Kosatík: Proruské nadšení obrozenců na Slovensku přežilo všechny nárazy novějších dob. Češi vystřízlivěli

před 5 měsíce 187

Předseda slovenské vlády Robert Fico na návštěvě Užhorodu prohlásil, že podpoří integraci Ukrajiny do EU i finanční pomoc Kyjevu. Zároveň zopakoval, že nevěří ve vojenské řešení konfliktu a že by případné členství Ukrajiny v NATO blokoval. Podle publicisty Pavla Kosatíka je na Slovensku náklonnost vůči Rusku historickou záležitostí a řada Slováků je stále přesvědčena o tom, že v ruské náruči by jim bylo nejlépe.

Jak to vidí Praha 20:23 3. února 2024

spisovatel a publicista Pavel Kosatík

Oproti Slovákům začali podle publicisty Pavla Kosíka čeští obrozenci z proruského nadšení ustupovat i proto, že čím dál více jich do země jezdilo, a vidělo tak ruskou realitu na vlastní oči | Foto: Marcela Hájková | Zdroj: Český rozhlas

„Zprvu to vypadalo, že se slovenský premiér jede na Ukrajinu poprat. Setkání s jeho ukrajinským protějškem dopadlo ale lépe, než se očekávalo. Pokud navíc jedním z impulzů byl hlas německého kancléře, že by nebylo špatné se takto dohodnout, tak jsem v podstatě ještě radši, poněvadž to znamená, že i Německo stojí pevně, což ne vždycky bývalo, na straně Ukrajiny,“ uvažuje v pořadu Jak to vidí publicista Pavel Kosatík.

Host: spisovatel Pavel Kosatík. Moderuje Zita Senková

Nejenom jeho však v souvislosti s Robertem Ficem napadá otázka, proč tolik proruské rétoriky: „Vysvětluji si to tím, že to vlastně ani není tolik proruské jako antiamerické, což v důsledku téměř splývá. Navíc řada Slováků je skutečně stále přesvědčena o tom, že v ruské náruči by jim bylo nejlépe.“

V ruské náruči

Stejnou náklonnost však v minulosti projevovali i Češi. „Ve 40. letech 19. století téměř všichni na české straně, hlavně Jungmann, hledali oporu proti Německu. Tehdy se opřeli o ideu panslovanského bratrství. Jenže jsme měli tu výhodu, že pozdější postjungmannovské generace začaly z proruského nadšení ustupovat. Například proto, že čím dál více lidí tam jezdilo a vidělo realitu.“

Jinak to bylo na Slovensku. „Dodnes tam je slyšet, a ne zřídka, stará slovensky obrozenecká teorie o tom, že pravlastí všeho slovanstva jsou Tatry. Přečkalo to zkrátka všechny nárazy novějších dob. A já jim přeji, aby se nemuseli o pravdě přesvědčit podobným způsobem, jakým se o tom přesvědčuje třeba nyní Ukrajina.“

Chytat se stébel?

Pavel Kosatík mimo jiné naráží i na vrcholný spis Ľudovíta Štúra Slovanstvo a svet budúcnosti z roku 1867, který poprvé vyšel ve slovenštině až v 90. letech po vzniku samostatné Slovenské republiky.

Naše okouzlení Ruskem bylo reálné. Nejhorší propadnutí této iluzi přišlo po roce 1945, míní historik

Číst článek

„Historii, ani tu dávnější, bych nepodceňoval. I když Ľudovít Štúr tím možná řešil své vlastní neštěstí, tudíž není nutné do toho politiku vtahovat. Jde nicméně o totální deziluzi člověka, který vytvořil národ, slovenský jazyk, a který na konci života pod tlakem možná více vnitřních depresí než objektivní situace dospěl k tomu, že to byla snaha zbytečná, že všichni Slováci by se měli znova učit rusky, přestoupit na pravoslaví a všechno slovenské by se mělo zrušit.“

Dívat se na spis prizmatem toho, co víme v roce 2024, je však ošidné a je třeba se tomu podle Kosatíka bránit.

„Splynutí všech Slovanů s carským Ruskem je samozřejmě hrozné. Ľudovít Štúr byl ale v situaci, kdy měl za sebou velké vzepětí revolučních nadějí v letech 1848 a 1849 a jejich poměrně brutální potlačení. Rozhlížel se podobně jako Češi, kteří v té samé době hledali pomoc proti Němcům. A Štúr, který tehdy ještě nevěděl, že dojde na rakousko-uherské vyrovnání a že útlak bude ještě mnohem horší než za jeho života, hledal oporu v Rusku. Zoufalci hledali oporu. Tonoucí se chytali stébel. A my bychom to neměli napodobovat, protože my nejsme zoufalci,“ uzavírá Pavel Kosatík.

Zita Senková, opa

Přečtěte celý článek