Komentář: Budete nám chybět, Britové. Možná jste udělali hroznou hloupost

2 měsíce starý 13

Neodcházíme z Evropy, odcházíme z Evropské unie, opakovali od června 2016 donekonečna relativně rozumní zastánci brexitu (pokud se dá odchod z EU spojit se slovem rozum), včetně Borise Johnsona. U takového Nigela Farage, který se o vystoupení své vlasti z Unie zásadním způsobem zasloužil, bych si tak jistý nebyl. Z tohoto pána, který si z brexitu udělal smysl svého života, jsem často měl pocit, že by celé Britské ostrovy nejraději odtáhl z nebezpečné blízkosti Francie a nechal je driftovat kamsi dál do Atlantiku.

Jeden z největších hitů britpopové skupiny Oasis se jmenuje „Don't Look Back in Anger“. A skutečně. Ohlížet se za těmi 47 lety britského unijního členství a mít vztek není namístě. Británie obohatila Evropské společenství, Evropskou unii stejně, jako tomu bylo naopak. Měřeno penězi i přínosem jiného rázu.

Už jen rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy, které by dnes sotva prošlo, mělo výraznou britskou stopu. Vždyť rozhovory začaly za londýnského předsednictví EU a byl to jistý Tony Blair, kdo se zasadil o přistoupení Bulharska a Rumunska. A byla to Margaret Thatcherová, která se navzdory vnitropolitickému tlaku a časté zlosti Evropanů zase měrou vrchovatou zasloužila o jednotný trh, skutečný poklad, k jehož truhle si Britové podrželi drahocenný klíč. Recipročně se domnívám, že by ani Spojené království nemělo poslední půl století z pohledu příspěvku Evropanů k fungování země a jejího rozvoje hodnotit nikterak příkře.

Samozřejmě, nebýt dohody na poslední chvíli o podobě vzájemných obchodních vztahů, byl by britsko-unijní rozvod trpčí a tyhle řádky asi méně smířlivé. Nepředpokládám, že by se oněch na Štědrý den dojednaných 1250 stránek nedočkalo schválení, ale jsem přesvědčený o tom, že z nich vypadne nejedno překvapení, na které možná nezasvěcenci budou docela zírat. Jako třeba britská ztráta přístupu k datům EU o více než 21 500 chemikáliích uložených v unijním registru ECHA. Britský chemický průmysl tak bude muset v rámci nově vznikajícího ostrovního zákona každou látku znovu zaregistrovat, což je operace, která má přijít na miliardu (!) liber. Stejně se asi najdou body, u nichž budou skřípat zuby unijní občané a jejich političtí představitelé.

Zajímalo by mě, kolik odpůrců a zastánců brexitu uvnitř Spojeného království najde čas, energii a žaludek se těmi 1250 stranami prokousat. Z britských poslanců to asi do středy 30. prosince, kdy se má norma jménem Future Relationship Bill prostřednictvím videokonference a většinou v zastoupení schvalovat, stihne málokdo. Je opravdovým paradoxem, že národ, který tak bazíruje na dodržování všech zákonných pravidel a parlamentních zvyklostí, bude mít k projednávání takhle důležitého materiálu jediný jednací den. Hlasovat pak v zastoupení desítek svých kolegů budou vybraní jedinci. Třeba Stuart Andrew zvedne ruku za 269 konzervativních zákonodárců v Dolní sněmovně. Chris Elmore pak disponuje 160 labouristickými hlasy.

Když si vzpomenu, jaké zkreslené představy měli v rozhlasových a televizních debatách před unijním referendem zastánci brexitu v čele s Borisem Johnsonem, konečný výsledek se od těchto někdejších, realitou zcela nepolíbených vizí dost liší. I když to slovo „konečný“ bych nejraději vzal zpátky. Podle mě se totiž v některých případech zjistí, že v některých bodech dojednaný „deal“ dělá neplechu a bude velká snaha ho změnit. Řadu detailů je pak třeba vysvětlit. Třeba ohledně strategických finančních služeb a jejich poskytování na území EU už prosakuje, že v tomto bodě Johnson a spol. považují dohodu za nedostatečnou.

