Kvido Štěpánek: O politice, srabáctví a kolapsu

1 týden starý 13

“Babiš je strašný srab, který se bojí někomu říct: hele, Franto, bacha, průser! Musíš si teď malinko utáhnout opasek, nedá se nic dělat.”

Kvido Štěpánek působí v byznysovém prostředí trochu jako zjevení. Často mluví o etice, o tom, že kdo je zajištěn, měl by se naučit také dávat. O pokoře i o ceně dobré práce. Sám jde už roky příkladem. Ale tenhle rozhovor je trochu jiný. Známý byznysmen a filantrop v něm nezastírá, jak jej unavují poměry, politika, vládou nasekané dluhy. Pro silnější slovo nejde daleko.

„Neměli dostatek odvahy. Jejich zvládání pandemie je takové plácání se, vymýšlení všemožných opatření. V dnešní době – v celém tom západním světě – je to strašný populismus. Politici se bojí říct cokoliv, co by vyžadovalo, že lidé mají něco dělat, že mají přinést nějakou nedej Pánbůh oběť. Nejvíc mi vadí neschopnost pojmenovat realitu, neschopnost sdělit lidem, že je ve vzduchu něco nepříznivého, že nás to všechny bude něco stát,“ říká. Co nás to bude stát podle Kvida Štěpánka?

Kvido Štěpánek. Foto: David Binar, Neo

Řídí firmu s miliardovým obratem, ale ke karikatuře továrníka, kterému jde jen o zisky, má Kvido Štěpánek tak daleko, jak to jen jde. Na nejrůznější charitativní projekty, které si vybírá čistě srdcem, posílá miliony korun. Podporuje třeba rodiny s postiženými dětmi, stál za loňskou veřejnou sbírkou „Uprchlíci? Lidé!“, v rámci níž bylo vybaveno několik kamionů s potřebnostmi do uprchlických táborů v Řecku, organizoval humanitární pomoc pro Ruskem napadenou Ukrajinu.

Před rozhovorem jsme zašli do firemní jídelny Isolit-Bravo v Jablonném nad Orlicí na oběd a i tady narazili na jeden takový „projekt“. Na výběr bylo vedle české klasiky překvapivě i jedno indické jídlo. V jídelně v městečku s třemi tisíci obyvateli v Orlických horách totiž pracuje šéfkuchař hotelového řetězce, který působil v několika městech Spojených arabských emirátů i v Novém Dillí v Indii. Šéfkuchař Arif Qureshi pracoval v Hiltonu v Dubaji, kde se se Štěpánkem poznali. A když přišla pandemie a hotely zavřely, majitel firmy pozval šéfkuchaře do Česka, kde teď vaří pro jeho zaměstnance a další zájemce.

Neo: Nečekal bych, že se vám podaří dostat takového člověka zrovna do Jablonného nad Orlicí.

Snažíme se být na malém městě světoví. V Praze to také není lehké, ale na malém městě je to podstatně horší. Pocházím přímo z Jablonného a mám to tady strašně rád. Nicméně mě tady štve ta maloměstskost. Ono je to asi podobné v každém takovém malém městě, ale já se u nás snažím tuto maloměstskost v dobrém slova smyslu rozbíjet. To, co dělám, nikomu neškodí, naopak, je to ku prospěchu všech. Vaříme denně 300 jídel pro sebe, celkem jich vaříme 1200, takže 900 je pro okolí. Zásobujeme jednotlivce, důchodce za lidovou cenu 68 korun. Za tu cenu dostanete hlavní jídlo s polévkou a obvykle ještě nějaký kompot, nebo dezert. K tomu vám to ještě dovezou, přičemž dovoz stojí jednu nebo dvě koruny.

Neo: Poslední rok byl ve znamení covidové pandemie. Jaký byl pro vás? Byl to prostě rok, kdy se tolik nedařilo, nebo byl nějakým způsobem přelomový?

