před 2 týdny
34
Přemýšlím, kdy mi začal den. Jestli v 0.30, kdy jsem kojila poprvé, nebo ve 3.15? Dceři rostou zuby. Je 6.30, zvoní budík. Připravit snídani, svačinu, budit děti. Starší jsou samostatné, ale zase je honit z koupelny a odhánět od mobilů. Nejmladší dceru vypravuji na hlídání – zvládne to, ale stejně je to pro mě těžké. Ve spěchu se oblékám, mávám dětem a běžím. V přízemí kontroluji, jestli mám peněženku. Není tu. Vyběhnu pět pater a čas běží. Našla se, to je dobře – občanský průkaz budu potřebovat.
To už jedu tramvají, zklidňuji se a myslím na obě mámy. První potkávám vzápětí. Tváří se statečně. Přisedám za ní do auta a jedeme do vězení. Cestují oba rodiče a jejich osvojený syn, říkejme mu třeba Šíma. Adoptivní máma Lenka, neboli „srdíčková máma“, sedí vedle něj. Řídí táta Jirka, s klidem i humorem. My dospěláci jsme už ve věznici, kam jedeme, byli. Připravovali jsme „bříškovou mámu“ na setkání se synem. Šíma měl štěstí v neštěstí – když se o něj biologická máma nemohla starat, dostal se ke skvělým adoptivním rodičům. Šest let je v nové rodině, kde ho milují a přijímají se vším všudy. Rozumí jeho bolesti, kterou si nese z dob, kdy se sotva narodil. Vidí, jak si dává spoustu věcí za vinu, nesnese neúspěch a vnímá se jako špatný. Šíma si přál biologickou mámu Annu poznat, aby se jí zeptal, proč s ním nemohla být. Máma Anna se setkání bála, ale adoptivní rodiče Šímy mají opravdu velké srdce a dokázali jí vysvětlit, že je to pro Šímu moc důležité, že ho přijali i s jeho kořeny.
