Málo peněz, tlak na výkon, obtěžování. Lidé v médiích si na svoji práci stěžují, měnit ji ale nechtějí

před 3 měsíce 47
  • Nejzávažněji pociťovaným pracovním problémem je pro české novináře a novinářky špatná finanční situace médií. Ta přispívá k nízkému ohodnocení a zároveň k pracovnímu přetížení.
  • 78 procent dotazovaných novinářek muselo kvůli dětem udělat nějaký kariérní ústupek. U mužů se jednalo zhruba o 35 procent respondentů.
  • Ženy se také častěji setkávají se sexuálním obtěžováním, zejména v samotných redakcích. Alespoň jednou zažila nějakou jeho formu přímo od kolegů či kolegyň téměř polovina z účastnic průzkumu.
  • Zjištění pocházejí z výzkumného šetření spolku Ženy v médiích. Ten se ve spolupráci s Katedrou mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity zaměřil celkem na tři oblasti: na pracovní podmínky novinářek a novinářů, na slaďování rodinného a pracovního života a na zkušenosti s násilím a obtěžováním.

Data 11:07 27. února 2024

počítače, ilustrační foto

Téměř devět z deseti dotazovaných novinářů a novinářek považuje za hlavní problém svého zaměstnání nejistou finanční situaci jejich zaměstnavatelů (ilustrační foto) | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Ženy a muži prožívají svoje novinářské kariéry jinak, vyplývá z šetření mezi několika stovkami lidí z českých redakcí, které probíhalo od října do prosince loňského roku. Spolek Ženy v médiích opakovaně oslovoval vedení více než padesáti redakcí s prosbou o šíření dotazníku mezi zaměstnance a spolupracovníky. Mimo redakce mířila stejná žádost také na Syndikát novinářů a na Český národní výbor mezinárodního tiskového institutu.

Dotazník vyplnilo 472 lidí. Výsledky nejsou reprezentativní, a nelze je tedy zevšeobecnit na celou novinářskou obec. Metodiku dotazníku a sběr dat popisujeme v boxu níže. 

„Udělat reprezentativní výzkum českých novinářů a novinářek je komplikované, protože neexistuje žádný jeden jejich seznam,“ říká hlavní autorka výzkumu Marína Urbániková, odborná asistentka z brněnské Katedry mediálních studií a žurnalistiky. Na rozdíl od zahraničí nepomůže ani obrátit na profesní organizaci. „Členství v Syndikátu novinářů je dobrovolné,“ připomíná Urbániková. 

Už jenom zjistit počet novinářů v Česku je tedy složité. „Prvním kamenem úrazu je samotná definice této profese a toho, koho lze považovat za novináře. Některé redakce pak kromě zaměstnanců spolupracují s novináři, kteří jsou živnostníky nebo pracují na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, a evidence pak nemusí být jednoduchá,“ popisuje Urbániková. „Druhá věc je pak otázka, do jaké míry se redakce vůbec snaží tato čísla evidovat.“

Kdo v dotazníku odpovídal

  • Do výsledků analýzy byly zařazeny jen dotazníky, u nichž respondenti či respondentky vyplnili alespoň jeden celý blok otázek. Takových odpovědí bylo 472. Dotazník kompletně vyplnilo 382 osob.
  • Výzkumný soubor není reprezentativní pro celou novinářskou populaci a výsledky nelze zobecňovat.
  • Novinářky tvořily zhruba tři pětiny výzkumného souboru. Dle předchozího výzkumu z roku 2015 jich je v žurnalistické profesi okolo 45 %.
  • Většina novinářů a novinářek z výzkumu zastává řadové pozice.
  • Z hlediska oblastí žurnalistiky jasně dominuje zpravodajství, kde pracuje 85 % všech respondentů. Následuje publicistika s 34 % a investigativa s 11 %.
  • Nejvíce odpovědí poskytli pracovníci tištěných médií a televize, kde shodně pracuje čtvrtina dotázaných.
  • Velká většina dotazovaných, 90 %, pracuje v celostátních redakcích; pouze desetina v redakcích regionálních nebo lokálních.