Ono se nedá říct, že by se nedařilo. Člověk by čekal, že by to ekonomicky mohlo být ještě horší…

Já to chápu jako určitý rok narovnání. Tím tempem, jakým to šlo předtím, to už zkrátka jít nemohlo. Žádný strom neroste do nebe. A my musíme pořád růst a růst a růst. Nemyslím jen firmy, ale celé hospodářství. Všichni se mají pořád lépe a lépe. To ale nemůže jít donekonečna. Myslím si, že to bylo takové první varování. A teď je otázka, jak s tím varováním naložíme. Jestli se nějak zamyslíme a začneme věci dělat trochu jinak, nebo jestli si sveřepě řekneme: Tak a teď si budeme užívat! A když pak vidím ministryni práce Maláčovou… Prý už ví, kdy bude čtyřdenní pracovní týden. Já jsem to ani nemohl číst. Tu ženskou by měli zavřít!

Neo: Počkejte, k tomu se ještě dostaneme. Já bych se zastavil u vaší věty, že to nebylo tak strašné. Ale jistý propad tam asi byl, ne?

Jistě, ale s tím se přece musí počítat. Každé hospodářství, v životě, ve firmě přece musí vědět, že to nemůže pořád jít dál ve smyslu, že každý rok bude všechno o pět až deset procent lepší a pořád to tak půjde dál. To by člověk potom v devadesáti letech byl nejlepší. Nejvíc by běhal, nejvíc by skákal, nejvíc by plaval. Všichni víme, že to tak bohužel není. Lidé si neuvědomují, že když jim je čtyřicet a hrají si na strašné manažery, tak pokud nebudou patřit mezi ty vyvolené jako Petr Kellner, kteří odejdou v plném rozpuku, tak je čeká postupné ubývání sil a degradace. Což je průser. A to samé se může přihodit i ve společnosti. Asi to je normální vývoj.

Neo: Čekáte ještě další ekonomické dopady pandemie v následujícím období?

Stoprocentně. A řeknu vám které. První dopad je, že se nadělaly strašné dluhy. Byly tady už před pandemií, ale uvažovalo se, že narazíme na dluhovou brzdu někdy v budoucnu, třeba v roce 2036. Pandemií se to urychlilo tak, že na ni máme narazit snad už v roce 2024, nebo ještě dřív. Očekával jsem, že z toho bude průser, a teď je zřejmé, že to přijde dřív; na tom má koronavirus určitý podíl.

Co se týče vlády, tak ta nepřekročila svůj stín. Kdybych to srovnal s vládami na celém světě, tak si myslím, že to ta naše zvládla průměrně. Já bych na ni neplival za každou cenu. Myslím si, že celý svět se k tomu viru stavěl blbě. Nicméně stávající problémy se urychlily. Koronavirus byl jen určitý katalyzátor.

Obří dluh je první problém. Další problém podle mého názoru je, viz Maláčová, že lidé nepracují. Spousta se jich válí doma na různých podporách. Mohl bych vám vyprávět. Těch, kteří pracují, je po hříchu málo. Štěpánkův dodatek číslo 1: ne všichni, co pracují, ve skutečnosti pracují, někteří jenom chodí do práce. Takže ty od toho odečtete a zbývá vám už jen proklatě málo lidí, kteří ženou hospodářství dopředu a vyrábí hodnoty, které ti ostatní lidé chtějí.

A teď se vrátím k začátku. Od roku 2008 se v rámci kvantitativního uvolňování natisklo šílené množství peněz. Je to nepředstavitelná částka. A s těmito penězi oni nějakým způsobem žonglují. Úplně je nechtějí pustit na trh, nicméně postupně se ty peníze na trh dostávají. Takže na trhu je šílené množství peněz, za které v tuto chvíli ještě nějaké hodnoty jsou. Ale brzy už nebudou, protože mimo jiné docházejí suroviny. A tak se dle mého názoru blíží docela velký průser.

