před 3 týdny
41
27. 12. 2024 / Boris Cvek
čas čtení 4 minuty
Karel Kryl měl letos dvě výročí, narození (1944) i úmrtí (1994), a já se dosud nedostal k tomu, abych o něm napsal. Je to vlastně překvapivě těžké dnes přemýšlet nad jeho osudem a étosem, étosem, který dlouhodobě hluboce obdivuji.
Písně čelící brutální sovětské okupaci. Písně vycházející z pozice nenásilí, které mělo jistotu, že tu je alternativa demokratického světa. To, že musel utéct do Bavorska, je strašná věc, mnoho let neviděl svůj domov.
Ale pod ochranou amerických pershingů a za peníze americké vlády mohl svým étosem podlamovat odporný režim doma. Měl jistotu stabilní západní Evropy, prosperující a nesrovnatelně předbíhající sovětský blok, měl jistotu síly a superiority demokracie, odkud mohl čerpat svůj étos.
Chtěl, abychom se stali občany jako Bavoři. Předpovídal nebezpečí postkomunistické demokratury postavené na zlodějině kontinuální s normalizací už v roce 1989. V roce 1993 reagoval na rodící se demokraturu písní Demokracie rozkvétá, v níž se – což bylo pro něj, jejž paradoxně lidé hrají u táboráků, když „švihají pivní kúru“, typické– odmítl zapojit do národního konsensu a udělal se, podobně jako Dante, stranou sám pro sebe.
Prostě musel říci pravdu, hnusnou, zraňující, bořící lži o světlých zítřcích a plnění cílů na cestě budování kapitalismu. Fascinující. Prakticky úplně sám podobně jako Masaryk za hilsneriády. Dokonce jej mohli tehdy obžalovat, že stojí na straně komunistů. Samozvanec a ztroskotanec (ostatně na začátku písně říká, že tiše sobě zahnívá na smetišti dějin).
Jenže to, na co upozorňoval, se promítlo do budoucnosti celé postkomunistické Evropy. Realita se bohužel nedá poslat na smetiště dějin, byť její prorok tam už byl. Realita posílá na smetiště dějin celé národy a kultury, když je ignorována.
Kdepak Bavorsko, kdepak občani. Podobáme se sobě navzájem v tom Ostbloku mnohem více než Bavorsku. Proč? Stačí si projít Krylovu analýzu z roku 1993. Problém je, že dochází k tomu, že dokonce i Bavorsko, dokonce i Spojené státy, začínají měnit svou tvářnost po vzoru postkomunistické reality. Mafiáni všech zemí spojte se!
Tak jako jsme u Číny zcela marně a nesmyslně čekali, že tím, jak bude bohatnout, bude stále demokratičtější, tak se ukazuje velmi problematický předpoklad, že západní svět dokáže šířit demokracii byť jen do světa postkomunistické Evropy. Místo toho vidíme, jak do něj metastázuje dokonalý plod postkomunismu: Orbánova ideologie i-liberální demokracie.
Cožpak se právě Orbánovi nepodařilo sjednotit v Evropském parlamentu západní i východní krajní pravici? A za Českou republiku je tam bývalý Stbák, bývalý a nejspíše i budoucí premiér, oligarcha vyrostlý po roce 1990 na principech, o nichž zpívá Kryl v písni Demokracie rozkvétá.
Kam by utekl Kryl dnes? Na koho by spoléhal? Co by řekl na ty řeči, že Evropa se má postarat sama o sobě, Evropa tahající železnou kouli nacionalistického a oligarchického Ostbloku a propadající krajní pravici tak, jak to nikdy od roku 1945 nebylo myslitelné? Kdo by dnes Krylovi garantoval na dvacet let dopředu bezpečnost před pronásledováním ze strany státního teroru? Dnes už i jednoznačně protiputinští politici pod vlivem amerického prezidenta Trumpa mluví o tom, že stažení USA z Evropy je férové. Dovedl by si Kryl takový svět v době své smrti v roce 1994 vůbec představit? A dovedeme si my představit svět za dalších 30 let?
Vrátím se ještě k Číně. V The Oxford History of Modern China (J. N. Wasserstrom, editor, 2022) se lze dočíst, že obrat Číny k agresivní, dominantní politice byl mimo jiné spojen s tzv. velkou recesí 2007-2015, kdy čínští vůdci dospěli k závěru, že západní model je na cestě na smetiště dějin. Co jim bude ten zkorumpovaný Západ kázat o morálce a lidských právech, že? Domnívám se, bohužel, že Babiš, Trump, Orbán, Si a Putin se na základním modelu společnosti shodnou. A jestli to bude stále bližší čínskému nebo ruskému modelu, když oni zůstanou tou věrchuškou, tím pro ně lépe.
Někdo může říci, že jsem moc pesimistický. No, kdybych viděl, že si tohle, o čem píšu, demokraté uvědomují, že se nechovají jako lidé v Císařových nových šatech, možná bych mohl reagovat i nějakou nadějí na návrhy, jak tomu reálně, účinně čelit. To bych byl moc rád! Zatím ale pořád hledáme dítě, které bude slyšeno, když řekne pravdu.
Karel Kryl - Demokracie rozkvétá - SUPRAPHON 2012
590
