Kombinace HHC a kratomu ji dostala na psychiatrii. ‚To léto jsem myslela, že nepřežiju,‘ říká Markéta

„Nejdřív jsem byla v mánii, pak jsem další týden v kuse měla psychotický stav, potom jsem se dostala do Klatov na psychárnu, což byl prostě horor,“ popisuje devatenáctiletá Markéta Příbková. Do zmíněných stavů se dostala po kombinaci HHC a kratomu. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz sdílí svůj příběh. Upozorňuje v něm na nedostupnou či špatnou péči pro psychicky nemocné nebo na slevové kódy na návykové látky od influencerů.

Rozhovor Praha 6:15 9. února 2024

V kolika letech jste vyzkoušela návykové látky?
Něco silnějšího než alkohol jsem poprvé měla v šestnácti, ale to bylo jen pár potahů THC (účinná látka v marihuaně – pozn. red.), a potom v sedmnácti ve třeťáku. Tak jsem se do hulení dost ponořila, takovým tím způsobem, že si to sama nadrtím, sama si to ubalím, šlo o to vychutnat si to, vyloženě se jen odreagovat. Tak to šlo až do začátku čtvrťáku, než jsem objevila HHC. Tenkrát se propagovaly hlavně vapy (elektronické cigarety – pozn. red.).

Měla jsem velký stres ze školy, do toho psychické problémy, v tu dobu jsem brala hrozně silná antidepresiva a to bylo jediné, co mi nějak pomáhalo. Hodně jsem vapovala a do toho jsem si občas dala klasické THC.

Dostalo se to do bodu, že jsem vapu používala každý den. Vždycky po škole jsem si dala, od odpoledne do noci jsem byla zhulená, a to jen proto, abych se mohla najíst, abych se mohla učit do školy, protože jsem nezvládla bez toho fungovat. Potom někdy v lednu nebo únoru loňského roku jsem začala brát i trochu kratomu, a to i v momentě, kdy jsem už byla zhulená.

Takže jste kratom nikdy nebrala samotný?
Jo, brala, ale to bylo třeba jen třikrát nebo čtyřikrát, většinou spíš s tou vapou a tam jde o to, že kratom se nemá brát na antidepresiva. No, takže já jsem vždycky brala jen nějakou dávku kratomu.

Kolik třeba gramů?
To netuším, nikdy jsem to neměřila. Prášek jsem si třeba dala na prsty, rozetřela po rtech nebo na dásně nebo dala trochu do čaje. Nikdy jsem to množství přesně netušila, nebo trochu ano.

My jsme to s přítelem požívali na lžičky. Našli jsme si, že jeho váhová kategorie 90–100 kilogramů, tak to byly myslím dvě až dvě a půl lžičky, a moje kategorie byla půl lžičky až lžička. Takže já to řešila odhadem. Ale potom jsem si dala víc a poprvé v životě to u mě vyvolalo mánii.

To byl samotný kratom, nebo v kombinaci?
V kombinaci s vapou, ale bylo to způsobené kratomem, protože do té doby se mi to nikdy nestalo. Přišla klasická mánie, nemohla jsem spát, byla jsem roztržitá a to bylo v pohodě, ale potom ta mánie pokračovala a přešlo to do psychotického stavu a to vyústilo v to, že jsem musela být hospitalizovaná. Od té doby jsem nic neměla.

Vůbec nic?
Vůbec nic, protože moji rodiče a přítel jsou upnutí na myšlence, že to bylo z kanabinoidů, ale já vím, že to bylo z kratomu. Tráva (marihuana - pozn. red.) by mi teď hodně pomohla, protože takhle to řeknu a omlouvám se, že od toho odbíhám, ale já jsem byla diagnostikovaná od patnácti šestnácti s endogenní depresí, a potom, když jsem byla v manickém stavu, tak jsem byla přes měsíc na psychárně (psychiatrická léčebna – pozn. red.).

Tam mi to přepsali na bipolární poruchu, což je kravina, protože ten manický stav byl uměle vyvolaný, prostě to nebylo přirozené. Potom mi na konci hospitalizace napsali do papírů poruchu osobnosti a sebrali mi všechny prášky, které jsem do té doby brala, všechny stabilizátory, antipsychotika, antidepresiva a teďka jediné, co beru, tak je placebo na ADHD, což mi nepomáhá s ničím.

