Komentář: Jsme pracovitý národ, jenom nám šéfují nemehla

2 týdny starý 10

Poslanec za Brano Group a hnutí ANO Pavel Juříček navrhuje navýšit maximální možnou délku jedné pracovní směny z 12 hodin na 16, napsaly Hospodářské noviny. Protože není nelida, od osmi ráno do půlnoci chce vidět zaměstnance na place jen za zcela mimořádných situací, jako jsou „výrazný propad ekonomiky, přírodní katastrofa nebo epidemie“. Za posledních třináct let jsme tu některou z těch zcela mimořádných situací měli dohromady jen necelé čtyři roky. Pracovitý člověk se nemá čeho bát.

Jenže problémem českých podniků a celé české ekonomiky není, že bychom trávili v práci málo času. U zaměstnanců s plným úvazkem to je v průměru 41 hodin a 30 minut týdně, nad unijní průměr si napracujeme půlhodinku. Zároveň u nás skoro každý, kdo pracuje, pracuje na plný úvazek: zkrácený má jen 12 procent zaměstnanců oproti 28 procentům v celé Unii. K tomu přičtěte nezaměstnanost, ve které jsme loni s pouhými 2,6 procenta v EU kralovali. Od Portugalska po Finsko jsme best in štípačky.

A nehodláme o tohle postavení přijít. Jestli jste do práce nastoupili po roce 2001, za celou dosavadní kariéru jste se dočkali jediné plošné úlevy: pracovního klidu o Velkém pátku. Ironií osudu možná na rodinných oslavách trpně snášíte nářky na línou mladou generaci od čerstvých důchodců, kteří si během produktivního života navýšili počet volných dnů z šesti na třináct, zrušili si pracovní soboty a zavedli čtyřtýdenní dovolenou pro všechny. Vám se v dohledné době hospodářský růst do množství volného času nepromítne – čekejte spíš boj o udržení toho, co máte, soudě dle nadšených reakcí některých dalších šéfů na Juříčkův návrh.

Jenže šéfové, kteří potřebují mít jednoho člověka na place šestnáct hodin, jsou šéfové mizerní. Vzácné legitimní důvody pro tak dlouhé směny nechejme stranou, nebavíme se tu o oddělování siamských dvojčat, jaké zvládne právě jeden chirurg na světě. Sám Juříček uvádí jako kandidáty na šestnáctihodinové šichty elektrikáře a údržbáře. I na činnosti tak snadno rozdělitelné mezi víc směn plýtvají mizerní šéfové nejvzácnějšími a zároveň konečnými zdroji: lidským časem, energií, pozorností a v konečném důsledku i zdravím. Dobří šéfové se soustředí na zdroj nevyčerpatelný a nekonečný: zvyšování produktivity.

Největším problémem českých podniků a české ekonomiky je právě nízká produktivita. Nemluvím o té individuální, o jaké čtete v příručkách osobního rozvoje – ačkoli stojí za připomenutí, že i ta s každou další hodinou práce klesá. Na zařízení, které opravoval elektrikář po patnácti a půl hodinách na nohou, bych holou rukou raději nesahal. Mluvím o tom, že při vší té dřině toho v Česku vznikne relativně málo hodnotného. Pedály a houkačky z Brana můžou dělat čest sloganu „autodíly pro všechny světadíly“, ale mRNA vakcíny ani měsíční vozítka to přece jenom nejsou.

Nízká celonárodní produktivita se zákonitě promítá do platů i těch nejpilnějších mravenečků. Finský vrátný nevydělá o tolik víc než český proto, že by zdravil o tolik hlasitěji nebo trčel v práci o tolik déle, ale proto, že pouští do budovy lidi vytvářející hodnotnější produkt.

K produktivnější zemi vedou dvě cesty. První skrz pomalé, nákladné a odvážné reformy, ve kterých se lze inspirovat mimo jiné i v tom Finsku. Zařídit co nejvíce dětem (a nejen jim) co nejlepší vzdělání. Zabránit tomu, aby vzdělané profesionálky (a nejen ony) vypadly s dětmi na několik let z profese, protože nemají jesle ani půlúvazky. Digitalizovat veřejnou správu, aby adepty na očkování mohli místo jednotlivých přepracovaných praktiků vybírat jednoduše pojišťovny. Dalších nápadů jsou plné weby think-tanků, zprávy OECD nebo kniha O čem sním, když náhodou spím, jejíž obsah ovšem působí po čtyřech letech vlády jejího autora jako ještě větší sci-fi než před nimi.

Druhá cesta k produktivnějšímu Česku je pomalejší, ale její značnou výhodou je, že od nikoho nevyžaduje vůbec žádnou aktivitu. Stačí prostě mlít palci a koukat, jak postupně krachují podniky, které nedovedou přežít bez honění jediného údržbáře po place šestnáct hodin v kuse. A to jenom proto, že nastala některá ze situací, které v posledních letech nastávají častěji než sníh v Praze nebo Sparta v čele ligové tabulky. Takové krachy nejsou hospodářská tragédie, ale naopak ozdravný proces ekonomiky. Po zemědělství stojícím na dětech okopávajících brambory přece nikdo nepláče. A důvod k pláči nebude, ani až Brano zavře samo.

Zdroj