Koronáč má zelenou, lidé už žádná opatření nebudou dodržovat

1 měsíc starý 6

Omlouvám se všem, kterým koronavirový lockdown nějak zásadně negativně vstoupil do života, tj. asi šesti či sedmi milionům spoluobčanů. Ale podle mého upřímného přesvědčení psychologa už v lockdownu Česká republika zůstane do proočkování asi 70 procent populace. Protože – až do toho momentu, než dosáhneme těch pětašedesáti, sedmdesáti procent očkovaných či nemoc přeživších -, budou čísla nově nakažených neustále hrozivě vysoká. I úmrtnost. Protože ať už dnes udělá vláda jakékoliv protiepidemické opatření omezující občany, i nějaké rozumné, nebude ho nikdo poslouchat. Ochota řídit se nějakým pokynem je totiž funkcí váhy, autority subjektu, co doporučení říká. Epidemiologická autorita a věrohodnost této vlády se však pohybuje v záporných číslech.

Jarní lockdown ukázal, jak funguje lidská psychika v momentě, kdy se cítí ohrožena, a k dispozici je vhodná autorita. Bylo to plně v souladu s poznatky vědy, a někdy to bylo stejně nechutné jako průběh a výsledky sociálně psychologických experimentů na toto téma.

Přišel koronáč. Lidi dostali strach. Vláda byla sice totálně kompromitovaná politicky, ale předseda vlády Andrej Babiš měl (i u většiny svých odpůrců) aureolu schopného manažera, veleschopného podnikatele. Národ si totiž neuvědomil, že napodnikat si po babišovsku neznamená vysoké manažerské a byznysové dovednosti, ale absenci studu, mravů a svědomí. Takže lidé považovali Babiše a jeho tým za bandu všehoschopných byznysmenů, která si chce nakrást pod vedením toho nejlepšího z nich.

Koronavirová krize přišla, s ní přišel strach, tým vedený schopným Babišem udělal rázná a tvrdá omezení, což veřejnost vítala. Pevnou ruku na toho vira! A okázalou tvrdostí těch omezení udělala vláda první zásadní krok ke svému znedůvěryhodnění. Protože nakázala – naprosto nesmyslně – nošení roušek všude. Což pochopitelně vyvolalo – přesto, že nošení roušek je proti šíření nemoci zásadní – naprosto oprávněnou kritiku. A spousta lidí začala předvádět identifikaci s Mocí. Vznikaly skupiny, které fotografovaly lidi bez roušek v liduprázdném parku a dávaly ty fotky na facebook. Když toto někdo vykoná, tak se s Mocí, která roušky nařídila, tak identifikoval, že i on sám je proto najednou Mocný a Důležitý. A také to bylo plnění rozkazu při vysokém osobním nasazení.

Dále čtěte

FB AB

V zemi babišismu a buranokracie: Je tu dotisk úspěšné knihy Bohumila Doležala

Je to právě měsíc, co jsme představili veřejnosti knihu Bohumila Doležala „V zemi babišismu a buranokracie“. Jedná se o důkladné zmapování ...

číst článek »

To známe dobře již padesát let z děsivých výsledků Milgramova experimentu z roku 1963. Tam měl v kabině na příkaz autoritativního experimentátora pokusný jedinec dávat vypínačem sílící elektrické rány jinému jedinci, v sousední místnosti, když udělal chybu v nějakém řešeném výkonu. Ten jedinec, co měl dostávat rány, tam nebyl, zato byl nahrán jeho bolestný křik, když „jako“ dostával rány. A křik ten, co dával elektrické šoky na příkaz autority, slyšel. Většina lidí, kteří dávali šoky, toho svého (neexistujícího) jedince, co dostával rány, „jako“ zabila. Pouštěli do nich – kdyby přístroj opravdu fungoval – až 450 voltů. Podobě – já jen poslouchal rozkazy – se hájil autor holocaustu Eichmann, než ho za zásluhy oběsili. Takže jsem chápal ty udavače, malý človíček dostal malý kousek moci, a jedná na příkaz. Na druhou stranu mi nesmírně zaimponovala solidarita těch, kteří roušky šili i pro své bližní, a většinou i zadarmo.

Sebezatracení

Vláda však brzy podlehla naprostému populismu, který je Babišovi vlastní, a jednak nedokázala svůj první lockdown dostatečně rychle nějak zlidštit, za druhé začala dle základních populistických principů naslouchat hlasu Fejzbůčku. A nesmíme zapomínat ani na roli prezidenta, jehož výrok „prase bylo hladové“ se stal hned po ku*da sem, ku*da tam“ jeho největším státnickým výrokem ve funkci.

Soo Young Rieh z university v Michiganu publikoval v Encyclopedia of Library and Information Science článek, který jakoby dělal na objednávku někomu, kdo se bude pokoušet nějak vysvětlovat chování lidí v Česku. Hodnocení důvěryhodnosti informací a posuzování kognitivních kvalit autority je podle jeho výzkumu neustálá, průběžná podvědomá lidská činnost.

Lidé neustále dělají rozhodnutí a provádějí výběr z informací a zaujímají postoje na základě hodnocení informací v různých kontextech. Důvěryhodnost informací a hodnocení kognitivních kvalit autorit, či lépe to, zda je někdo či něco za autoritu považováno, je vzájemně související, neustálý, nepřerušovaný proces. Rozhodnutí jsou vysoce subjektivní vzhledem k jejich závislosti na nahromaděných přesvědčeních jednotlivců, jejich stávajících znalostech a předchozí zkušenosti.