Můj psychiatr je takový, že mi vždy napíše léky a moc se se mnou bavit nechce. Psycholožky žádné dostupné nejsou, takže já teď tak půl roku přežívám už jen o vlásek. A vím, že klinická marihuana by mi pomohla, třeba jen dvakrát za měsíc, to by úplně stačilo, mně by prostě šlo jen o takové odreagování. Teď moje tělo nemůže vypnout a uvolnit se, jako to bylo předtím, když jsem brala trávu.

Takže abyste se cítila v životě dobře, tak potřebujete tato vypnutí?
Potřebuju to odreagování, to potřebuje každý. A jak říkám, ta tráva skoro rok v kuse od třeťáku do čtvrťáku pomáhala, dokud jsem nesáhla na tu vapu s HHC, tak třeba jednou nebo dvakrát za dva týdny jsem si dala brko (cigareta marihuany – pozn. red.) a všechno bylo v pohodě.

Dokázala jsem se soustředit, pořád jsem měla deprese, ale nebylo to takové. Prostě v sedmnácti, když jsem takhle hulila, tak jsem se cítila nejnormálněji, nejproduktivněji a nejschopněji během svého života, co jsem se cítila od malička doteď. Ale to byl asi jen desetiměsíční úsek a měla jsem skvělé výsledky ve škole.

Měla jsem motivaci se učit, motivaci dostat se na dobrou vysokou školu, měla jsem motivaci udělat maturitu, ale teď jsem na škole, která mě nebaví, studuju sice angličtinu, která mě baví, ale ti učitelé tam neumí nic, já jsem tam jenom kvůli certifikátu C1 z angličtiny a nemám motivaci pokračovat dál na vysokou, najít si práci, která by mě bavila.

A kdy tedy nastal ten zlom, když jste musela na psychiatrii? To bylo před maturitou, nebo po ní? Jak to probíhalo?
To byl buďto konec března, nebo začátek dubna... Dva týdny mi úplně zmizely, protože v jednom týdnu mi začala ta mánie a pokračovalo to až na začátek dubna a vůbec si to nepamatuju. Jenom vím z vyprávění od rodičů, když jsem tam ještě bydlela, že se mě báli, že jsem po nich házela věci, příbory, talíře, byla jsem agresivní a to bylo právě před maturitou.

Prosila jsem mého psychiatra, aby mi snižoval dávky antidepresiv, že se nedokážu soustředit, nedokážu se učit, jak jsem byla utlumená. A díky HHC jsem se dokázala soustředit, dokázala jsem se učit, vapovala jsem si, do toho jsem si dávala iqos (elektronická cigareta – pozn. red.), abych prohloubila ten účinek, psala jsem si výpisky a učila jsem se, ale on prostě řekl, že to sníží po maturitě, že vše po maturitě, a tak jsem se nakonec k maturitě ani nedostala.

Takže jsem maturovala až v září a to bylo už bez látek, bez ničeho, prostě jsem musela jen já sama se sebou, se svými myšlenkami zvládnout a sedět v učení a knížkách a to bylo pro mě nejhorší období. To léto jsem myslela, že nepřežiju. Fakt jsem byla tak malý krůček od toho, abych to vzdala.

Takže to vám bylo nějakých osmnáct, nebo devatenáct?
Už devatenáct.

Kolaps přišel po kombinaci HHC a kratomu, ale vy věříte, že to bylo kratomem. Když jste zkoušela párkrát kratom samotný, měl takové účinky, nebo to bylo jiné?
Když jsem si dala třeba půl lžičky nebo lžičku kratomu, tak to bylo, jako kdybych si dala pár potahů, takový ten první pocit, kdy jsem fakt uvolněná – prostě takové „vychillování“. Bylo mi fajn, neměla jsem žádnou tíhu na hrudi, neměla jsem žádné myšlenky. To vydrželo asi dvě tři hodiny a pak už jsem neměla potřebu dávat si znova, mně stačila ta chvilka uvolnění.

Manická fáze se vás podle vašich slov držela mnohem déle.
Nejdřív jsem byla v mánii, pak jsem další týden v kuse měla psychotický stav a potom jsem se dostala do Klatov na psychárnu, což byl prostě horor. To byl horor, to bylo neskutečné a byla jsem tam víc než měsíc. Celý ten manický stav vydržel asi pět týdnů a na psychárně jsem byla čtyři týdny.

Takže v léčebně jste byla v manickém stavu?
Ano. Ale pak jsem si prostě vydupala, že už tam nebudu, protože manický stav ještě sice pořád trval, ale už nebyl tak silný, abych musela být hospitalizovaná.

