Komentář: Vláda seká dluhy. Na úroky se neptá

1 týden starý 18

Co udělala s českým státním rozpočtem globální finanční krize za celý rok, zvládl koronavirus ve spolupráci se současnou vládou za čtyři měsíce. Dubnový rozpočtový deficit přes 190 miliard korun je výjev z ekonomických nočních můr.

Fiskální politika v letech, kdy k ní měl co říci Andrej Babiš, vždy stála na nepřesném rozpočtování vychýleném konzervativním směrem, skutečné výsledky pak byly vždy lepší než plány a vydávalo se to za důsledek prozíravých vládních činů. Letos to může být jinak. Naplánovaný půlbilionový deficit se může ukázat jako přehnaně optimistický. Česko sedí na dluhovém tobogánu a nabírá rychlost.

O tom svědči nejen slova mnoha ekonomů, na které vláda příliš nedá (včetně těch z Národní rozpočtové rady), ale teď už i zprávy z ratingových agentur, jejichž posudky se vláda ještě nedávno zaklínala a hledala alespoň u nich požehnání pro svou rozpočtovou politiku. Viz minulý tweet:

Agentura Moody’s potvrdila naší zemi vynikající rating Aa3 se stabilním výhledem. I v této nelehké době nám zahraniční investoři věří. Podle nich naše veřejné finance dokážou ustát i očekávanou recesi v důsledku koronavirové pandemie. https://t.co/zhQiZvl5ct

— Alena Schillerová (@alenaschillerov) April 7, 2020

Teď už analytici agentury Moody`s otevřeně varují, že české veřejné finance nemají naplánovanou cestu z koronavirového propadu. Zato mají našlápnuto do dluhové spirály a už v nejbližších letech míří hlavou přímo do dluhové brzdy.

Není to nic nového. Uzdravení veřejných financí kabinet Andreje Babiše ani v nejmenším neřeší. Konvergenční program, v němž Česko nastiňuje Bruselu vyhlídky svého hospodaření, pravda, mluví o „minimálním fiskálním úsilí ve výši 0,5 procentního bodu ročně“. Česky to znamená, že pokud bude letošní deficit zhruba ve výši 8,8 procenta celkového výkonu ekonomiky, tak Česko se zavazuje zlepšovat tento ukazatel alespoň o půl bodu každý rok.

Na rok 2022 je skok smělejší (v plánu je deficit ve výši 5,9 procenta HDP), ale pak už tempo ozdravování velmi zvolňuje a po deficitu ve výši 5,4 procenta HDP v roce 2023 plánuje ministerstvo na rok 2024 jen hlemýždí krok na 5,2 procenta. Ještě jinak řečeno Česko si po deficitu 500 miliard „polepší“ na úroveň kolem 350 miliard, ale z ní už vláda žádnou cestu neplánuje.

Znamená to děsivě rychlý nárůst státního dluhu jak nominálně, tak vůči HDP. Připomeňme, že Česko patřilo v roce 2019 ke dluhovým premiantům, neboť jeho dluh dosahoval úrovně 30 procent výkonu ekonomiky. O pět let později se podle konvergenčního programu budeme blížit 60 procentům.

A to samozřejmě vidí i analytici ratingových agentur a patřičně na ro reagují. Zpráva Moody`s ještě není snížením ratingu, ba ani zhoršením ratingového výhledu, ale je zřetelným varováním, že pokud se česká fiskální politika nevzchopí, k jednomu z těchto kroků nevyhnutelně dojde. A pokud k nim dojde, bude to znamenat výrazné zdražení obsluhy českého dluhu, které požene Česko dále a hlouběji do dluhové spirály.

Protože Andrej Babiš, Alena Schillerová a spol. jednoznačně volí pro zbytek volebního období politiku „po nás potopa“, bude před každou budoucí politickou reprezentací ležet nelehký, a dost možná neřešitelný úkol dát české veřejné finance do pořádku. Neřešitelný proto, že dlouhodobější výhled české ekonomiky si kromě snižování dluhu žádá také investice do nákladných a dlouho odkládaných reforem (především důchodové a zdravotnické), bez nichž se české hospodářství do dvaceti let zhroutí jako domeček z karet.

Pokud by měla po volbách pokračovat stávající politická garnitura, není pravděpodobné, že bychom se něčeho na ten způsob dočkali. Ze všech plánů a vyjádření současných vládních politiků vyplývá, že zemi by čekalo „more of the same“, tedy ještě více téhož, tedy dlouhodobé plácání se ve stamiliardových sekerách a čekání na zázračný růst, který nás dluhů bezpracně zbaví. Kdo nevěří, ať se podívá na nápad zvyšovat v současné sitiuaci důchody o víc, než velí zákonný valorizační rámec.

Smutné je, že ani opoziční formace zatím nenabízejí Česku konkrétnější cestu pryč od okraje dluhové pasti. Piráti a Starostové otevřeně hovoří o potřebě nových daní, ale kompletní volební program dosud nepředstavili, takže nevíme, kam přesně míří a kde a kolik by chtěli vybrat.

Koalice Spolu už svůj program představila, ale konsolidaci veřejných financí se v něm bohužel věnuje poměrně málo a vágně. Nepíše, co chce dělat s obřím dluhem. Sice přichází s mnoha dobrými nápady, ale není jasné, jak je chce z tržeb snědeného krámu, který v případě volebního úspoěchu převezme, zaplatit. Redukce počtu státních úředníků o 13 procent je zajímavý nápad, ale i kdyby se nakrásně povedla, přinese na výdajové straně úsporu dejme tomu v jednotkách miliard, rozhodně ne v desítkách či stovkách.

Zaklínání se nezvyšováním daní je u pravicové koalice pochopitelné, ale v současné situaci krátkozraké. Tím spíš, že je doprovázeno příslibem boje proti odtoku dividend a prosazování digitální daně. Je škoda, že koalice Spolu nenašla odvahu se v programu do problému konsolidace pustit hlouběji. Ono by se to nečetlo tak hezky jako daňové prázdniny pro rodiny nebo asignace části důchodového pojištění přímo k rodičům, ale zase by to lépe odráželo krušnou ekonomickou realitu dnešního Česka. A také chvályhodné přihlášení se k „co nejrychlejšímu splnění fiskálních maastrichtských kritérií“ by působilo věrohodněji.

Pravdou je, že Česko, má-li se dostat z dluhové pasti, bude nutně potřebovat obojí – jak dietu na straně státních výdajů, tak nové nastavení daňového mixu na straně příjmů. Dá se to udělat chytře a tak, aby to nezlomilo páteř ani nižší, ani střední třídě, ale chce to hodně přemýšlení a ochoty ke kompromisu. Kromě zdanění práce, které je už teď neúnosně vysoko, by v těchto debatách nemělo být tabu nic – ani majetkové daně, ani digitální nebo ekologické berně, ani snaha udržet dividendy v Česku.

Všechny politické síly, jimž hrozí, že budou v příštím období odsouzeny k vládnutí, si to musejí uvědomit. A dokonce i ve vypjatém předvolebním čase podle toho jednat.

Zdroj