Téměř devět z deseti dotazovaných novinářů a novinářek považuje za hlavní problém svého zaměstnání nejistou finanční situaci jejich zaměstnavatelů. A to jak ve veřejnoprávním, tak soukromém sektoru.

Diskuse o stagnujícím financování veřejnoprávních médií se vede již několik let. Zástupci České televize i Českého rozhlasu dlouhodobě kritizují výši koncesionářských poplatků, která se neměnila více než patnáct let a od té doby z její reálné hodnoty ukousla desítky procent inflace. O podobě financování veřejnoprávních médií se nyní vyjednává na ministerstvu kultury.

Finanční problémy ale mají i média soukromá, která čelí zvyšujícím se nákladům na produkci a zároveň s klesajícími zisky z reklam a předplatných. Loni skončila ve ztrátě velká vydavatelství jako Czech News Center (Blesk, Aha!), MAFRA (iDnes, Mladá Fronta Dnes, Lidové noviny) a Economia (Aktuálně.cz, Hospodářské noviny, Ekonom).

Složitá finanční situace médií se podle Maríny Urbánikové netýká jen českého trhu. Jde o celosvětový fenomén, který je způsobený tím, že se mediální obsah přesunul na internet. „Na rozdíl od minulosti, kdy byla komerční média financovaná zejména z inzerce, dnes dvě třetiny výnosů z internetové reklamy míří do tří firem, kterými jsou Google, Meta a Amazon. Ve střední Evropě klesl příjem novin z reklamy za posledních dvacet let o více než 65 procent,“ vysvětluje výzkumnice. 

Další problémy související s prací v médiích pak podle průzkumu výrazně častěji pociťují ženy než muži. Do odpovědí se promítá i věk: mladí novináři a novinářky do třiceti let častěji považují za závažný problém pracovní přetížení, tlak na výkon a nevhodné chování nadřízených. A vliv má i typ média, ve kterých konkrétní respondenti pracují. Lidé z televizních stanic projevovali v dotaznících nespokojenost častěji než novináři a novinářky pracující mimo televize.

Vybrané pociťované problémy v českých redakcích

Čtvrtina tvrdí, že nemá smlouvu

Redakce serveru iROZHLAS.cz oslovila vedle řadových tvůrců obsahu i vedení největších soukromých i veřejnoprávních médií, aby na problémy získala pohled i z druhé strany. Nikdo, ani lidé z vedení Českého rozhlasu, nedostal odpovědi ostatních redakcí nebo výsledky průzkumu předem. 

Z odpovědí manažerů vyplývá, že většina lidí, kteří se aktivně podílí na výrobě zpravodajství nebo publicistiky, pracuje v klasickém zaměstnaneckém poměru.

Koho oslovila redakce iROZHLAS

Veřejnoprávní média

  • Česká televize
  • Český rozhlas
  • Česká tisková kancelář

Soukromá média

  • Seznam Zprávy
  • Economia (Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, Ekonom a další)
  • Borgis (Právo)
  • CNC (Blesk, Aha!)
  • Televize Prima
  • Vltava Labe Media (Deník) – zůstalo bez reakce i přes urgence
  • Televize Nova – zůstalo bez reakce i přes urgence
  • Mafra (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) – odmítli odpovědět
  • Radio Impuls – odmítli odpovědět

Vyjádření managementu jednotlivých redakcí je v ostrém rozporu s výsledky průzkumu. Z něj vychází, že bez zaměstnanecké smlouvy pracuje zhruba čtvrtina novinářů a novinářek.

Práce na švarcsystém je v České republice nelegální. Podle právničky a odborářky Šárky Homfray se v tomto systému pohybuje sto až tři sta tisíc lidí. „Na pracovním trhu máme celkem asi čtyři a půl milionu lidí, takže se ten poměr může zdát malý. Pořád je to ale poměrně velký počet osob, které jsou v horším právním postavení oproti zaměstnancům a navíc do státního rozpočtu odvádí nejméně peněz,“ popisuje Homfray.