Svým způsobem jedna dlouhá etapa končí, ale další dobrodružství začíná. Jak si asi povede Spojené království mimo Evropskou unii? Jak se bude dařit jaderné mocnosti ve smluvně zcela neprobádané oblasti, kde sebelepší dohoda, a tahle to fakt není, nenahradí plnohodnotné členství v EU? Jak dlouho vydrží Londýnu restriktivní přístup k otázce imigrace, která se na výsledku referenda o brexitu tak zásadně podepsala? Spousta relevantních otázek, ovšem i vzhledem k dopadům koronavirové pandemie, dalšího brutálně důležitého faktoru, jen naprosté minimum argumenty podložených odpovědí.

Brexitové rozhovory v jednu chvíli dospěly do tak nepříjemné fáze, že si podle mě Britové jednoduše potřebovali dokázat, že se z chapadel Evropské unie dokážou vymanit. Ono opustit EU není tak snadné, jako změnit telefonního operátora nebo odejít od dodavatele elektřiny. Proces unijního odcházení se ukázal jako něco tak příšerně složitého, že to ještě hezkou dobu bude působit jako prvek odstrašení.

Musíme si ale uvědomit, že v britském podání není brexit upřednostnění jednoho hlasovacího lístku před druhým v jednom konkrétním hlasování. Brexit je vidění světa, v podání mnohých stav mysli, který z dotyčných nevytlučete ani na mučidlech.

Přívrženci brexitu ve Spojeném království, ale vlastně i členové opačného tábora, každopádně čekají na nějaký velký úspěch, velké téma, u něhož by mohli vítězoslavně vykřiknout: „Vidíte, brexit se vyplatil!“ Několik členů vlády to nedávno zkusilo s brzkým startem očkování proti novému koronaviru, ale úplně se to nepovedlo. Dohoda o volném obchodu se sedmadvacítkou je pro kabinet Borise Johnsona bez debat velké plus, ale vážně by to chtělo nějaký hmatatelný sukces. Tím spíš, že aktuální průzkum agentury YouGov z 16. prosince ukázal, že 51 procent považuje rozhodnutí odejít z EU za špatné. Jen 40 procent si myslí opak.

"In hindsight was Britain was right/wrong to vote to leave EU?"

Right 40%
Wrong 51%
Don't know 5%

Remainers 88% wrong" Leavers 82% Right
Labour 84% wrong, Cons 76% Right
18-24 70% wrong, pensioners 64% right
Mid-class break 60-33 wrong, w.class 50-39% right

YouGov Dec 16

— Matt Goodwin (@GoodwinMJ) December 27, 2020

Jasně, výsledek unijního referenda už ze strany poražené poloviny britských voličů nemá cenu zpochybňovat, ostatně Spojené království už z Evropské unie prostě odešlo. Opěvované „Stay Calm and Carry On“ se ale prostě nekoná. Už jen pachuť ze stále nedostatečně prozkoumaného vlivu ruských operací na výsledek historického plebiscitu je pořád přítomná, stejně jako vzpomínky na zjevné lži, jimiž Johnson a spol. nahnali v roce 2016 stovky tisíc voličů pod prapor brexitu.

Výsledkem je rozdělená společnost. Příkopů je celá řada. Angličané versus Skotové, Angličané versus obyvatelé Severního Irska, mladí versus dříve narození, velká města versus maloměsto a venkov, kosmopolitní Britové versus ti, kteří byli nejdál v okresním městě a jednou za život v Londýně na kulatinách královny, vzdělaní obyvatelé Spojeného království versus ti méně vzdělaní.

Jsem smutný a rozčarovaný z rozhodnutí britské strany nepokračovat ve výměnném studijním programu Erasmus Plus, což skotská premiérka Nicola Sturgeonová velmi správně označila za kulturní vandalství. Když už je řeč o Skotsku, jeho separatistické tendence v příštích měsících velmi zesílí, o tom nemám nejmenších pochyb.

Celkově bych si s trochou přemáhání přál, aby Britům cesta brexitu klapla, aby svého rozhodnutí nelitovali a aby se jim dařilo. Současně ale doufám, že kdyby se náhodou z cesty stala slepá ulička, aby Britové a jejich premiér, ať jím už bude kdokoli, měli odvahu hezky nahlas přiznat, že v červnu 2016 udělali strašnou pitomost.

Zdroj