Komentář: Očkovací strategie připomíná Pohádky ovčí babičky

3 měsíce starý 23

Začněme pro změnu také jednou nějakými dobrými zprávami. Druhá vládní očkovací strategie je o něco lepší než ta první. Například proto, že už nepočítá s tím, že se prostřednictvím čtvrtmilionu dávek vakcíny naočkují tři miliony lidí.

Pak by se ještě dalo považovat za dobrou zprávu, že když se premiér Andrej Babiš pustí do vysvětlování toho, jak bude očkování probíhat, popisuje na první pohled docela smysluplný model, který by v principu odpovídal tomu, co bude Česko pro vakcinaci svých obyvatel potřebovat.

Dál už je ale jenom spousta otazníků a důvodů ke skepsi.

Pokud jde o očkovací strategii, máme zatím v ruce jen druhou verzi, dokument, který už před Vánocemi přinesly Seznam Zprávy. Podle toho, co premiér o víkendu vyprávěl střídavě na Facebooku a v rozhovoru pro televizi Prima, tato strategie zřejmě plus minus platí. Za zmínku stojí, že ani v jednom vystoupení opět nezaznělo jméno vrchního očkovacího koordinátora Zdeňka Blahuty. Snad se v úterý ministru Blatnému podaří představit strategii o něco méně zmateně.

Pozoruhodné na tom, co bylo možné pochopit, je sázka na jakousi automatickou prioritizaci. Tedy na systém, do nějž zájemce o očkování zadá své údaje včetně zdravotního stavu, rezervační systém tato data přelouská a na jejich základě určí termín vakcinace.

Když o tom Andrej Babiš mluví, zní to jako idylka, jenže popisuje robustní digitální systém, který je v danou chvíli zcela mimo možnosti českého, stále pohříchu analogového zdravotnictví. Už jsme v koronavirové krizi viděli nečekaně veliké digitalizační skoky hraničící se zázrakem, takže není zcela vyloučeno, že k něčemu podobnému dojde i teď. Na Ústavu zdravotnických informací a statistiky sedí nepochybně schopní lidé, kteří ve spolupráci s armádními experty dokážou divy. Nicméně div, který by byl zapotřebí v tomto případě, je skutečně veliký.

Není ani tak těžké si představit systém, který vám na základě zadaných údajů spočítá jakési skóre, podle nějž budete zařazeni do nějaké prioritní skupiny a podle toho získáte očkovací termín. Jenže už na druhý pohled se za tím skrývá velká spousta problémů. Babiš v obou zmíněných vystoupeních uváděl příklad, podle nějž 65letý diabetik dostane dřívější termín než zdravý šestašedesátník. To je jistě názorná a prostá ilustrace toho, že věk není jediným kritériem pro zařazení do prioritní skupiny. Jenže co třeba čtyřicetiletý těžký diabetik proti sedmdesátníkovi s mírnými starostmi s vysokým tlakem? Obézní padesátník proti vysportovanému pětasedmdesátníkovi bez větších potíží?

Prioritizace očkovacích skupin je eticky i medicínsky komplikované téma a konečné rozhodnutí je nakonec politické, protože do rizikových skupin patří všichni pacienti z uvedených příkladů. Medicína a matematické modely mohou pro jednotlivé diagnózy poskytnout orientační údaje o počtu let, o něž covid-19 pacienty připraví, ale od finálního rozhodnutí, tedy podrobně rozpracované prioritizace, která pořadí ve frontě na vakcínu určí, je tu stát a vláda. Vláda už ale prioritní skupiny dál zužovat a řadit nechce a odpovědnost přehazuje na automatizovaný rezervační systém, do jehož útrob zatím nikdo nevidí.

Pak je tu velká otázka postupu, který by v rozumně digitalizovaném zdravotnictví mohl být klidně úplně obrácený, než Babiš navrhuje. Podrobná data o zdravotním stavu všech českých pacientů leží ve zdravotních pojišťovnách a také v centrálním Národním zdravotnickém informačním systému. Chytrý nástroj, který by tato data dokázal podle prioritizačních kritérií probrat, by měl být schopen „vyplivnout“ v podstatě kompletní a seřazený seznam lidí, kteří by se měli dostavit k očkování, aniž by kdokoli musel kamkoli zadávat jakékoli údaje. Stát už by pak musel najít „jenom“ způsob, jak je postupně kontaktovat podle toho, kolik a kde má zrovna k dispozici vakcín.

Data, která budou zájemci o očkování do rezervačního systému zadávat, jsou ta nejcitlivější možná. Jak bude řešena jejich ochrana? Velkou část infrastruktury rezervací na dobrovolné antigenní testy zajišťuje pro stát firma Reservatic, malé ostravské „eseróčko“ založené v roce 2016 se základním kapitálem 100 tisíc korun, od nějž si Národní agentura pro komunikační a informační technologie (NAKIT) za dva miliony korun v říjnu objednala „Zajištění centrálního rezervačního systému“ pro PCR testy a pak mu ještě milion připlatila, když se infrastruktura rozrostla o testy antigenní. Všechna čest, ten rezervační systém nefunguje špatně. Ale bude se každému chtít do tohoto prostředí zadávat i ty nejcitlivější údaje o vlastním zdravotním stavu?

Když už se data zadávat budou, vyvstane také otázka jejich kontroly. Jsme v Česku, není těžké si představit zdravého čtyřicátníka, který ze sebe v rezervačním systému udělá starce nad hrobem a bude spoléhat na to, že když už se k očkování dostaví, vakcínu dostane, aby jen tak nezbyla. To je spíš extrémní příklad. Není nutné lhát o věku. Když do rezervačního systému zadáte rezistentní hypertenzi, dostanete se do prioritní skupiny v každém věku a v očkovacím centru nebude mít nikdo čas vám dokázat, že si vymýšlíte. Premiérovo bohorovné vyjádření, že „to pak někdo zkontroluje“ tady opravdu neobstojí. Kontrola by byla možná například konzultací právě se zmíněným NZIS, ale pak se obloukem dostáváme k otázce, proč má vznikat rezervační systém pracující s daty, která už stát má dávno v rukách.

Bez jasných odpovědí na tyto otázky zůstává česká očkovací strategie pohádkou ovčí babičky. Hezky se to poslouchá, ale život je jinde. A to vůbec nemluvíme o infrastruktuře samotného očkování a dostatečných kapacitách očkovacích center. V této věci vláda pro změnu přehodila odpovědnost na kraje. U nich je naštěstí šance, že jejich čerství hejtmani (mnohdy z opozičních stran) si z tohoto úkolu udělají příležitost demonstrovat vlastní schopnosti. To ostatně hezky ukázal například jihočeský vládce, politicky znovuzrozený Martin Kuba (ODS) se svým solidně propracovaným plánem „vysokoprůtokových“ očkovacích center inspirovaných v Německu.

Česko není jediný evropský stát, kde očkování drhne, jisté potíže mají v počátcích i mnohem připravenější země včetně Německa často dávaného za příklad. Pořád existuje šance, že Česko vybere svůj vakcinační smyk bez ostudy. Přinejmenším ve srovnání s unijními kolegy, protože Izrael už se z nás zkrátka nestane.

Těm šancím by ale pomohlo, kdyby se premiér soustředil na širší obraz, než je jeho milovaná šestá dávka vakcíny z lahvičky o pěti dávkách. Potenciál až dvacetiprocentního zvýšení počtu dávek je jistě dobrou zprávou, o to nic. Úkolem premiéra je ovšem zajistit, aby se ty dávky dostaly ve správný čas ke správným lidem.

Zdroj