Klesla kvalita škol a málo se tam memoruje, naříká Knížák. Sám studoval v 50. letech

před 1 týden 23

NÁZOR / Milan Knížák se 11. února v Parlamentních listech nostalgicky zasnil nad starými zlatými časy a proklel současné školství. Není ale úplně jasné, co je pro něj zlaté období, když první půlku života strávil v protektorátu a za komunistické totality.

„Základním pilířem školství nebylo předávání informací, ale osvojování návyků, zdůrazňování nutnosti struktur a životních rytmů, důraz na hledání morálky a uvědomování si potřeby limitů a povinností. Důležitou součástí vzdělání byla i určitá zdrženlivost, úcta a skromnost. Učitelé bývali morálními vzory, a i když nebyli vždy schopni tento ideál naplnit, byli tak vnímáni, a to vytvářelo nároky,“ líčí Knížák doby, kdy byl svět ještě (prý) v pořádku. Kdy to bylo, se od maturanta z roku 1957 nedozvíme.

Možná bychom si to mohli rekonstruovat podle nějakých příznaků. Ještě se učil krasopis („který jasnou a nenásilnou formou rozvíjel součinnost fyzického projevu s myslí a podporoval tak smysl pro kázeň“) a provozovalo se memorování. Skutečný krasopis se ovšem na českých školách učil do roku 1932, to bylo osm let předtím, než se Milan Knížák narodil.

„Ještě dnes s rozkoší doluji v paměti texty básní nebo fyzikálních zákonů, které jsem se ve škole naučil nazpaměť,“ dojímá se pamětník. S tím souhlasím, já si také pamatuji dopis Taťány Oněginovi, básničku Zájčik a několik veršů, jak nás Lenin prosvěcuje jako rentgen, s čímž bych mohl ohromovat ve společnosti, kdyby to tam někoho zajímalo. Jenže nezajímá, tak si to také pro sebe někdy vydoluji z paměti, jen u toho nemám takovou rozkoš.

No ale dnes! Samá hrůza, zjišťuje Knížák: „Postava učitele ztratila důstojnost… Zhoubný je trend k všeobecnému nabízení vzdělání… máme daleko víc zbytečných studentů než pro společnost potřebných řemeslníků a dělníků… za každou cenu se snažíme vyrovnat rozdíly mezi žáky… témata diplomových a doktorských prací, především na humanitních fakultách… jsou snůška groteskností až pitomostí… umělecké školy… se mění ve zmatená aktivistická doupata.“

Sténání po starých zlatých časech, které nikdy nebyly, patří zřejmě k životu každé společnosti a každé generace. Kdybychom se (konzervativně) drželi biblického „po ovoci poznáte je“, museli bychom uvažovat o plodech vzdělávacího systému 19. a první poloviny 20. století. Lidé ovládající krasopis způsobili – nebo dopustili – první světovou válku, bolševickou revoluci, fašismus, nacismus, druhou světovou válku, ovládnutí většiny světa podivnými režimy. Za to pochopitelně nemůže krasopis, memorování, vysoký podíl učňů a dělníků ve společnosti, ale nezdá se, že by krasopis, memorování a vysoký podíl učňů a dělníků tomu všemu zabránily.

Ať už to bylo jakkoli, Milan Knížák se sice snad vyhnul „aktivistickým doupatům“, ale dospěl k doupěti Institutu Václava Klause. Tři čtvrtě roku po napadení Ukrajiny na stránkách této pozoruhodné instituce 16. listopadu 2022 napsal, jak to vidí.

„Největším ohrožením naší republiky je naše vláda. Zarytý proukrajinec Fiala táhne naši zemi do globálního konfliktu. Posedlá paní Černochová je nezodpovědná hazardérka s naší bezpečností,“ píše Knížák. Pak se táže, zda ministryně Černochová „v životě stála v zákopu nebo kolem ní prolétla kulka“. Knížák si prý „dobře pamatuje“ nálety v letech 1944-1945 a útěky do krytu a prý z toho má dodnes traumata. Černochové přisuzuje „fanatismus“, který „ohrožuje nejen naši zemi, ale celou Evropu“.

Aby toho nebylo málo, v prosinci roku 2022 se dal do boje za svobodu slova. „Zakazovat názory, nátlak je znakem totality,“ pravil v rozhovoru pro Radio Universum a hned ho 5. prosince citovaly Parlamentní listy. „Myslím, že svoboda vyprchává pozvolna pořád, ale s covidem a s válkou na Ukrajině to akcelerovalo,“ prohlásil Knížák. „Já nevidím rozdíl mezi systémem v Rusku a na Ukrajině, je to zkorumpovaná společnost na obou stranách, nikdy žádná demokracie. Připadá mi, že na Ukrajině je to o něco horší, poněvadž z Ruska lidi neutíkají tak zuřivě jako z Ukrajiny.“

Jestli to v originále všechno píše Milan Knížák krasopisem (a dbá při psaní inkoustem perem na přítlak, jinak to není krasopis), nevíme. V každém případě si nejsme jisti, jaké namemorované myšlenky tady působí v jeho nevědomých a vědomých vrstvách. Trochu bychom mohli mít podezření, že je to vliv duševního vyzařování Václava Klause a jeho okolí. Nejspíš je to ale také obecnější problém nostalgie po světě minulosti, který se zpětně jeví uspořádanější, než ve skutečnosti byl.

Aktivistická doupata ovšem máme, jen je nejspíš nenajdeme na vysokých školách. Úspěšně bychom mohli pátrat kolem proruských dezinformačních webů a jejich známkou bude časté pochvalné citování Milana Knížáka, Václava Klause, bývalých členů ODS, psavce historických románů Vondrušky, „bezpečnostních expertů“ věštících brzkou porážku Ukrajiny, „mediálních expertů“ vyznamenaných Krameriovou cenou a „ekonomických expertů“ typu „bez ruského plynu se neobejdeme“.

A tomu všemu se někdy říká konzervatismus, realismus a pragmatismus. Kdo se k tomuhle přimkne, působí dost tragikomickým dojmem.

Přečtěte celý článek