Dodává, že navíc profesně tito lidé nejsou rovnoměrně rozprostřeni. „Existují obory, kde je těchto lidí víc, nebo které jedou téměř výhradně v tomto módu. Kromě těch, kteří se často skloňují, jako jsou lidé v IT nebo pracovníci médií, se to týká také například pracujících v realitách a finančních poradců,“ říká Homfray.

Podle Homfray na tom není Česká republika hůř než třeba Německo nebo Belgie, kde je také švarcsystém rozšířený. „Zároveň to prostě tolerujeme a málo postihujeme. A když to funguje ve velké řadě českých redakcí, tak se o tom i málo píše,“ dodává.

V případě novinářů má navíc vliv na jejich nezávislost. S takovým člověkem může vedení v případě sporu ukončit spolupráci obratem, bez výpovědní lhůty a nároku na odstupné.

„Kromě ohrožení nezávislosti novinářek a novinářů tento režim práce hůře dopadá na rodiče, zvláště na ženy. Nedává jim totiž jistotu návratu do práce po mateřské a rodičovské dovolené. Práce podložená pracovní smlouvou by měla být standardem, ne výsadou,“ míní autorka výzkumu Marína Urbániková. 

Pracovněprávní vztahy

Soukromé redakce vesměs deklarovaly, že je naprostá většina pracovníků zpravodajství a publicistiky zaměstnaná v hlavním pracovním poměru. Dílčí výjimku tvořily Seznam Zprávy. Šéfredaktor Jiří Kubík se nejdříve odmítl vyjádřit úplně, později poskytl neurčitou odpověď:  „V redakci pracuje v pracovním poměru osmdesát lidí. Počet externistů se pohybuje v řádu nižších desítek lidí,“ uvedl v e-mailové odpovědi.

„Kdybych neměla štěstí na stabilní finanční zázemí, nemohla bych si pravděpodobně dovolit dělat povolání, které miluji, a to z ekonomických důvodů.“

anonymní výpověď respondentky z dotazníku

Obecnou odpověď poskytla i Televize Prima: „S ohledem na zajištění 24hodinového zpravodajského servisu pro naši multiplatfromu má redakce ve svých řadách zaměstnance, a externisty,“ reagovala Gabriela Sémová, vedoucí korporátní a interní komunikace společnosti FTV Prima. 

Mediální skupina MAFRA, pod kterou spadají deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny, se odmítla vyjádřit. Prostor nevyužili ani zástupci rádia Impuls. 

Ve veřejnoprávních médiích podle zástupců jejich vedení dominují zaměstnanci. Největší podíl externistů, přes čtvrtinu, hlásí Česká tisková kancelář. „Do zpravodajského servisu přispívají dvě desítky zejména regionálních externích fotoreportérů. Sportovní redakce ČTK udržuje síť asi dvaceti externích dopisovatelů,“ uvedla šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková.

V Českém rozhlase, včetně Radiožurnálu, Radiožurnálu Plus či serveru iROZHLAS.cz, podle šéfredaktorky Julie Stejskalové pracuje kolem 650 lidí, z toho zhruba stovka externistů. Čísla jsou podle Stejskalové orientační. „Hranice mezi tvorbou a řízením není vždy jednoznačná. Někteří vedoucí redakcí jsou členy managementu, ale zároveň točí příspěvky,“ uvádí k poskytnutým odpovědím.

„Zásadní problém českých médií jsou peníze, resp. jejich chronický nedostatek. Drtivá část zejména mladších novinářů pracuje na IČO, navíc za poměrně nízké honoráře, takže jsou bez jistoty zaměstnání (pak si netroufnou jít proti vedení) a zároveň ještě za sebe odvádí odvody. Čistý příjem v médiích je neadekvátní tomu, že většina z nás „musí“ žít v Praze. “

anonymní odpověď z dotazníku

Česká televize odmítla poskytnout konkrétní čísla. Podle mluvčí Venduly Krejčové je podíl lidí pracujících ve zpravodajství a publicistice mimo pracovní poměr 6,5 procenta.

Dvě třetiny respondentů pracujících jako OSVČ by daly přednost pracovnímu poměru, pokud by bylo na výběr. 

