Jedině trvalý dialog mezi znepřátelenými velmocemi může předejít fatálnímu konfliktu

3 měsíce starý 10

8. 6. 2023 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

30756

Konfrontační kurz mezi USA a Čínou, který s nástupem Joea Bidena do prezidentského úřadu nabral plných obrátek, lze s trochou štěstí a vůle mediovat, než bude pozdě. Washington nyní dává najevo, že je ochoten jednat s Pekingem a Moskvou o tom, jak zvládnout rizika vyplývající z jaderného zbrojení, což je bezesporu rozumný krok. Čína v reakci na apel Washingtonu uvedla, že je otevřená komunikaci s Bílým domem, neboť případný konflikt mezi USA a Zemí středu by byl katastrofou pro celý svět. Washington však podle Pekingu musí jednat upřímně a doložit svá tvrzení konkrétními kroky, aby mohly být vztahy mezi oběma supervelmocemi náležitě urovnány. Znamená to tedy, že přední světoví lídři konečně pochopili explozivní povahu rizika, jež lidstvu hrozí, pokud spolu budou velmoci i nadále soupeřit? 

Američtí plánovači a stratégové hodnotí Čínu jako primárního rivala Spojených států v globální aréně, konkrétně jako soupeře, který na rozdíl od Ruska, spadá do téže váhové kategorie. Z hlediska velmocenských ambicí doprovázených mnohdy zoufalým úsilím udržet si ve světě mocenský primát se zdát být logické, že upadající velmoc se tváří v tvář nastupující velmoci zuby nehty snaží udržet na výsluní, nicméně taková politická strategie s sebou nutně nese nedozírná rizika.  

Čínu a její domácí a zahraniční politickou agendu je samozřejmě zapotřebí podrobovat zevrubné kritice, ať už hovoříme o právech Ujgurů a dalších menšin, o nelegálních nárocích na ostrovy v Jihočínském moři nebo o nedemokratické podstatě čínského režimu. Avšak západní sdělovací prostředky doslova překypují hostilním – a nutno dodat, že zpravidla neobjektivním – zpravodajstvím a publicistikou naměřenou proti Pekingu, jako by snad konflikt, který by mohl vypuknout v blízkém zahraničí Číny (!) byl pouze jejím zlolajným záměrem. 

Bidenova vláda prakticky navázala na Trumpovu antičínskou ekonomickou agendu zahájenou v roce 2018, aby ji v praxi ještě více vyhrotila. Nejenže ponechala v platnosti hojně kritizovaná cla na čínský export, ale navíc se Pekingu snaží omezit přístup k vyspělým polovodičům, nástrojům k výrobě čipů či komponentům do superpočítačů. Jinými slovy, USA chtějí svému hlavnímu soupeři znemožnit ekonomický rozvoj, nehledě na následky.

Dalším neuralgickým bodem americko-čínských vztahů je status Tchaj-wanu, který Čína považuje za své území. Spojené státy zhruba 50 let respektovaly politiku jedné Číny – tedy postoj, že „na obou stranách Tchajwanského průlivu existuje pouze jedna Čína“, přičemž politiku jedné Číny vyjma 13 zemí uznává celý svět. Politika jedné Číny v mezinárodní politice představovala dlouhodobý stabilizační prvek. Bílý dům však od úřadování prezidenta Donalda Trumpa nemíní politiku jedné Číny striktně dodržovat – třebaže tvrdí opak –, jak dokazují jeho stále intenzivnější vojenská a politická podpora Tchajwanu, jakož i americká vojenská přítomnost v oblasti, na což Peking reaguje výhrůžkami a chřestěním zbraní.

Apropos: je snad možné udržet křehký mír prostřednictvím manévrů amerických torpédoborců v Tchajwanském průlivu, kde hrozí kolize s čínskými válečnými plavidly? Totéž platí i pro vytváření ad hoc „bezpečnostních koalic“ namířených proti Číně nebo pro zřizování nových amerických námořních základen na Filipínách, shodou okolností nedaleko Tchajwanu. Riziko střetu amerických a čínských letounů a plavidel je nyní opět vyšší, neboť bilaterální námořní aktivity Washingtonu a Manily ve vodách, jež si nárokuje Čína, mohou snadno vyprovokovat incident mezi jadernými supervelmocemi.

Jak by asi v podobné situaci jednala jakákoliv americká vláda, kdyby vzdálená nepřátelská velmoc vysílala do vod Mexického zálivu svá válečná plavidla a v zemích Latinské Ameriky, s nimiž by uzavírala protiamerické aliance, zřizovala své základny?

Severoatlantická aliance loni formálně označila Čínu za hrozbu. Na mou duši netuším, jakou hrozbu představuje Peking pro – řekněme – státy západní Evropy; jenže my víme, že Čína představuje hrozbu pro globální dominanci Spojených států a jimi ovládaný vojenský blok. Mezitím NATO rozšiřuje svou jurisdikci do Indopacifického regionu, což stvrzuje plánovaným otevřením styčného úřadu aliance v Tokiu. Jedná se o další z konfrontačních kroků Bílého domu vůči Zemi středu, tentokrát s účastí evropských partnerů včetně České republiky.

Za takto napjaté situace, kdy se kdykoliv může rozhořet rozsáhlý konflikt, a to s mnohem destruktivnějšími následky než válka na Ukrajině, je jedinou možností neutralizace vzájemných animozit mezi Bílým domem a Pekingem. Nezbývá než doufat, že si to vrcholní představitelé ve Spojených státech a Číně se vší vážností uvědomují. Ještě není pozdě, přestože se američtí politikové a generálové předhánějí, kdo jako první uhádne termín čínské invaze na Tchajwan. Prozatím se totiž zdá, jako by USA dělaly vše pro to, aby Čína na Tchajwan zaútočila – jako tomu bylo před ruskou invazí na Ukrajinu.

2

Zdroj