před 2 měsíce
58
KOMENTÁŘ / Poslední věc, kterou lze říci o náhlé smrti ruského opozičního politika Alexeje Navalného v arktickém kriminále, je, že by byla „neočekávaná“. Nic jiného nepřipadalo v úvahu už od okamžiku, kdy se Navalnyj po pokusu o své zabití v zahraničí dobrovolně rozhodl vrátit do Ruska.
Ikona západní levice, ruský kolaborant Edward Snowden, reagovala na zprávu o Navalného smrti stručným prohlášením, že to vše údajně „nedává žádný smysl“.
Takové prohlášení dokazuje, že ani po jedenácti letech pobytu v Rusku Snowden o novém domově nic neví – a vůbec nechápe, co se kolem něj děje.
V kontextu „samostatné ruské civilizace“, kterou Putin a spol. vychvalují coby údajně nadřazenou nad západní protějšek, představuje nelítostné vraždění byť i jen potenciálních oponentů zavedenou historickou normu. Čím krvavější byl pohlavár, tím déle se mu podařilo udržet u moci. Ivan Hrozný vládl 50 let, z toho 37 let s titulem cara. Josif Stalin de facto překonal hranici 30 let (1922-1952).
„Měkkého“ Nikitu Chruščova, který toužil být mezi lidem populární po západním způsobu, sesadili po 11 letech, kdežto Michail Gorbačov se zapsal do historie s neuvěřitelně krátkou dobou působení v nejvyšší funkci, ačkoliv v ní nezemřel – pouhých 6 let.
Putin se zatím na oba zmiňované krutovládce ani zdaleka nedotáhl. V Kremlu sedí „pouze“ 25 let – a to ještě jen započítáme-li také období, kdy si v jeho zastoupení na prezidenta hrál Dmitrij Medveděv (2008-2012). Má tedy ve srovnání se vzory hodně co dohánět.
Přitom je ovšem také zdatně napodobuje. Bez jakéhokoliv nároku na úplnost uveďme krátký ilustrativní seznam nejznámějších obětí putinského teroru: Politkovskaja, Estěmirova, Magnitskij, Litviněnko, Němcov, Prigožin. Pokud vás opravdu překvapuje, že Putin nechal odkráglovat Navalného, přinejmenším od roku 2006 jste vůbec nedávali pozor, co ten člověk dělá.
Edward Snowden se tedy opět mýlí. Navalného vražda plně odpovídá rukopisu kremelského diktátora i politickým tradicím, k nimž se pyšně hlásí.
Západní mocenský cynismus má k ruskému daleko
Nicolló Machiavelli v klasickém renesančním spise Vladař za určitých okolností doporučoval cynickému vládci, aby své odpůrce opravdu krutě potlačil. V odůvodnění uvádí, že „za drobné křivdy se (poddaní) mstí, za velké pak nemohou“. – To se prosím psal rok 1513.
Podle Machiavelliho logiky je tedy účelem mocenských represí dosáhnout stavu, kdy je politický oponent bezmocný a nemůže již vládci dále škodit.
Z uvedeného hlediska ovšem uvěznění Alexeje Navalného na samotce za polárním kruhem splňovalo všechny náležitosti. Kvůli vyfabrikovaným obviněním byl kdysi relativně populární politik odříznut od své základny a nemohl už prakticky nic ovlivnit. Proč jej tedy vlastně nenechat dál živořit?
Jenže vychvalovaná ruská „civilizační“ tradice se kromě jiného vyznačuje také „antiústavními“ atributy připisovanými samoděržavnému vládci. To jinými slovy znamená, že držitel moci se nenechá při jejím výkonu omezovat naprosto ničím. Naopak, snaží se ukázat, že může překročit jakoukoliv normu, roztrhat jakoukoliv smlouvu, porušit jakýkoliv slib. Na rozdíl od západních tradic jej takové chování nediskvalifikuje, ale upevňuje jeho mocenské postavení.
Jestliže ruský vládce lže, nedodržuje zákony, roztrhá mezinárodní smlouvu nebo poruší vlastní slib, pak tím jen potvrzuje svůj samoděržavný mandát. „Dokazuje“ jej podobně, jako kdysi čínský císař coby vyslanec nebes „dokazoval“ ten svůj prostřednictvím hojné úrody.
Ruský vládce chápaný coby živoucí hlava náboženské i světské moci vybavená božským mandátem není vůbec zatížen očekáváními, která na jeho západní protějšky v době historicky relativně nedávné naložila konstituční monarchie.
Jestliže tedy demonstruje, že může nechat zabít i bezmocného oponenta, který už by jej nesvedl ohrozit, prostě jen znova předvedl, že si dělá absolutně jen to, co se mu zlíbí, a nenechá se přitom ničím limitovat. Jeho přání je zkrátka zákonem – a jiný neexistuje.
Dostojevského problém s ateismem spočíval v hrůze „obyčejného člověka“ z toho, že pokud by skutečně neexistoval Bůh, vše je dovoleno. Tento problém se však na cara rozhodně nevztahoval, protože tomu je vše dovoleno tak jako tak.
Tradice ruského carismu je kromě jiného rovněž tradicí kultu absolutní libovůle.
„Pojďme se spolehnout na slovo, které nemá žádnou váhu!“
Chcimírský recept na napravení vztahů s Ruskem po Západu de facto žádá, aby se sám a dobrovolně uvedl do obdobného postavení, v jakém se nacházel Alexej Navalnyj před 16. únorem 2024.
Tvrdí se, že Západ svým jednáním Rusko „ohrožuje“, ale pokud to údajně dělat přestane a ukáže, že už hrozbou být přestal, bude možno dosáhnout kýženého míru s ruským imperialismem.
Jinak řečeno, být chcimírem znamená přinejmenším předpokládat, že se Kreml v praxi nechová hůře, než jak to v roce 1513 vladaři doporučoval italský klasik politické vědy.
Vidíme ovšem, že Navalnému, stejně jako řadě jiných, kdo v Rusku porůznu „nešťastně vypadávají z oken“ atp., ani za mák nepomáhá, jestliže jsou bezmocní a nepředstavují pro Putina žádnou reálnou hrozbu. Nakonec stejně umírají.
To zda někdo držitele moci akutně ohrožuje nebo neohrožuje není nakonec v kremelské logice rozhodující. Fatální naopak je, že se kdokoliv rozhodl s režimem nesouhlasit, že nebyl absolutně loajální. Už tím se stává potenciálním terčem útoku. Přidá-li k nesouhlasu ještě bezmocnost, pravděpodobnost útoku neodstraní. Možná pouze za určitých okolností sníží jeho prioritu. (Je jasné, že se Putin musel naléhavěji vypořádat s Prigožinem než s Navalným. Ale ani to Navalného nakonec nezachránilo.)
Recepty chcimírů jsou vlastně recepty založené na instinktech vlídného a přátelského pejska. Toho, který se snaží odstranit třecí plochy tím, že se přátelsky svalí na záda a nabídne potenciálnímu agresorovi k útoku měkké břicho, aby ukázal, že ho nehodlá nijak ohrozit.
Potíž je v tom, že na opravdové predátory a zabijáky taková milá taktika bohužel nefunguje.
Pokud chcete přežít, je nezbytné naopak uložit jasné fyzické limity jejich libovůli – a agresi tak předem znemožnit.