Takže jsem vyhrožovala, že podepíšu revers, že odtamtud uteču, jestli mě tam budou držet, protože to bylo hrozný, ani jsem se tam pořádně nemohla umýt. Netekla tam teplá voda a ta voda měla navíc nějaké špatné chemické složení, že mi to doslova vysušovalo kůži, vypadávaly mi vlasy, prostě chuchvalce vlasů.

Hlavně taky, nebyla jsem tam tedy sama mladá, ale bylo to hlavně jako LDN (léčebna dlouhodobě nemocných – pozn. red.) pro staré lidi. Na důchodce tam byli hodní, milí a všechno, ale na nás mladší, byli jsme tam taková parta, já, mladý kluk, který bral perník (pervitin – pozn. red.), a mladý kluk, který bral kokain, a my jsme dostávali fakt bídu, třeba jen za to, že jsme chodili na kuřárnu kouřit. Kuřárna byla totiž jediné útočiště, kde jsme si mohli v klidu povídat.

Takže jste nakonec podepsala revers?
Nepodepsala, vydobyla jsem si, že mě pustí, ale budu muset být ještě dva týdny pod kontrolou rodičů, takže si máma musela vzít volno v práci a být se mnou od rána do večera, ale já už jsem si v tu dobu hledala byt, že půjdu od rodičů a že se přítel taky odstěhuje od jeho rodičů.

V tu dobu jsem taky zjistila, že mu jeho rodiče řekli, proč si raději nenajde někoho normálního, tak jsem mu řekla, že se buďto odstěhujeme, nebo se už nebudeme vídat, protože já jsem už k nim jezdit nechtěla, protože jsem cítila ze strany jeho rodičů odpor, který tam do té doby nebyl. Oni věděli, že se léčím a že beru antidepresiva, věděli, že si občas zahulíme, ale až v té mánii vznikl ten odpor.

Vždy jsem měla nějakou formu odreagování, která mi pomohla se vyrovnávat s mým psychickým stavem.

Tím myslíte třeba i prášky předepsané od psychiatra?
Právě že jiné věci. Od třinácti do patnácti let jsem se sebepoškozovala, že jsem se třeba pálila, dělala jsem si modřiny, řezala jsem se, prostě taková ta klasika. Když to zjistila máma, tak jsem musela přestat. Tak jsem si našla alkohol. Takže každý víkend jsem byla vylitá, fakt nebyl víkend, kdy bych byla střízlivá.

Pak se to začalo projevovat tak, že i přes týden jsem kradla rodičům alkohol a furt jsem potřebovala být opilá a ještě do toho všeho byla korona, distanční výuka a u nás v rodině prostě mezilidské vztahy nefungovaly.

My jsme nikdy nebyli spolu všichni čtyři takhle moc. Mám bratra, mámu, tátu a nikdy jsme nebyli spolu takhle pohromadě, takhle dlouhou dobu. No a potom, když jsem objevila hulení, tak jsem si uvědomila, že je to mnohem lepší, není mi po tom špatně, nepotřebuju toho tolik, ten stav vydrží mnohem déle. I ten den potom tam není taková zhulenost, spíš jen uvolněnost, fakt takové odreagování, že je to příjemné a táhne se to i do dalšího dne. A to jsem taky začala zneužívat. A teďka nemám nic.

Jak jste zmiňované látky sháněla?
Přes internetovou stránku, protože v době, kdy jsem s tím začínala, se to teprve rozjíždělo, takže to ještě nebylo někde ve večerkách, jako je to teď, že to mají v regálech. Nebo jsem viděla a vím o tom, že jsou nějaké automaty, což je za mě strašné zlo, to je to nejhorší, co mohlo být.

Ta dostupnost je tak lehká. Já začala s HHC v sedmnácti nebo už mi bylo možná osmnáct, to je jedno, ale začala jsem prostě docela brzo, ale vidím, že teď už s tím začínají děti třeba ve třinácti a to je strašný problém.

My jsme začínali ve třinácti na alkoholu, ale tohle se dá mnohem jednodušeji nadužívat a je to jednodušeji návykové a právě já jsem si na tu návykovost nedávala pozor jako předtím u normální trávy, u té jsem si dávala pozor, abych nebrala moc, vždy jen jednou za čas, aby mi to přinášelo takové to štěstí.

