začala jsem se obávat toho závazku, protože do té doby jsem mohla kdykoliv odejít.

Jak jste se s tou krizí vypořádala?
Těsně před sliby mi kamarádka poslala z poutě do Říma pohled a na tom pohledu nebylo nic než citát z druhého listu Korinťanům: „Stačí ti moje milost.“ Pod to mi napsala: „Nevím, asi tohle ti chce svatý Pavel vzkázat.“ A to mě povzbudilo, abych ty sliby složila. Byl to pro mě největší zlom v mém řeholním životě. Poté jsem si prošla i dalšími zkouškami a před složením slavných slibů se obavy vrátily. Tentokrát ale zvenku, jelikož jsem si uvědomila, že i po tolika letech nemám pochopení u svých příbuzných a přátel.

Bůh se v Bibli proti sexuálnímu násilí vymezuje, říká farář z Pastoral Brothers

Jaké pro vás bylo narazit na nepochopení u svých blízkých?
Bylo to pro mě těžké. Člověk nemůže být k takovým věcem jen tak lhostejný, zvláště když má ty své blízké opravdu velmi rád. Nečekala jsem, že mi budou tleskat. Objevovaly se dotazy, jestli si myslím, že bude takto můj život naplněný, když se budu někde zavřená modlit. A jestli by nebylo lepší, kdybych se vrátila, učila děti a něco pro ty lidi konkrétního dělala. Když jsem skládala věčné sliby, držela jsem v rukou kříž a napadla mě myšlenka: Ježíš Kristus žil třiatřicet let, z toho byl známý asi tři roky, kdy působil, kázal, uzdravoval. A ten stejný pak byl přibitý na kříži, nemohl se hnout a nic dělat. Jestliže to nejdůležitější udělal na kříži, kde se nemohl pohnout, nikde nesloužil, má to svůj smysl, od kterého jsem já tedy ještě hodně daleko. Ale je to takový ideál, ke kterému vzhlížím od svého příchodu do kláštera.

V roce 2013 jste složila své slavné sliby. Co jste v tom okamžiku prožívala?
Ano, slavné sliby jsem skládala v roce 2013. Tehdy mi chodily hlavou tři body a žiji tím dodnes. Uvědomovala jsem si, že při těch slibech to budu já, Mária Mináriková se všemi svými chybami, zraněními, ale i se svými přirozenými schopnostmi a dary, která se budu dávat takto celá Pánu Bohu. A Pán Bůh mi také řekne ano, i s tím, jaká jsem. Za druhé jsem tam sice řekla slova „až do smrti,“ ale to neznamená, že od té chvíle jsem poslušná a na vrcholu svatosti a už nemám žádné hříchy. A za třetí jsem věděla, že i po slibech mě čeká každodenní obrácení se k Bohu. Není to jako jednou a provždy, já mu říkám své ano každý den.

Život v klauzuře

Co je podstatou zasvěceného mnišského života?
Je to vztah. Vztah s osobou. Není to tak, že jsem vstoupila do kláštera a budu odteď podávat nějaké asketické výkony, dodržovat pravidla a psychohygienu, abych se oprostila od všeho světského. To bych asi rychle skončila. Mnišský život je milostná odpověď na Boží lásku. Říká se, že jsme snoubenky Kristovy. Já svůj osobní život s Bohem opravdu prožívám na té rovině manželské. S tím je spojeno mimo jiné i duchovní mateřství. To mi přijde na tomto životě jedna z nejkrásnějších věcí, že mám tolik duchovních dětí, za které se modlím, aby dosáhly spásy. Nedávám život tělesný, ale vyprošuji druhým život duchovní, a to jsou mé děti.

Mnišky v presbytáři klášterního kostelaZdroj: Berenika Oudová

Jaký je váš běžný den?
Vstáváme o půl páté ráno a v pět hodin máme první modlitbu. Poté máme prostor pro osobní rozjímání, na které navazují ranní chvály. V sedm je mše svatá, srdce každého dne. Pak následuje ticho a krátká modlitba, zvaná tercie. Po snídani nás čeká práce. Pro nás je to taková ta běžná práce jako žehlení, úklid, vaření, práce na zahradě anebo se věnujeme výrobě růženců, vyšívání křestních roušek a tak podobně. Ve dvanáct je opět modlitba a po ní oběd. Do čtvrt na tři máme osobní volno, ve kterém máme prostor pro studium, práci nebo prostý relax. O čtvrt na dvě je rekreace, kdy se se sestrami sejdeme a máme prostor pro sdílení a povídání. Ve tři hodiny se pomodlíme modlitbu zvaná nona a růženec. Následují nešpory v pět hodin večer, po nichž je na řadě průvod za zpěvu Salve Regina. To je jediný moment dne, kdy vyjdeme z presbytáře a jdeme průvodem přes kostel k obrazu Panny Marie Růžencové. Po večeři je volno, kdy můžeme studovat nebo pracovat, a o půl osmé přichází poslední mnišská modlitba dne, kompletář. Do deváté večer už bychom měli mít zhasnuto. Důležité je, že během dne mlčíme a setrváváme v tichosti.

Není nám to jedno

Váš řád je kontemplativní, platí pro vás tedy klauzura neboli přísný zákaz vycházení. Je v některých případech možné klášter opustit?
Co se týče vycházení, my to máme zavedené tak, že jednou za dva až tři týdny dvě sestry vezmou auto a jedou udělat větší nákup normálně do obchodu. Stejně tak musíme vycházet z kláštera k lékaři. A jednou za rok máme možnost jet mimo klášter na dovolenou. Ne, že bychom šly třeba k rodičům, ale například do jiného kláštera v hezkém prostředí, kde můžeme vycházet ven na procházky. Nejbližší rodina nás může navštívit zde v klášteře tak třikrát, čtyřikrát do roka. My můžeme navštívit rodiče, pokud oni už třeba nejsou z různých důvodů schopni přijet. Třeba zrovna v době mých slavných slibů byl můj tatínek hospitalizovaný a já jsem pak nějakou dobu po slibech byla propuštěna na týden domů.

Sestra Marie Růžena MinárikováZdroj: Berenika Oudová

A jak je to s vycházením ven v případě občanských záležitostí, například voleb?
Obecně se vstupem do kláštera nezbavujeme světských starostí a povinností. I to utrpení a bolesti lidstva prožíváme a není nám jedno, jak vypadá vláda, jakým směrem se ubírá společnost, není nám to lhostejné. Sestry chodí k volbám, já tedy jako Slovenka ne, ale jsme společensky odpovědné. A dokonce, když některé sestry byly nemocné, zestárlé a ze zdravotních důvodů nemohly k volbám, tak došly zaměstnanci úřadu s volební urnou až k nám. Ale nejsme naivní, že volby a většinový součet hlasů vygeneruje mravně dobrou společnost a člověka. Nevěříme ledasčemu a ledaskomu. Bůh je pravda, dobro a krása. Proto jsou naše modlitby a oběti směřované především pro nejvyšší dobro každého člověka, a tím je spása jeho duše a mravně uspořádaná společnost, která by tomu napomáhala.