Takže bych řekl asi tři věci. Za prvé: natisklo se šílené množství nekrytých peněz, které devalvují, ředí peníze. Za druhé: máme přehnané sociální jistoty, takže pracuje strašně málo lidí. A za třetí: ty peníze se dostávají mezi lidi, ti je chtějí směnit za hodnoty, ale ony ty hodnoty přestávají existovat.

Neo: Takže očekáváte kolaps ekonomiky? V jakém horizontu?

To musím přidat to za čtvrté: pandemie covidu-19. V osmé třídě v chemii jsme se učili, co je to katalyzátor. Probíhá nějaká reakce, ale když tam dáte katalyzátor, tak ta reakce proběhne daleko rychleji. Covid je katalyzátor, který všechno urychlil. To, co jsem odhadoval na třeba patnáct let, tak se možná teď měří na jeden rok, nebo dva. Myslím si, že to může přijít překvapivě rychle. Koneckonců na začátku listopadu ’89 jsme si taky nemysleli, že to vezme takový rychlý spád.

Neo: Jak jste ve firmě řešili všechna ta vládní bezpečnostní nařízení v souvislosti s pandemií?

Samozřejmě jsme se snažili všechna nařízení dodržovat, ale je to těžké, protože to nelze úplně udržet. Vizitkou toho je, že tady sedíme oba dva bez roušek (ale v bezpečné vzdálenosti, pozn. red.). Taky jste si všiml, že v jídelně lidé neměli roušky, protože už to není udržitelné. Je to blbost. Nějací lidé v Praze ve vládě si vymyslí, že 14. července si lidé ve vnitřních prostorách můžou odložit roušky. To je blbost, oni už je odložili dávno.

Já nejsem přesvědčený, nakolik roušky jsou, nebo nejsou nutné. Profesor Žaloudík (onkolog Jan Žaloudík, pozn. red.), byť je v Senátu za ČSSD, tak ho považuji za seriózního člověka, nedávno říkal, že to je, jako kdybyste si nablil a pak to po sobě… no, nebudu to rozvádět.

Každopádně názory jsou různé a já ze sebe nebudu dělat šaška, že bych lítal po fabrice a křičel na lidi a dával jim pokuty, že si musejí vzít roušky. Navíc se povinně testujeme. A za poslední měsíc, což jsou čtyři kola testování bezmála čtyř stovek lidí, byly dva testy pozitivní. Navíc je nemožné sledovat pokyny vlády, protože se mění každých dvacet minut.

Neo: Byla ve firmě nějaká vlna, kdy byl počet nakažených zaměstnanců výrazně větší?

V tom nejhorším období to bylo možná nějakých patnáct lidí, ale úplně bych to za nějakou vlnu nepovažoval.

Neo: A vy sám? Prodělal jste, nebo někdo z vašich blízkých, onemocnění covid-19?

Všechny tři mé děti jsou zdravotníci, dvě z nich měly covid. To bylo asi v rodině všechno.

Neo: Už jste očkovaný?

Ne, zítra se jdu očkovat. To bylo taky úsměvné. Jedna dcera je praktická lékařka a ta říkala, že až dostane vakcíny, tak nás bude moci naočkovat. Je mi přes šedesát a nechtěl bych žádnou protekci. Tak jsme čekali. A čekali. Mezitím se mohli hlásit už i čtyřicetiletí. A dcera pořád žádné vakcíny nedostala. Tak asi před týdnem říkala manželka, že se musíme objednat v nemocnici. Tak jsme se objednali. Natož volá dcera, že mám přijít příští středu, že dostanu vakcínu. Tak říkám, no dobře, tak ano. A pokusil jsem se odhlásit se z té nemocnice. Jenže mi to dalo včera večer asi dvě hodiny práce, než se mi to podařilo! To není žádná sranda. S tím, že se někdo chce odhlásit, se absolutně nepočítá. A vy nemůžete být někde přihlášený a někde jinde se naočkovat.

Neo: Říkal jste, že vláda zvládla pandemii asi tak průměrně. Které její kroky byste ocenil, které naopak kritizoval?