Je tam prostě důležitá regulace. Můj osobní názor je, že tyhle látky dokážou být úžasně prospěšné, ale musí být regulované, musí se tam hlídat dávkování, jak často se to bere, a pak věřím, že to dokáže pomoct. Mně tráva pomáhala, celý třeťák mi to pomáhalo, až když jsem to začala zneužívat ve čtvrťáku, tak to šlo z kopce, což je ale moje vina. 

To už jste byla plnoletá, když jste to nadužívala. Myslíte si, že věk osmnáct let je vhodný k případné regulaci?
Za mě ta osmnáctka, to už to člověk má alespoň nějak uspořádané v hlavě, neříkám, že všichni, ale aspoň trochu normální lidi už to v osmnácti mají v hlavě srovnané, a když je dostupný alkohol, po kterém jsou lidé agresivní, zvrací po něm a dělají bordel, tak já myslím, že utlumovací látky, které pomáhají hlavně na stres, tak by měly být přístupné alespoň od osmnácti let. 

Myslíte tedy, že alkohol je nebezpečnější?
Mnohem. Můj bratr měl hodně velký problém s alkoholismem a právě od něj jsem si v těch patnácti šestnácti brala alkohol, protože vždycky přijel z Plzně na víkend se dvěma nebo třemi flaškami, takže když už byl opilý, tak nezjistil, že mu třeba chybí půlka whisky.

Tam byl pak ale problém, že on začal být hodně agresivní, řval na rodiče, to bylo vlastně to samé jako já, když jsem byla v psychotickém stavu. Taky na všechny řval, mlátil kolem sebe, to se nedalo vydržet a já jsem s ním byla v jednom pokoji, takže já jsem to všechno měla z první ruky.

Jak se cítíte teď, když neužíváte žádné tyto látky? Jak byste to popsala?
Jsem prostě fyzicky a psychicky tak vyčerpaná, že už nemůžu. 

A nenapadá vás nic, co by pomohlo?
Svěřila jsem se mámě, že bych se chtěla vrátit k marihuaně aspoň po té medicínské stránce, že bych si nechala něco předepsat, jenže můj psychiatr je stará škola a ten na to nikdy nepřistoupí a o psychiatry je strašná nouze, takže nemám ke komu přestoupit. Už jsem obvolávala asi deset různých psychiatrů, abych mohla přestoupit. V Plzeňském kraji, volala jsem i do Prahy, ale nic prostě není. Nikdo nemá místo, nikdo nemá čas, nikdo se se mnou nechce bavit.

Je to těžké tím, že se musíte naučit znova zorientovat v těch emocích nebo je hledat, když najednou nemáte něco, co vás tlumí?
Musím se naučit žít sama se sebou. Ale ono si řekneš, že to bude jednoduchý, ale je to strašně náročné. Kdybych tady neměla tu kotvu, přítele, tak já už se zabiju dávno. První pokus o sebevraždu jsem měla už někdy ve dvanácti.

Od té doby se to pořád točí v kruhu, že se snažím přežívat, pak to přijde, že půl roku na tu sebevraždu myslím, pak se o to pokusím, selže to, většinou si třeba na poslední chvíli uvědomím, že mě tady něco drží, že mám pořád nějaké povinnosti třeba vůči rodičům nebo teď vůči příteli nebo kamarádům, že je prostě nemůžu vystavit tomu traumatu, že by si museli procházet něčím takovým, že by je někdo opustil nenávratně, ale je to prostě těžké.

Svěřila jste se s těmito věcmi psychiatrovi, ví o těch pokusech a myšlenkách?
Ví o všem, co se mi dělo tak do těch sedmnácti osmnácti. Ale od hospitalizace, co mi sebral všechny stabilizátory, na kterých jsem předtím byla, brala jsem asi čtyři prášky, tak od té doby, co jsem byla hospitalizovaná, tak on tam sloužil v nemocnici, a když tam za mnou jezdili rodiče a přítel, tak se k nim choval zle, začal se i ke mně chovat zle a teď už nechce slyšet o ničem, co se týče emocí. 

Psychiatr, který nechce slyšet o emocích?
Psychiatry nezajímají emoce, zajímají je prášky. Ty zajímá prostě chemie. Taky od té doby, co zjistil, že chodím na podpůrnou skupinu, což není odborná psychologická pomoc, je to prostě podpůrná skupina, kde se lidé svěřují se svými problémy a navzájem si pomáhají, tak si ten psychiatr myslí, že mám záštitu nějaké psychologické pomoci, kterou potřebuju a je to takové… Nevím no…

To, že psychologové chybí, to se obecně ví, ale teď, když se u mladých rozmáhá epidemie depresí, úzkostí, stresu, tak je to mnohem horší a mnohem nebezpečnější.