Třetina respondentů se pak někdy ve své kariéře setkala s tím, že když pracovali v médiích jako OSVČ a projevili zájem o uzavření pracovní smluvní, zaměstnavatel jim to neumožnil.

Redakce podle vyjádření vedení tyto přechody umožňují, ale bližší podmínky pro přestup do zaměstnaneckého poměru nikdo z manažerů neuvedl. Být živnostníkem vyhovuje čtvrtině oslovených, desetina nemá ohledně svého pracovněprávního zařazení preferenci.

Buď kariéra, nebo rodina

Zkušenosti žen a mužů v redakcích se významně liší u slaďování rodinného a osobního života.

Z dotazníku vyplývá, že pouze necelá pětina respondentek do 40 let má dítě. U mužů ve stejné věkové kategorii je to o polovinu více. 

Podíl novinářů a novinářek, kteří mají děti

Podíl rodičů se mezi různými typy médií liší. Nejvíce jich najdeme mezi novináři a novinářkami zpravodajských agentur (72 procent), nejméně v televizních a internetových médiích, kde se podíl novinářů s potomkem pohybuje okolo třetiny.

Zatímco dotazované novinářky-matky strávily s dítětem na mateřské či rodičovské dovolené alespoň nějaký čas prakticky všechny, šlo o 93 procent z nich, novináři-otcové mají tuto zkušenost jen ojediněle, v 15 procentech případů.

Podle právničky Šárky Homfray je obtížné zjistit, jaký je poměr mužů a žen, kteří na aspoň na nějaký čas odchází z práce pečovat o potomky. „Rodičovský příspěvek stabilně pobírá 98 procent žen a dvě procenta mužů. Ale to neznamená, že 98 procent žen je tři roky doma. Rodičovský příspěvek totiž není vázaný na čerpání rodičovské dovolené,“ vysvětluje Homfray.

Rodiče se podle ní snaží kombinovat péči a práci tím, že oba dva kombinují zkrácené úvazky, případně neplacené volno, „A tohle se už statisticky nedá podchytit. Teoreticky by se to dalo, ale to by u nás třeba možnosti výzkumů dat České správy sociálního zabezpečení musely být trošku jako jinde," doplňuje.

Podíl novinářek a novinářů na mateřské nebo rodičovské dovolené

Se založením rodiny přichází také kariérní ústupky. Osmkrát více novinářek než novinářů zažilo okamžik, kdy se neucházely o povýšení kvůli péči o rodinu. Pětkrát více novinářek také muselo měnit zaměstnavatele, protože jim nebyl ochoten upravit pracovní podmínky po návratu z rodičovské dovolené. Obecně novinářky mnohem častěji než muži omezují kvůli péči o děti počet odpracovaných hodin, odmítají nové pracovní nabídky, limitují služební cesty a neucházejí se o povýšení.

Údaje o kombinaci práce a péče o dítě

Některé ženy se o své zkušenosti podělily i v dotazníku. „Byla se mnou ukončena spolupráce s tím, že jsem dobrá novinářka, ale mám se ozvat, až mi povyrostou děti,“ uvedla jedna z respondentek. „Bylo mi řečeno, že kdybych neměla dítě, byl by můj kariérní postup bezproblémový a nastal by mnohem dřív,“ napsala další.

Všechny redakce shodně uvádějí, že se matkám a rodičům obecně snaží maximálně vycházet vstříc. Mezi běžné benefity v redakcích patří práce z domova, flexibilní pracovní doba a možnost zkrácených úvazků. Ty v nějaké míře poskytuje každá oslovená redakce.

S výjimkou Seznam Zpráv a televize Prima si žádná redakce nemůže dovolit firemní školku nebo dětskou skupinu. Příspěvek na hlídání nebo školku poskytuje Česká televize, Seznam Zprávy, televize Prima. V průzkumu 83 procent novinářek odpovědělo, že by o takový finanční příspěvek stálo. Přes sedmdesát procent by uvítalo firemní školku nebo dětskou skupinu.