Jiná práce dvojice autorů Slater – Rouner publikovaná v Journalism and Mass  Communication Quarterly výslovně říká, že věrohodnost informace je přímo závislá na autoritě zdroje. Je to tak známé, že se to promítlo i do lidového jazyka – třeba ve frázích „jedna pani povídala“ nebo „psali to na Novinkách.“ Babišova vláda si to však neuvědomila. Babiš byl schopný si nahospodařit po socialisticku, řešit krizi ale neumí o nic lépe než ta jedna pani, co něco povídala. A tak začal dělat kolem lockdownu tanečky, předváděl se, jak je hodnej, že rozvolňuje, ale už byl v situaci, že kritika jeho předchozích opatření – roušky úplně všude – jej znevěrohodnila. A tak rozvolňoval, až jel do Chorvatska, aby dal příklad národu, že bude rozumnější letos jet nejdál na Lipno. A nenasadil roušky, i když mu to radil jeho vlastní ministr zdravotnictví. V Agrofertu vědí líp, jak s virem zatočit, než nějaký doktůrci, neasi!

Takže se neustále rozdmychávaly diskuse o tom, že dle zdravotníků je rozvolnění špatně, ale přes léto se epidemie uklidnila. Předpokládaný výbuch onemocnění v druhé vlně už přišel do situace „doktoři říkali, že se nemá rozvolňovat, Babiš rozvolnil, nemocnej je kdekdo, a teď už zase chce zavírat?“ A lidi začínali být – dejme tomu – naštvaní.

Samohana

V průběhu podzimního lockdownu pak vláda činila kroky, které můžeme nazvat třeba „systematickou tajtrlíkizací“. Jejím symbolem, podobně jako biomasa paní Kateřiny Jacques, se na příští léta stane pan profesor Prymula bez roušky den poté, co všem nařídil nosit roušky. To už nebyli lidi naštvaný, to už byli na**aný. A ze schopného Babiše, aniž by si kdo všiml, byl najednou v očích občanů – včetně řady jeho voličů – neschopný tajtrlík. Tak aby si to vylepšil, dal dohromady nový tým, vyštěkali si PES, podle vyštěkanosti, která který den panuje, se bude tři dni potom víc zavírat nebo týden poté víc otvírat, a ty body, podle kterých poznáme, jak moc PES štěká, stojí hlavně na modelech a odhadech. V opatřeních je všeobjímající bordel a málokdo ví, co se který den vlastně smí či nesmí. To vše v situaci, když už lidi vidí, že doplácíme na Babišovu neschopnost a lajdáctví životy, a kdy skutečně stojí (zatím ne v ulicích, ale u krematoria) mrazicí boxy na mrtvá lidská těla, a kdy už každý znal či ze svého okolí slyšel o někom, kdo na covid umřel.

Wilsonova teorie kognitivní autority už z roku 1983 úzce souvisí s konceptem důvěryhodnosti zdroje. Wilson tvrdí, že to, co lidé vědí o světě, mimo úzký rozsah jejich vlastních životů, je jen to, co jim ostatní lidé řekli, co si přečetli a co viděli na obrazovce. Lidé však podle výzkumu rozhodně nepočítají všechny „doslechy“ za stejně spolehlivé. Pouze ti, o nichž se předpokládá, že „vědí, o čem mluví“ jsou uznáváni jako kognitivní autority. Wilson tvrdí, že lidé nepřipisují kognitivní autoritu výlučně jednotlivcům. Poznávací autorita se dle přesvědčení lidí našeho a dálněvýchodního civilizačního okruhu také nachází v knihách, nástrojích (jako dnes Wiki či dříve encyklopedie), organizacích a institucích. Wilson rozlišuje mezi kompetencemi průměrného člověka a speciální odborností odborníka. Ale také lidí, ke kterým mají konkrétní jedinci vztah. Například lidé často předpokládají, že jejich přátelé, sousedé a kolegové jsou obecně důvěryhodní a mají běžnou kompetenci, a proto je považují za důvěryhodné zdroje i v odborných otázkách.

Jednodušší lidé samozřejmě považují za kognitivní autority jak „pány“, politiky u moci (i když to jsou estébáci), tak odborníky, které ti „páni“ na odborný problém pošlou, vládní proticovidové bojovníky jako Vojtěch a Prymula. A ještě dodejme, že ti protiepidemičtí rytíři jsou „v televizi“. Jedno, zda Babiš či striptérka Regina, jste-li v televizi, vytváříte referenční rámec chování veřejnosti a máte pro lid autoritu.

No – a Babiš a jeho protiepidemičtí rytíři z titulu své funkce tu autoritu měli jako politici, jako odborníci, a také, že bývali a jsou v televizi. A pak ji beze zbytku propopulizovali. Výsledkem je, že ihned po triumfálním konci podzimního lockdownu nastal nový nápor covidu, a máme tu pravděpodobně, pěkně na Vánoce, třetí vlnu. Všechna opatření, která nyní vláda vyhlásí, však už budou vnímána v kontextu dřívějších protiepidemických chyb Babkovy vlády. Budou to pro veřejnost opatření vydaná bandou neschopných tajtrlíků, co si neviděj ani na špičku nosu. A tak se celonárodně, bez ohledu na pokuty, sankce a osvětu, na omezení nařízená těmi tajtrlíky lidi prostě vykašlou. Masově je nebudou dodržovat a budou je obcházet i natruc. Lidé už vědí, že těm politikům, co je vyhlásili, není proč věřit.

Větší protiepidemickou autoritu než Babiš a jeho lidé má dnes i kocour profesora Flegra Micík. Proto musíme s nějakou formou lockdownu počítat až do doby, než bude v naší zemi proočkováno nebo po prodělání covidu imunních tak 65–70 procent lidí. Nějaká regulační opatření kvůli tomu, jak se vláda protiepidemicky ztrapnila, už nebude dodržovat nikdo.

Zdroj