Co myslíte tou epidemií? Máte pocit, že je na mladou generaci kladena moc velká zátěž?
Je to hodně způsobené generačním traumatem a tím, že je školství nehorázně zaostalé. Nebezpečně zaostalé, bych si dovolila říct, protože místo toho, aby nás připravili na nějaký život, tak se učíme s prominutím s***ky, když nepočítám odborné předměty, co jsem se učila na střední, tak matiku, fyziku, chemii, tak kromě základů si nepamatuju nic.

Nevím nic, protože to nebylo za mě podstatné. Já čekala, že mě škola naučí třeba i se vypořádat s emocemi. I na základce jsem chodila na tajno před mámou, aby to nevěděla, protože v tu dobu na to nevěřila, dokud jsem nebyla diagnostikovaná, ke školní psycholožce a ta mě prostě poslala domů s tím, že musím jít na procházku nebo mám začít věřit v Boha, že mi to pomůže.

To je prostě další věc, že pro starší generace, pokud to není vidět, tak to neexistuje. A když mě v těch šestnácti dali na prášky, tak moje máma asi první půl rok na mě byla fakt hodná, respektovala to, že jsem v depresi, že nemám uklizený pokoj, že mám špatné známky, že nejdu do školy, když mi je tak špatně, že se nedokážu fyzicky zvednout z postele, tak to akceptovala.

Jenže potom si myslela, že když mi pořád zvyšují dávky, tak že už je to vlastně v pohodě. Takže to prostě přestala akceptovat a zase jsme se hádaly, neustále tam byly nějaké konflikty a až teď, co jsem se odstěhovala, potom, co mě viděla v tom psychotickém stavu, tak teď spolu poprvé za skoro dvacet let máme fakt hezký vztah, třeba za mnou jede na kafe nebo já jedu za ní na kafe, ale nevídáme se každý den.

Když se vrátím k těm látkám, říkala jste, že jste je získávala online. Zkoumala jste nějak, jestli jsou testované, dělala jste si nějaký větší průzkum, jak jste k tomu přistupovala?
Když jsem zkoušela tu HHC vapu poprvé, tak jsem jen zjistila, že nějaká HHC látka existuje. Tak jsem si to načetla, zjistila jsem, že je to legální. Tak jsem si o tom začala něco hledat a začalo na mě vyskakovat od různých influencerů, že třeba tady mám CBD bonbony, tady mám CBD olejíček. 

Pak jsem si nasbírala i různé slevové kódy od influencerů, takže jsem tam měla třeba dvacetiprocentní nebo třicetiprocentní slevu, vždycky jsem tam zadala kód, co influencer poskytl, třeba na instagramu a tak jsem žila skoro rok.

Takže influenceři to aktivně propagují? 
Teď už to tolik nevidím, ale v tu dobu jsem od nich měla slevové kódy. Sledovala jsem některé jen kvůli tomu, že dávali slevové kódy. Ale někteří měli sledující, kterým bylo tak 13 až 20 let a já jsem určitě nebyla jediná, co se k tomu dostal a věřím, že to využili i mnohem mladší lidi, než jsem byla já.

Dovolím si říct, že to určitě byly i děti. To je za mě na tom špatně. Když už by to někdo měl propagovat, tak by to měli být psychologové nebo někdo, kdo má aspoň nějakou zkušenost, znalosti, jak to funguje. 

Myslíte, že regulace, pokud bude schválená, pomůže? Že by to bylo od osmnácti, zmizely by automaty a tak?
Automaty jsou příšerné, největší kravina, jakou mohl kdo vymyslet. Jasně, jsou z toho peníze, ale je důležité hledět taky na zdraví dětí, které tomu mohou propadnout, takže kdyby byla regulace, tak automaty jsou jedna z prvních věcí, které by se měly zrušit. Co by za mě bylo dobré, tak například jak jsou v Amsterdamu různé kavárny nebo specializované krámky, tam jsou lidi, kteří tomu rozumí a dokážou poradit i s dávkováním, s tipem na váhovou kategorii, jak to brát bezpečně.

To by za mě bylo hodně dobré, prostě mít určitá specializovaná místa, i kdyby tam pracovali jen dlouhodobí huliči, kteří to mají vyzkoušené a dokážou poradit, jde jen o to, aby to bylo bezpečné a myslím si, že někdo, kdo má dlouhodobé zkušenosti a má to, jako jsem to měla já na pomoc a odreagování, tak je to mnohem zkušenější „specialista“ než influencer, co propaguje nějaké slevové kódy. 