Negativní zkušenosti související s odchodem nebo návratem do práce po mateřské nebo rodičovské dovolené

Celkově se s alespoň jednou z výše uvedených špatných zkušeností týkajících se odchodu na mateřskou nebo rodičovskou dovolenou nebo naopak návratu zpátky do práce osobně setkalo až 40 procent novinářů a novinářek.

Podle Urbánikové nepotvrzují zjištění z výzkumu očekávání, že by média veřejné služby vytvářela lepší podmínky pro slaďování pracovního života než média soukromá. „Dalo by se očekávat, že média veřejné služby budou mít v oblasti slaďování rodiny a kariéry určitý náskok vůči médiím soukromým. Naše data ale nic takového neukázala.“

Obtěžují kolegové i politici

Součástí dotazníku byly i otázky na sexuální obtěžování. Více než tři čtvrtiny novinářek se setkaly s nějakou formou sexuálního obtěžování. V případě novinářů je to 9 procent. S nějakou jeho formou ze strany kolegů nebo nadřízených se setkala více než polovina respondentek.

„Setkala jsem se s opravdu těžkým sexuálním obtěžováním ze strany mého nadřízeného. Zamykání v místnosti a snažení se o sex, psaní sexuálních zpráv, osahávání na firemních akcích a na pracovišti, vynucování si pozornosti a stalking. Nebourání se do mého pracovního počítače a čtení si mých soukromých zpráv. Vyhrožování, že pokud neudělám věci tak, jak on chce, tak už v práci nemám šanci pokračovat dál. “

anonymní výpověď z dotazníku

Vůbec nejčastěji se jedná o sexistické komentáře a vtipy, se kterými má zkušenost 72 procent novinářek a devět procent novinářů. Nejčastěji si je neodpustí kolegové a náhodní cizí lidé, například čtenáři.

Necelá polovina žen, která se šetření zúčastnila, zažila obtěžující pozvání na rande. Třetina čelila nevyžádaným fyzickým dotekům sexuální povahy, nejčastěji od kolegů a nadřízených. Podobný podíl žen se stal adresátkami nevyžádaných zpráv a obrázků sexuální povahy. Čtvrtina respondentek má zkušenost s obtěžujícími nabídkami sexu.

Zkušenost se sexuálním obtěžováním

„Z hlediska mediatypů mají nejčastěji zkušenost s obtěžováním novinářky pracující v televizi: 87 procent. V jiných typech médií je průměr nižší o deset procentních bodů,“ uvádí ve zprávě výzkumnice Marína Urbániková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

„Kolega mi zajel rukou až do rozkroku, když jsem měla sukni a nakláněla se přes stůl, abych zapojila nějaký přístroj pro úspěšné vedení porady. Plácání po zadku na chodbách televize. Hlasité komentáře o mé postavě od neznámých lidí na těch stejných chodbách.“

anonymí výpověď z dotazníku

Mezi nejznámější kauzy týkající se sexuálního násilí a obtěžování v redakcích patří případ zástupce šéfredaktora a novináře Seznam Zpráv Jiřího Hoška. Ten kolegyním v průběhu let posílal explicitní sexuální zprávy včetně nevyžádaných fotografií svého přirození. „V redakci o tom věděla spousta lidí, nikdo s tím nic nedělal. Pokusy o řešení ztroskotaly rychle, takže jsme jen mohly sedět a čekat, kdy nějaká fotka nebo zpráva přijde někomu dalšímu,“ řekla v roce 2021 portálu iDNES.cz jedna z žen, která s ním pracovala.

Vedení Seznam Zpráv s Hoškem nakonec ukončilo spolupráci. Vedení redakce, složené z Jiřího Kubíka a Jakuba Ungera, prý o Hoškově chování do poslední chvíle nevědělo. Na otázku po konkrétních nástrojích, které by měly podobným situacím zabraňovat, Kubík reagoval odkazem na etický kodex redakce a etickou komisi. „Zaměstnanci také mohou posílat stížnosti e-mailem nebo je anonymně vkládat do vyznačených schránek. Řídíme se samozřejmě i zákonem o ochraně oznamovatelů,“ odpověděl šéfredaktor Seznam Zpráv.