Co by stálo za to ocenit, nevím, mnoho toho není. Když jsem říkal, že jsou průměrní, tak jsem tím myslel, že každý v té vládě něco dělá. Každý, kdo by tam byl, tak by něco dělal. Buď něco podobného, nebo trochu něco jiného. Takže říkat, že něco dělali, není podle mě žádná chvála. To je, jako kdybych říkal, že někdo přišel do práce a přeházel čtyři lopaty písku. Co měl dělat, když byl za to placený? Proč bych to měl oslavovat? Konstatovat, že něco dělali, není nic pozitivního.

Kritizoval bych, že neměli dostatek odvahy. Jejich zvládání pandemie je takové plácání se, vymýšlení všemožných opatření. V dnešní době – v celém tom západním světě – je to strašný populismus. Politici se bojí říct cokoliv, co by vyžadovalo, že lidé mají něco dělat, že mají přinést nějakou nedej Pánbůh oběť. Nejvíc mi vadí neschopnost pojmenovat realitu, neschopnost sdělit lidem, že je ve vzduchu něco nepříznivého, že nás to všechny bude něco stát.

Nedávno tady říkal jeden aspirant na politika, který o tom ví trošku víc než já: vždyť všichni státní úředníci měli home office. Samozřejmě to nefungovalo, protože na to nebyli vůbec připravení, neměli pořádné spojení, nefungovaly jim pořádně počítače. Takže nic nedělali. Když člověk potřeboval sehnat úředníka, tak mu bylo řečeno: no, on má home office, toho neseženete. A přitom měli stoprocentní výplaty. Proč neměli osmdesát procent výplaty?

A to je přesně ono, je to strašné srabáctví. Nedávno říkal na Seznam Zprávách Babišův syn o svém otci, že je strašný srab. To může, ale nemusí být trošku zkreslené. Ale já bych tipoval, že to je pravda. To je přesně ono. Je to strašný srab, který se bojí někomu říct: hele, Franto, bacha, průser! Musíš si teď malinko utáhnout opasek, nedá se nic dělat. A furt bude jenom okecávat, furt bude žvanit, že se nic neděje. Tak to mně na nich vadí nejvíc.

Neo: To, o čem mluvíte, je zásadní problém demokracie. Politici nejsou ochotni říct nic, co by je mohlo stát hlasy ve volbách.

Přesně tak. Jeden můj přítel, se kterým si pravidelně píši, žije v Lucembursku. Je už starší, je v důchodu, tak se vrhnul na filozofii, politiku. Umí perfektně německy, manželka je napůl Francouzka, takže mluví dohromady asi pěti jazyky. Jsou aktivní důchodci a nemají co dělat, tak pořád čtou a píšou novinářům, znají kdejakého šéfredaktora a pořád píšou a strašně nadávají na ten levicový mainstream. Ten opravdu existuje. Já jsem tomu ze začátku nevěřil.

Tak jsem mu nedávno psal, že když jsme měli ve škole dějepis, někdy v šesté nebo sedmé třídě, tak mi pořád vrtalo hlavou, jak je možné, že z těch krásných, antických demokracií, kde se lidé volili, pak došlo k pádu do temného středověku, kde vládli barbarští náčelníci a později králové. Král jen ukázal a někomu setnuli hlavu, zdevastoval, co se dalo, a nikdo mu neodporoval, žádné hlasování nebylo. A že teď už chápu, co se děje v demokraciích. Všechny ty demokracie na světě skončí úplně stejně jako ty řecké. Načež velký filozof Honza Vaněk se svou manželkou mi napsali: máš pravdu!

To si myslím, že je ten problém. Vidíte, že je to čím dál tím horší, do vedení se dostávají čím dál větší blbci. Já když s někým mluvím, tak mi lidé říkají: já nevím, koho mám volit. Nebo: já nemám koho volit. Babiše nechci, Fiala je teoretik o ničem, Piráti jsou levicoví šílenci, na všechno uvalí daně, bude to hrozné. Koho mám volit?

