Jste fašisti, vypadněte. Na Cínovci se střetli bývalí pohraničníci s potomky zastřelených

3 týdny starý 5

Jen několik desítek metrů od silnice, která vede z Cínovce do německého Geisingu už léta stojí pamětní kámen s nápisem „Památce padlým ochráncům československých státních hranic“. Každý trochu zasvěcený člověk ví, že nejde o nic jiného než o vzdání holdu bývalým příslušníkům pohraniční stráže, která mezi lety 1948 a 1990 hlídala železnou oponu mezi Československem a svobodným světem na západ od našich hranic.

Už před nějakou dobou si ale Klub českého pohraničí usmyslel, že kámen je málo a že na tomtéž místě vztyčí sochu symbolizující pohraničníky, kteří zabraňovali československým občanům v útěku za svobodou. K jejímu odhalení si členové KČP vybrali sobotu 25. září, kdy uplynulo 70 let od přijetí zákona o ochraně státních hranic, jímž tehdejší státní moc legitimizovala všechny dostupné prostředky k zabránění opuštění republiky.

Odhalujete památník vrahů

„Odhalujete památník vrahů a sympatizantů vrahů,“ hřímá do megafonu jeden ze skupiny odpůrců umístění sochy a svůj projev doplňuje výčtem faktů, která se týkají obětí z řad Čechoslováků, kteří se navzdory smrtelnému nebezpečí pokusili zadrátované hranice překročit a opustit tehdejší totalitní Československo.

To samozřejmě nezůstane bez odezvy a záhy se s ním do disputace pustí několik pánů v důchodovém věku. „Já jsem vrah? Já jsem nikoho nezastřelil. A jestli někdo tenkrát zemřel? Taková byla doba, konalo se na základě platných zákonů,“ zaznívá obvyklý argument lidí, kteří si za žádnou cenu nechtějí přiznat, že ani v té době nebylo v demokratickém světě obvyklé systematické násilné bránění v opuštění území daného státu.

Do odhalení sochy zbývá asi půlhodina a na místo proudí další lidé. Početně silnější je skupina bývalých pohraničníků a jejich sympatizantů. Zjevují se mužíci v uniformách pohraniční stráže z doby totalitního Československa, ti otrlejší si stejnokroje dokonce ozdobili metály, které za svou „službu vlasti“ obdrželi. „To máte za každého zastřeleného jednu medaili, nebo jak to je?“ ptá se řečnicky přibližně šedesátiletý muž asi o dvacet let staršího muže z opačného tábora. Ten se jen pousměje a jde pryč. Dojde také k připomenutí akce Jizerka, při níž stovky příslušníků StB a SNB zaútočili proti skautskému táboru za použití kulometů a dva ze skautů zastřelili.

Ahoj, kolaboranti

K prostoru kolem památníku dorážejí také policisté, jak státní, tak městští, v tušení, že by se zde mohlo něco semlít. „Nám jde jen o to, aby se tady nikdo nepopral. A když nebudou padat ani nadávky, rovněž se nebudeme zlobit,“ hlásí jeden z dvojice uniformovaných mužů od Policie České republiky.

Z dálky slyším burácení motorek, které se přibližuje. To na akci dorazila skupinka motorkářů, někteří z nich mají na oblečení nášivku „Havloids“. Mezi nimi poznávám herce Jiřího Maryška, jedenačtyřicetiletého rodáka z Děčína. „Ahoj, kolaboranti,“ pokřikují motorkáři směrem k davu sroceném pod sochou pohraničníka.

Mezitím stále probíhá tu tichý, tu hlasitější protest proti zamýšlenému odhalení skulptury, tu a tam se do řeči dají lidé z obou názorových skupin. Ve vzduchu je ale cítit stupňující se napětí. Na místě se nakonec sejde asi stovka lidí.

Je poledne, na programu je československá hymna. Jenže nic se neděje, a to ani ve 12:05. „Soudruzi, kde nastala chyba? Máte zpoždění. Kdybyste takhle hlídali tenkrát hranice, tak vám všichni diverzanti proklouznou,“ ozývá se z megafonu. Tóny hymny bývalého Československa alespoň na chvíli všechny utiší.

Kdo vás platí? Piráti?

Asi nejlegračnější část přijde ve chvíli, kdy je na řadě projev Jaroslava Hudce, prvního místopředsedy KČP. V tu chvíli skupina motorkářů nastartuje stroje, přijede s nimi do těsné blízkosti pomníku a začne tůrovat motory. Přestože Hudec rovněž hovoří do megafonu, z jeho proslovu není slyšet vůbec nic. Následuje ještě několik pokusů o projevy dalších řečníků, avšak o nic více úspěšné.

Když je socha odhalena, pokračují debaty mezi znesvářenými tábory. Atmosféra by se dala krájet a občas dojde i ke kontaktu. „Nesahejte na mě,“ brání se jeden ze sympatizantů bývalých pohraničníků. „Jste fašisti, vypadněte odsud. Kdo vás platí? Piráti?“ ptá se. Sklízí jen posměch. Jeden z protestujících drží papír o formátu A3, na němž ukazuje výčet 282 lidí, kteří na československých hranicích našli smrt. Další mají v rukou dobové fotografie s oběťmi „práce“ československé pohraniční stráže. Mezi protestující zavítá i paní Ludmila, jejíhož tatínka jeden z pohraničníků zastřelil.

Jenže argumenty ani fakta v takovýchto případech nezabírají. Příznivci časů minulých se s protestujícími dohadují a pomáhají si klasickými argumentačními fauly. „Kolik lidí zavraždili Američané během vietnamské války?“ předhazuje jeden z nich muži s fotografiemi obětí zastřelených na československé hranici. „Jak to spolu souvisí, soudruhu?“ následuje legitimní otázka. Jenže odpověď nepřichází. Jen krčení rameny a výmluvy na dodržování tehdejších zákonů a na dobu. A ujištění, že zrovna „on“ nikoho nezastřelil.

Zdroj