Dalším medializovaným případem byla kauza dnes už bývalého šéfa aktuální publicistiky v České televizi Marka Wollnera, který čelil obviněním ze sexuálního obtěžování a bossingu. Nařčení od počátku odmítal. Kvůli závěrům interní vyšetřovací komise musel z obrazovky i ze samotné televize odejít. Policisté, kteří případ vyšetřovali, dospěli k závěru, že nešlo o trestný čin, a případ odložili. 

Loni v červenci se Jan Souček, který je od října novým generálním ředitelem České televize, slíbil kauzou zabývat. „Pokud tam došlo k systémovému selhání, tak aby se neopakovalo. Nejen v publicistice, ale v celé televizi. Abychom se z toho poučili. Ale teď ty detaily nemám,“ uvedl tehdy pro Seznam Zprávy, které tuto kauzu pokrývaly od samého začátku.

Novinář Wollner: Cítím obrovskou satisfakci, protože policie potvrdila mou nevinu

Číst článek

Prošetřované bylo také chování další osobnosti České televize, Nory Fridrichové, která se dle obvinění svých bývalých podřízených měla dopouštět bossingu. Interní vyšetřovací komise loni v březnu konstatovala, že se o šikanozní chování nejednalo.

Na základě těchto dvou kauz pak Česká televize představila „deset pojistek proti diskriminaci“. Patří mezi ně proškolení vedoucích pracovníků pro rozpoznání diskriminačního chování, každoroční anonymní dotazníkové šetření nebo například rozšíření působnosti ombudsmana, který může přijímat oznámení zaměstnanců a prošetřovat je.

„Od těchto dvou velkých kauz neměla Česká televize žádný podnět, který by se týkal bossingu nebo sexuálního obtěžování,“ uvedla mluvčí Vendula Krejčová.

‚Bezpečnostní proces jsem já‘

Podobně i zástupci ČTK a Českého rozhlasu informují, že jim není znám žádný případ sexuálního obtěžování v redakcích. Jak jsou ale nastaveny konkrétní mechanismy pro sběr podnětů, ani jedna z institucí neuvedla. „V tuto chvíli je příslušný manuál s přesným postupem řešení případných negativních zkušeností v připomínkovém řízení a já doufám, že bude brzy schválen,“ vyjádřila se Julie Stejskalová za Český Rozhlas. Šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková svou odpověď dále nerozvedla.

Moderátorka Fridrichová se podle komise nedopustila šikany vůči kolegům. Šetření odhalilo osobní neshody

Číst článek

Ve stejném duchu odpovídá i šéfredaktor Blesku a deníku Aha! Radek Lain: v redakcích, které řídí, se s žádným sexuálním obtěžováním ani bossingem nesetkal. „Ten bezpečnostní proces, já si to troufnu říct takhle, jsem já. Já si kolegy do řídících funkcí vybírám tak, abych se na ně mohl ve všem spolehnout.“ Dále uvádí, že se zaměstnanci mohou obracet na právní nebo personální oddělení.

Pavel Švec, šéfredaktor Aktuálně.cz, které spadá pod vydavatelství Economia Zdeňka Bakaly, se stejně jako zástupce Seznamu odkazuje na etický kodex a personální oddělení. „Při různých příležitostech vedení společnosti i redakcí upozorňuje své zaměstnance na možnost případné obtěžování nahlašovat, pochopitelně i anonymně,“ odpověděl Švec.

Podle Šárky Homfray, odborářky a právničky, je předcházení obtěžování mnohem účinnější než řešení. „Je to záležitost firemní kultury: ryba prostě smrdí od hlavy. Pokud se to chce brát úplně vážně, tak to nemůže být něco, co ve firmách někdo z HR popostrkává bokem. Musí to být něco, co vedení firmy vezme za své a bude to řešit odshora dolů,“ říká k nastavování procesů, které mají pomoci předcházet sexuálnímu obtěžování.

„Musí tam určený komunikační partner. Ombudsman nebo jiná osoba tohoto typu, která bude mít dostatečné kompetence k řešení. Aby bylo jasné, že když s konkrétním případem přijde za vedením, že to někdo bude řešit a nehodí se to pak do šuplíku,“ dodává Homfray.