Ještě mě zajímalo, jak jste říkala, že jste to nezvládla uhlídat a že se vám zvyšovaly dávky, jak rychle to šlo? Jak to zvyšování probíhalo?
S tím HHC to šlo hodně rychle, když jsem byla závislá na alkoholu, tak ten chutná hnusně, takže trvalo dlouho, než jsem se dostala do bodu, kdy jsem musela být zpitá každý den, ale u toho HHC, to bylo třeba už po měsíci, kdy jsem měla tu potřebu každý den.

Každý den několikrát?
To bylo, jako když je klasická jednorázovka, tak prostě když je to po ruce a máš chuť si potahat, tak si prostě potaháš, takže jsem pak měla rutinu, že jsem přišla domů, sedla jsem si na postel, dala jsem si pět šest potahů, vykouřila jsem iqos a odpočívala jsem, pak když jsem se chtěla jít učit, tak zase, dala jsem si vapu, dala jsem si iqos a učila jsem se, pak jsem se chtěla jít najíst, tak jsem si dala vapu, dala jsem si iqos a šla jsem se najíst a fakt před každým úkonem jsem už před koncem potřebovala tu stimulaci.

V té manické fázi, kdo se rozhodl, že byste měla jít na psychiatrii, došla jste k tomu sama?
Byla to máma, já jsem si myslela, že to odezní, ale skoro dva týdny jsem v podstatě nespala, takže já už jsem měla halucinace, slyšiny, tunelové vidění, už jsem začala být „vyschízovaná“ a spadalo to už i k nějaké formě schizofrenie, takže máma řekla, že jestli nepojedu s ní do nemocnice, tak mi zavolá záchranku, tak jsem se sbalila a jela jsem s ní na psychárnu.

Říkala jste, že většinu si nepamatujete, pamatujete si tedy aspoň nějaké stavy?
Pamatuju si útržky, ale spíš si pamatuju, když jsem se hádala s rodiči, a vím, že jsem dokázala spát třeba jen dvě hodiny, třeba si pamatuju, jak jsem ležela pod stolem se psem, byla jsem na telefonu, kouřila jsem iqos a HHC, protože v tu chvíli, kdy jsem měla mánii, tak to bylo jediné, co mě zvládlo stáhnout aspoň trochu zpátky do příčetnosti.

Protože kdybych se netlumila tou vapou, tak by mně explodovala asi hlava, byla bych mnohem agresivnější a nevyspala bych se ani na ty dvě hodiny, takže v tom psychotickém manickém stavu mi ta vapa vlastně pomohla – byl to jediný způsob, jak jsem mohla i ochránit rodiče před sebou samou. Ještě si pamatuju, že když jsme jeli do nemocnice, tak jsem si ubalila cigaretu, kam jsem nasypala trochu kratomu a měla jsem s sebou tu HHC vapu a máma mi musela asi třikrát nebo čtyřikrát zastavit po cestě a já jsem si musela párkrát potáhnout z té kratomové cigarety nebo dát vapu. 

Je to třicetiminutová jízda, ale my jsme to jeli přes hodinu a půl, takže to byl asi už ten „breaking point“ (zlomový moment - pozn. red.), kdy už to bylo na hraně. Myslela jsem, že fakt umřu, ale musím říct, že v té manické epizodě jsem taky poprvé za nějakých pět let cítila nějakou motivaci, štěstí, měla jsem spoustu nápadů, udělat tolik věcí, chtěla jsem jít studovat a všechny zachránit a začala jsem i pořádně jíst.

Já jsem na těch antidepresivech vážila jen 45 kilo, měla jsem strašné problémy s příjmem potravy a v té mánii, když už jsem byla hospitalizovaná a když už to nebyl ten psychotický stav, ale vyloženě jen ta mánie, tak to jsem byla poprvé šťastná a neuvědomovala jsem si, že je to jen chemická reakce v mozku, že to není reálné.

Myslela jsem v nemocnici, že se mě to bude držet a ještě nějaké dva, tři týdny se mě to drželo, to štěstí a ta naplněnost, ale jakmile to začalo odeznívat, tak jsem vnitřně cítila, jak opět upadám do deprese. Začala jsem si totiž uvědomovat, že to nebylo reálné, že ta motivace a to štěstí, že to s mojí hlavou není možné.

Eliška Drobná