Komentář: Srdce a rozum ve válkách s Googlem

2 měsíce starý 24

Na serveru Seznam Zprávy je to trochu provokativní otázka, ale stejně si ji neodpustím: Dokázali byste si představit jeden den bez Googlu? Velmi těžko. Já prakticky ne. Samozřejmě, člověk je adaptivní tvor a dokážeme si zvyknout na všechno. Ale bylo by to těžké. Koneckonců stačí, aby měl Google výpadek pár desítek minut a sociální sítě všude na světě jsou „v plamenech“.

A teď je třeba vzít v úvahu, že v Austrálii nic jako Seznam nemají. Vzít tamním uživatelům internetu Google (odhadem asi 20 milionům Australanů) je skoro totéž jako odebrat jim připojení. Anebo z vysoce funkčního a praktického nástroje udělat věc, která vypadá jako zábavná a potenciálně strašně užitečná, ale není úplně jasné proč. Jinými slovy to znamená vrátit se o dvacet let zpátky.

I proto je tak důležité sledovat, co se teď mezi Googlem a Austrálií odehrává. Pro ty, co tyto zprávy nesledují, nechce se jim to googlovat, krátké shrnutí.

Australská vláda chce donutit Google (a taky Facebook), aby platil australským vydavatelům za sdílení jejich článků či obecně obsahu. Ano, je to xstá varianta nekonečné debaty o tom, jestli Google tvůrcům obsahu pomáhá, anebo na nich parazituje. A Australané se to rozhodli jednou provždy vyřešit legislativně.

Není ani tak důležité, o kolik peněz půjde – plány předpokládají, že pokud se Google s konkrétním vydavatelem nedohodne, pak výši úhrady určí nezávislý arbitr. Jenomže Google tuto věc odmítá principiálně. Šlo by totiž o precedens, který by se nakonec mohl týkat stamilionů uživatelů, nikoli pouze pětadvaceti milionů protinožců. Proto se technologický gigant rozhodl hrát vabank: vzkázal do Canberry, že když k nařízení plateb dojde, tak v Austrálii své vyhledávání vypne.

Jak už jsem psal ve sloupku o tom, jak si se mnou hrály googlovské mapy, nezůstalo jen u řečí. Google na malém procentu australských uživatelů provedl několik experimentů založených na tom, že jim vyřadil z výsledků vyhledávání právě obsah vytvářený místními vydavateli. Zda šlo opravdu o „experimenty“ a Google zajímalo, jak se změní chování uživatelů, anebo zda jsme byli spíše svědky korporátního vydírání, se můžeme jen dohadovat.

Mohli bychom nad tím mávnout rukou. Koneckonců – co je nám do nějakých Australanů. Ale mám pocit, že tahle bitva je strašně důležitá a její výsledek bude ovlivňovat všechny. Bohužel negativně, ať dopadne jakkoli. Protože tenhle spor nemá dobré řešení. Tak se pojďme podívat na to, které je – aspoň podle mého názoru – méně špatné.

Za prvé, on to zase tak velký precedens není. Evropská unie už před dvěma lety přijala direktivu, že se o část výnosů musí digitální firmy (a jde skoro výhradně o Google a Facebook) s vydavateli dělit. Jedinou zemí, kde tuhle direktivu proměnili v odpovídající zákon, je zatím Francie. A jak minulý týden firma potvrdila francouzsky na svém blogu, už se s místními vydavateli domluvila.

Proč ve Francii ano, a v Austrálii ne s několika vykřičníky? Google se na první pohled chová jako silné dítě, které ve třídě šikanuje spolužáky. Samozřejmě ne všechny, to by se na něj taky mohli domluvit. A tak s jedním kamarádí a druhý mu musí nosit tašku. Má navrch nad oběma a nejspíš mu to projde.

Experti ovšem upozorňují, že to zase není tak jednoduché. Ano, určitě tam hraje roli to, že Francie je mnohem větší, navíc je součástí EU, která je pro Google druhým nejdůležitějším trhem. Ale roli hrají i detaily v tom, co vlády obou zemí požadují. Francie chce kompenzovat to, když se kus cizího obsahu objeví na některé googlovské službě – typicky fotografie, titulek a několik vět textu. Austrálie chce platit už za pouhý link.

Google říká, že právě v tom je ten nebezpečný precedens. Je to v nadsázce řečeno podobné, jako kdybyste chtěli peníze za to, že mapovému serveru (nebo v minulosti vydavateli map) „dovolíte“, aby do svých map zakreslil váš dům. V logice věci je to spíš naopak – viz třeba dnes už zapomenuté telefonní seznamy typu Zlatých stránek, kde firmy platily „za účast“.

Jenže tak vyhledávače v devadesátých letech nevznikly. Byly službou, která něco jako mapy ve virtuálním prostoru nakreslila a umožnila nám web smysluplně používat. Od začátku platila nepsaná, byť logická, a tedy dodržovaná dohoda, že benefit to přinese všem: tvůrcům webových stránek, uživatelům i vyhledávačům.

Nikdo asi netušil (já vím, tušil a ti lidé jsou dnes bohatí!), že se z toho právě pro vyhledávače stane tak velký byznys. Dokonce tak velký, že naruší fungování jednoho ze základních pilířů západní demokracie, tedy svobodného tisku.

Co s tím teď? Kdybych to měl napsat pateticky, srdce a cit jsou na straně australské vlády a zejména tamních uživatelů, kteří se stali rukojmími bezskrupulózního monopolisty. Rozum naopak říká, že „zpoplatnit linky“ je něco tak esenciálně newebového a neinternetového, že to nemá obdoby. A hlavně – na tuto debatu je už opravdu pozdě. Jenže politici všech vlád světa zaspali stejně jako mediální manažeři.

Problematické je zároveň i načasování. V posledních týdnech jsme vinou dramatického konce prezidentství Donalda Trumpa a horečného mazání „špatného“ obsahu svědky toho, jak se vlastně technologické firmy stávají neomezenými vládci světa. Když případné lidové povstání efektivněji ukončí Twitter a Facebook a nikoli Národní garda, je zřejmé, že je něco špatně.

Na jedné straně máme firmy, které si berou mandát rozhodovat o tom, kde jsou hranice dobra a zla. A na druhé straně dupnutí vlády země na malém světadílu, na nějž většina obyvatel západní polokoule pohlíží jako na podivnou zemi, kde možná dělají dobré víno a pořádají skvělý tenisový turnaj, ale jinak jim tam klokani dávají dobrou noc.

Srdce a cit by chtěly dát za pravdu Austrálii, ostatně i londýnský deník The Times zakončil své redakční stanovisko v sobotním vydání větou: „Vlády světa by se měly přidat ke Canbeře a podpořit ji v jejím protestu proti digitální šikaně.“ Ano, z tohoto pohledu všichni „jsme Australani“, když budeme parafrázovat slova JFK.

Rozum ovšem varuje, že z toho nic dobrého nebude. Naše „porobení“ technologickými firmami má kořeny právě v selhání vlád a politiků, kteří včas a efektivně nenalajnovali hřiště, na kterém by Google a spol. hráli férově. Ano, mělo by se to změnit, ale ne tím, že najednou budeme chtít platit za linky.

To je nekonstruktivní a prakticky nerealizovatelné. Vzejít z toho může jen jakási karikatura svobodného digitálního světa, ze které budou možná profitovat státy a korporace, avšak nikoli uživatelé. Potřebujeme přijít na to, jak to udělat, aby byl výsledek přesně opačný. „Australská cesta“ tím směrem nevede.

Zdroj