Neo: Dovedete si představit, že by se mohl v Česku prosadit politik, který by byl autentický, poctivý, který by to myslel dobře, měl nějaké charisma?

Myslím, že ne. A to je druhá odpověď Honzy Vaňka, tentokrát ne moje. Že lidé musí spadnout na hubu, aby si uvědomili, že to takhle dál nejde. Kdyby se objevil nějaký ten politik, o kterém mluvíte, tak ho v současné chvíli nikdo nezvolí. Ale až lidé spadnou na hubu, tak si to uvědomí, pak by ho třeba i zvolili. Ale zase se to bude opakovat.

Nedávno jsem četl, a udivilo mě to, že Čína v roce asi sedmnáct set měla něco jako třicet procent světové výroby. To celé spadlo a kolem roku 1900 už měli jenom asi tři procenta. Takže spadli na hubu, víc na hubu jít nemohli a už zase šli nahoru.

Myslím si, že člověk, který by byl slušný, ne populistický, spravedlivý, odvážný a nevím, jaké všechny přívlastky tam dát, tak takovýto politik by se určitě našel. Problém je v tom, že by ho nikdo nezvolil.

Neo: A vy víte, koho budete volit?

No, už mám jednoho kandidáta. Přes společnou známou jsem se seznámil s Robertem Šlachtou a on se tady dvakrát stavoval. A když tady byl někdy před týdnem, tak jsem říkal: hele, já jsem o tobě četl, že si pleteš parlament se Senátem. Vyznělo to v tom smyslu, jako co chce ten člověk dělat v politice, když si plete takové pojmy. Já mu říkám: neřeš to, já ti řeknu, že to je výhoda, protože někdo takový, kdo si to plete, je v politice potřeba. Klidně říkej, že si to pleteš, říkej, že tvůj úkol je, že jsi přišel zmenšit tu šílenou korupci, která tady všechno požírá. Když se tě budou ptát na ekonomii, tak řekni, že nevíš. Nemá cenu, aby ses pletl do ekonomie. Řekni, že jsi přišel rozbít staré struktury. Toto říkej a každý rozumný musí uznat, že to je pravda. Ty budeš rád, když dostaneš 5,1 procenta hlasů. Kolik budeš mít poslanců? On říká, že prý šestnáct. To já myslel, že budeš mít jednoho. Je to jedno, ale i s 5,1 procenta budeš hrát pravděpodobně okrajovou roli, tak vždycky říkej, že jsi přišel zastavit korupci, že to je tvůj úkol, že v tom se vyznáš. A nepleť se do nějakých ekonomických úvah. Kdyby byl nakrásně v parlamentu, tak bude mít tak malý podíl na moci, že úplně postačí, když se vymete ten Augiášův chlév a do ekonomiky se nemusí a nebude plést, protože ho stejně přehlasují a ekonomiku potáhne ta strana, která dostane nejvíc hlasů.

Neo: Teoreticky by mohl být tím rozhodujícím hlasem…

Dobře, to se uvidí. Teď bych se tím rozhodně netrápil. On má určitě nějaké poradce, ti mu radí něco jiného, ale já mu říkám: nepleť se do ekonomiky, tomu nerozumíš, drž se svého kopyta a řekni, že když budeš ve vládě, tak budeš ministr vnitra, tomu rozumím a tam vím, co s tím dělat. To je samozřejmě jenom okrajové, protože to by v nejlepším případě mohlo snížit korupci, to by byl základ, nicméně neřeší to ty výše zmíněné problémy, třeba ten obří dluh a tak dále.

Neo: Těch problémů, které bude lidstvo muset řešit, je skutečně hodně. A všechny minulé civilizace jednou zkolabovaly. Pravděpodobně nás to taky nemine. Otázka samozřejmě je, kdy se to stane.

Kolaps je hrozné slovo. Nikdo to nechce slyšet. A v dnešních časech by se pořád mělo mluvit o tom, že to bude dobré, růst se dožene, nebojte se, propad se dožene, nemějte strach. Houby. Bohužel z historie vidíme, že ke krizím dochází. A dochází i k těm očistným procesům.

