.png){kind=logo}
před 1 měsíc
76
I když už uplynulo od zahájení výroby houfnice D-20 přes 70 let, je stále velmi výkonná a mnohé armády si ji nemohou vynachválit.
Krátce po 2. světové válce došlo velení sovětské armády k závěru, že je potřeba zavést do výzbroje modernější kusy, která by vycházely z válečných zkušeností – byly by tedy hlavně mobilnější a měly modernější systém nabíjení. A jak Josif Stalin poručil, tak se i stalo. Vývoj nové houfnice D-20 ráže 152 mm (v kódu NATO M1955) byl rychlý, takže byla brzy zařazena do výzbroje, a ačkoliv už má „sedm křížků na krku“, zůstává v ní v některých zemích dodnes, udává Wikipedia.
Houfnice, která by odrážela dobu
Vývojem byla pověřena Petrovova konstrukční kancelář v roce 1947, přičemž měla nahradit předválečnou houfnici ML-20, která svými výkony – a především velikostí – nestačila době. V roce 1953 se pak rozjela výroba nové houfnice D-20 v továrně 9 v tehdejším Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg), a roku 1955 byla přesunuta do továrny 221 ve Stalingradu (dnes Volgograd).
Houfnice D-20 má na délku 8,7 metrů (z toho 5,2 metrů měří hlaveň), na výšku 1,9 metru a na šířku 2,5 metru, zatímco její hmotnost je 5 650 kg, upřesňuje WeaponSystems. Zbraň je uložena na dvoukolové lafetě, která dovoluje elevaci hlavně od −5 do +45 °, stejně jako rotaci houfnice o 56 °. Hlavní novinkou uplatněnou při konstrukci D-20 byl poloautomatický systém nabíjení a hydraulická brzda hlavně. Díky tomu je dlouhodobá kadence 6 až 8 ran v minutě, a maximální dostřel s raketovým střelivem je cca 24 kilometrů, s klasickým pak 17,4 kilometrů.
„Kladivo“ pro soudruhy v jiných zemích
Díky automatizaci je k obsluze zbraně třeba „jenom“ 8 mužů, a k jejímu tažení těžké náklaďáky Ural, případně pásové tahače AT-S. V SSSR bylo vyrobeno asi 4 200 kusů D-20, z nichž tisíc zůstalo na území Ruska, a zbytek se dostal nejenom do výzbroje zemí bývalého SSSR a varšavského paktu, ale i spřátelených zemí, tedy do Srbska, Iráku, KLDR nebo Vietnamu. V Číně byla pak dokonce zahájena licenční výroba pod označením Type 66, doplňuje GlobalSecurity.
Číňané dokonce vyvinuli samohybnou verzi a laserem naváděnou munici, kdežto v Rusku za vznikla verze D-20 Chitin s automatickým nabíjením. Na základě plánů dodaných z Moskvy pak vyvinulo vlastní verzi zbraně Rumunsko, tam šlo o A411, a Srbsko, které dalo vzniknout M84 NORA. I přes značné stáří jsou D-20 nasazeny po celém světě dodnes, neboť armády oceňují jednoduchost zbraně, její odolnost i vysokou kadenci.
Tato královna bojiště, za níž je všeobecně uznávána houfnice, tak nejspíše do důchodu ještě dlouho neodejde, a právem ji lze považovat za jednu z nejlepších (nejúspěšnějších) zbraní, jaké kdy v SSSR vznikly. I když největší ikonu, útočnou pušku AK-47, už asi nikdy nic nepřekoná.
