Komentář: Příčina vládní neschopnosti? Virus není Kalousek

4 měsíce starý 71

Nekončící selhávání v boji s pandemií není výsadou české vlády. V různé míře k němu dochází téměř ve všech evropských zemích i mnoha dalších koutech světa. Jeho příčinou totiž nemusí být jen míra kompetence příslušných politiků, ale hlavně neschopnost pochopit rozdíl mezi běžnou politickou krizí poháněnou lidmi a mezi historicky bezprecedentním bojem s aktérem nelidské podstaty, který sám o sobě nemá žádnou agendu ani plán a nejde s ním smlouvat či vyjednávat.

Rozdíl mezi těmito zásadně odlišnými kategoriemi problémů se dá ukázat třeba na srovnání aktuální situace s tzv. uprchlickou krizí před pěti lety. Tehdy česká vláda zkusila aplikovat v principu podobná řešení jako dnes – popírání problému, nasazení propagandy, zastrašování, vyčkávání, přehazování odpovědnosti na jiné, zákulisní vyjednávání a kšefty, represe a populistická prohlášení. Pokud pomineme totální morální a etické selhání spojené s odpovědností za tisíce zmařených životů, dosáhli tehdejší politici toho, čeho chtěli – tj. ochrany země před danou hrozbou, jakkoliv byla v tomto případě iluzorní. Potíž je ovšem v tom, že tento přístup můžete aplikovat jen v konfrontaci s lidmi, ať už jde o jedince nebo vlády. Když ho ale zkusíte uplatnit na koronavirus, naplno se vyjeví absurdita věci.

Nic nezmohlo popírání a zlehčování hrozby (virus k nám nedojde), přehazování odpovědnosti (ať si to vyřeší v Číně, ať zasáhne a platí EU), smlouvání a vyjednávání (nezavřeme hospody úplně, ale jen do osmi večer, na Vánoce rozvolníme atd.), vyčkávání (časem to přejde samo), represe (zavřeme hranice) ani ignorování problému a rezignace (zkrátka se promoříme). Nejde přitom o to, že by tyhle nevábné postupy byly samy o sobě neúčinné – každý si jistě vzpomene na řadu politických krizí a zádrhelů, které se jimi podařilo vyřešit. Problém je v tom, že vždy vyžadují protistranu, která se nechá ukecat, uplatit, znudit, zastrašit či uprosit.

Pod povrchem všech vyjádření premiéra Babiše i dalších politiků se skrývá bezmoc a vztek vyvolaný skutečností, že ať dělají, co dělají, virus prostě nereaguje tak, jak by podle nich měl. Nelze se jim divit, protože v životě čelili především politickým či byznysovým konkurentům, úřadům a náladám voličů, ale nikdy něčemu, co nemá myšlenky, city, zájmy, nijak se nerozhoduje, k ničemu nesměřuje a kašle na jakoukoliv ideologii. Celé to trochu připomíná scény z Bergmanovy Sedmé pečeti, kde se rytíř pokouší obelstít smrt v partii šachu tak, že smete figurky ze stolu. Účinná řešení sice leží na stole takřka už od začátku pandemie, ale politici je nejsou schopni aplikovat. Nikoliv z nějaké nenapravitelné hlouposti či neschopnosti, ale protože ze své podstaty nechápou koncept problému, který odmítá zmizet, ani řešení, do kterého se nemá a nesmí promítat žádný politický zájem.

Příklady lze nalézt všude. Nemá smysl z pravicových pozic bojovat za udržení otevřených továren, když by jejich zavření v dlouhodobé perspektivě přineslo menší škody, ale ani ho z levicových pozic prosazovat jako všelék, který sice pomůže situaci vykořisťovaných zaměstnanců, ale s proměřováním na jiných místech nic nenadělá. Stejně tak nedává smysl bránit zrušení patentových práv na vakcíny, protože oddalování očkování v chudých zemích bude jen zvyšovat pravděpodobnost objevení nových mutací a prodlužování pandemie, a neméně absurdní je i spor o očkování ruskými nebo čínskými vakcínami – virus kašle na zahraniční politiku a zabrzdí ho jen proočkování co největšího počtu lidí v co nejkratším čase jakoukoliv účinnou vakcínou.

Dalo by se jistě namítnout, že i covid je v důsledku krizí vyvolanou lidmi a bez zasahování do citlivých ekosystémů a globalizace obchodu a cestování by k pandemii nejspíš nedošlo. To je určitě věc, na kterou je potřeba myslet při prevenci či přípravě na obdobné katastrofy, ale na logice jejich řešení to nic nemění – stále jde o velmi odlišný problém, než bývají jiné krize přímo vyvolané lidskými aktéry.

Samotná neschopnost pochopit podstatu nelidské, nebo chcete-li přírodní hrozby se navíc nejen v Česku spojuje s pocitem vlastní nadřazenosti a výjimečnosti (ošklivé katastrofy se přece dějí jen někde v daleké Číně a jiných rozvojových zapadákovech, nikoliv na výjimečném Západě, který si se vším hravě poradí). Výsledkem je situace, kdy se celá Evropa od Portugalska po Ukrajinu potácí mezi opakovanými lockdowny, kdežto země jako Japonsko, Vietnam či Jižní Korea fungují takřka bez problémů. Nad arogancí se sice můžeme pohoršovat, ale stejně jako výše popisované politické fígle je zcela pochopitelná – pokud desítky či stovky let s prověřenými úspěchy spoléháte na to, že vás vždy automaticky ochrání vaše totální politická, vojenská, technologická i ekonomická dominance, pak je jen přirozené, že budete celé měsíce odmítat „primitivní“ řešení, typu zůstávejte doma a noste roušky.

Mohlo by se zdát, že stačí naslouchat odborníkům a prosazovat ta objektivně nejúčinnější rozhodnutí, ale stále silněji se ukazuje, že aby byla tato zdánlivě samozřejmá myšlenka vůbec prosaditelná, je nejprve potřeba změnit způsob myšlení politického vedení i široké veřejnosti. Nejde jen o odklon od politikaření a pochopení podstaty střetu s přírodní hrozbou, ale také uvědomění si, že těchto fenoménů bude přibývat a jejich dopady se budou navzájem posilovat.

Nemá význam hovořit prostřednictvím válečných metafor o blížícím se vítězství nad virem v situaci, kdy je covid jen špičkou ledovce a krizím spojeným s klimatickým kolapsem, znečištěním a ztrátou biodiverzity budeme čelit čím dál častěji. Všechny budou vyžadovat drastickou změnu myšlení, společenských pořádků a životního stylu, a neobejdou se bez skutečné globální spolupráce, která není založená na smlouvání a kupeckých počtech. A žádná z nich také v dohledné budoucnosti neskončí. Jestli je tak možné na pandemii přesto uplatnit nějakou frázi, pak je to „nikdy se nevzdávat“. Od nemyslícího viru ani oteplující se planety totiž těžko můžeme čekat jakékoliv pochopení či milost.

Zdroj