Neo: Každé impérium jednou skončilo.

V sedmé třídě jsme mluvili o věčném Sovětském svazu. A babička vyprávěla o minulých padlých říších. A já říkal: ne, ve škole nám říkali, že tam je to založeno na úplně jiném principu, tam vládnou dělníci. To je jiné, Egypťané padli, protože tam byli ti otrokáři a feudálové. No a víme, jak to dopadlo.

Neo: Naše společnost je rozpolcená. Podobná situace je ale i na Západě. Vnímáte to taky tak? A je z toho nějaká cesta ven?

Jsme ve slepé uličce, ze které není východiska. Politici jsou přizdisráči, neudělají nic, co by je mohlo ve volbách poškodit. Takže jiné východisko než nějaký kolaps vlastně není.

V minulosti to byly války. Vezměte si třeba obranu vlasti. Můj táta vždycky říkal: obrana vlasti je věcí nás všech. Oni se strejdou byli zmobilizovaní v roce 1938. A to se něco navyprávěl. Dneska je situace úplně jiná. Byl tady nějaký kamarád a z ničeho začal mluvit o šestnáctiletých klucích, kteří mu říkali, že kdyby na nás chtěli Číňani zaútočit, tak oni se s nimi nějak domluví. Tak tady budeme mluvit čínsky, to se naučíme taky. Obrana vlasti, to jim vůbec nic neříká. To je hrozné. Takové názory nosí ze školy. Kam jsme to dospěli? V případě války to nemůže dopadnout jinak, než že to prohrajeme, spadneme do otroctví, protože nejsme vůbec schopni se bránit. Myslíte si, že by Babiš vytáhl pistolku a šel v čele něco bránit?

Neo: Není to nejen problém náš, ale vlastně celého západního světa?

Ani Američani nemají funkční armádu. Tam je odtržená armáda profesionálů. Potvrdilo se mi to ve válce proti Islámskému státu. Když s ním nebyli schopni být hotoví za rok a půl, se všemi těmi drony a všemi těmi zbraněmi. Stejně je nakonec potřeba chlapa se samopalem, který jde do toho a počítá s tím, že ho zastřelí, a těch chlapů musí být víc. Armáda, která má šestnáct a půl tisíce lidí, což je pomalu třetina policajtů, tak to je úplně k smíchu, to nemá žádný smysl.

Neo: V rámci spojené armády NATO to samozřejmě smysl má.

Oni by se nebránili. Vždyť to vidíte s Minskem, s Ruskem. My jsme si to taky posrali těmi hloupými Zemanovými kecy. Teď se hádají o slovíčka – je to státní teror, není to státní teror, byl to útok na zboží toho obchodníka. Kecy. Prostě spáchali hrozný čin a odveta, odplata není žádná. Všichni drží hubu, něco tam pomektávají a tím to končí. Bělorusko unese letadlo, zase ticho. To je nepřijatelné, říká von der Leyenová (šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen, pozn. red.), ale tím to končí. To tady můžu taky já říkat, že to je nepřijatelné. Když ale nic neudělám, tak jsem za chvíli k smíchu. Je jedno, že v NATO je těch států víc, ale oni nejsou akceschopní. A kdyby vojáci akceschopní byli, tak jim to politici zakážou. To je jak v osmatřicátém. Tehdy tady asi byla bojeschopná armáda, ale politici jí to zakázali.

Neo: Je zřejmé, že sledujete Seznam Zprávy. Jaká další média sledujete a co si o nich myslíte?

Já si vždycky před svačinou přečtu Hospodářské noviny. Často k tomu mám výhrady, že tam není nic, ale dneska to bylo dobré. Leze na povrch, že v průběhu roku 1990 poslal Klaus třicet miliard Sovětskému svazu ze státních peněz, o kterých Federální shromáždění vůbec nevědělo. Nikdo o tom nevěděl a oni pak furt mektali, že Rusové mají u nás dluh 100 miliard. Furt říkali, že to je z doby socialismu. To byla pravda zčásti, protože z doby socialismu to byly jenom dvě třetiny. Třetinu jsme jim poslali v době kapitalismu úplně bezdůvodně. A to není všechno. Těch sto miliard pak řešil kamarád Zeman, když byl předseda vlády. A vyřešil to tak, že Rusko nám vrátí ne 100 miliard, ale 20 miliard, že prostě víc nemá. A Rusové si vymínili, že to vyrovnání, těch 20 miliard, nebude řešeno mezistátně, ale půjde přes zprostředkovatele. Nebudu to komentovat. A zprostředkovatelem byla firma Falkon Capital, o které ale BIS informovala vládu, že to jsou důstojníci GRU. Zemanova vláda na to vůbec nedbala a přistoupila na to. Rusové nám zaplatili 20 miliard, jenže Rusko na to uvolnilo 50 miliard, Rusko poslalo 50 miliard zprostředkovatelské firmě, my jsme dostali 20 miliard a těch 30 miliard zmizelo v té firmě, která patří GRU. A nějaký svědek, který je taky bývalý důstojník GRU, řekl, že z toho byli zaplacení Klaus a Zeman. Ovčáček řekl, že to je lež a že se o tom nebude bavit. Klaus řekl, že o žádné smlouvě neví, přestože na to jsou doklady. A poslance zblbnul, protože jim začal vykládat to, co dělají účetní. To je další sorta lidí, kteří by nám mohli vládnout. Účetní a ajťáci, to je super. Tak začal, jak to účetní dělají, že to jsou nějaké promítnuté položky z doby socialismu a blebleble blablabla. A poslanci, protože nejsou účetní, tak mu na to skočili a už do toho nerýpali, ale ve skutečnosti jim do Sovětského svazu poslal třicet miliard. Toto není na kriminál, to je na zastřelení. Kdyby nic z toho nebyla pravda, tak je na zastřelení už jenom ten fakt, jak se můžou dva debilové, kteří řídí stát, domluvit na tom, že si pošlou peníze přes zprostředkovatele. Přeci stát jedná se státem, premiér jedná s premiérem, prezident s prezidentem, na to jsou přesné protokoly. Pak to spláchnou do hajzlu, když to tak řeknu. A přistoupí na to jedna strana jako druhá, že to půjde přes nějakého prostředníka. To je na zastřelení. Kdyby vůbec nic z toho nebyla pravda, a jenom by byla pravda – a to nikdo nemůže zpochybnit –, že to šlo přes prostředníka, a i kdyby ten prostředník z toho nic neměl, tak je to zase svinstvo, protože jak se můžou státy domlouvat přes nějakou soukromou firmu? Přeci stát obchoduje se státem.


Kvido Štěpánek (63)

  • Český podnikatel a filantrop, majitel firmy Isolit-Bravo. Firma vyrábí plastové výlisky pro automobilový průmysl, kolečko na elektrický pohon Motúčko a dováží nejrůznější domácí elektrospotřebiče.
  • Na žebříčku nejbohatších Čechů časopisu Forbes je Štěpánek s majetkem ve výši 1,6 miliardy korun na 99. místě.
  • Začínal jako konstruktér a později technolog národního podniku OEZ Letohrad, k němuž byla přičleněna firma Isolit. Do vedení podniku se dostal krátce po sametové revoluci. Jeho kvalifikace? Především ta, že byl slušný člověk, který si nezadal s režimem.
  • V roce 1993 byla firma privatizována formou veřejné soutěže, Štěpánek firmu spolu se dvěma společníky koupil. Později se stal jediným majitelem.
  • Je ženatý, má tři děti.
  • Ročně věnuje přes tři miliony korun na charitu. V roce 2014 získal cenu Via Bona za dlouhodobou pomoc a podporu řady neziskových organizací jako např: Orlickoústecká nemocnice, UNICEF, sdružení Jasněnka, Nadace Charty 77.
Zdroj