„Nadřízený mě zavřel v kanceláři a dotýkal se mě i přes mé protesty. Nakonec to skončilo slovy o frigiditě. “

anonymní výpověď z dotazníku

Necelá polovina novinářek se také setkala s obtěžováním od zdrojů nebo jiných profesních kontaktů. Jednalo se o sexistické zprávy od politiků, komentáře se sexuálním podtextem od respondentů, ale také o dotyky. Jedna novinářka uvedla, že kvůli osahávání během rozhovoru nebyla schopná dokončit práci. „Přisedl si těsně vedle mě a pokoušel se mě důvěrně dotýkat. Utekla jsem, aniž bych dokončila práci, kvůli které jsem přišla,“ popisuje v anonymní výpovědi.

Urážky i plivance

Hlavní část průzkumu se týkala zkušeností novinářů a novinářek s obtěžováním a násilím, a to jak v offline, tak online prostředí. I zde se zřetelně liší zkušenosti mužů a žen.

Ze zahraničních studií vychází, že zkušenost s obtěžováním nebo různými projevy násilí má většina novinářů. „Ačkoliv je srovnávání se zahraničím složité, protože každá studie volí trochu jinou formulaci otázky a za obtěžování nebo násilí považuje něco trochu jiného, můžeme říct, že podle studií ze západní Ameriky a Evropy má zkušenost se sexuálním obtěžováním většina novinářek,“ komentuje Urbániková. Doplňuje, že se většina novinářů a novinářek setkává také s urážkami a jinými nenávistnými projevy. 

„Zahraniční studie také ukazují, že spouštěčem nenávistných projevů na internetu jsou často témata související s genderem, lidskými právy, politikou a sociální oblastí,“ říká Urbániková. To platí i v českém prostředí: nejvíce výbušná jsou témata spojená s migrací, genderovými otázkami a dezinformacemi. 

Téměř všichni dotazovaní novináři se setkali s urážlivými komentáři, ať na internetu, nebo naživo. Zatímco novináři-muži mají častěji zkušenosti s útoky mířenými na svoji politickou orientaci či profesní reputaci, novinářky si v nenávistných zprávách častěji přečtou o svojí inteligenci, vzhledu nebo zkrátka o tom, že jsou ženy. Silněji také pociťují dopady na duševní zdraví i na samotnou práci. Přes dvě třetiny dotazovaných novinářek se cítí být ve své práci přehnaně opatrnými, třetina se pak vyhýbá některým tématům.

Pociťované dopady útoků ze strany publika na vlastní práci

S nějakým druhem vyhrožování má pak zkušenost sedm respondentů z deseti. Téměř polovina se setkala s výhrůžkami fyzickým násilím.

„Kvůli jednomu článku jsem začala dostávat desítky emailů i soukromých zpráv na všech mých sociálních sítích. Lidé také posílali dopisy do redakce a psali e-maily mým nadřízeným. Jednalo se o článek, který přesdílela jedna skupina na Facebooku s mou fotkou a e-mailem, a vyzvala všechny členy, aby mi psali, abych podle nich chybná tvrzení, které vyznačili, opravila. Post přesdílely i další skupiny a řada zpráv byla velmi vulgárních a několikrát mi přáli zmlácení nebo znásilnění.“

anonymní odpověď z dotazníku

Každý desátý novinář z šetření zažil fyzické napadení, například udeření, nakopnutí nebo poplivání.

Většina dotazovaných novinářů vnímá, že jejich redakce bere útoky vážně a poskytuje jim patřičnou podporu. Zhruba třetina respondentů nicméně uvedla, že redakce není příliš schopná případy vyhrožování, útoků a urážlivých komentářů zvládat. Zvláště zajímavé jsou zde genderové rozdíly. Zatímco muži častěji považují, že redakce reaguje adekvátně, ženy častěji sdílejí názor, že jejich redakce není schopná vypořádat se s těmito útoky efektivně.

Novináři a novinářky pracující v tištěných médiích a tiskových agenturách vykazují větší důvěru v přístup svých redakcí k těmto situacím než kolegové pracující v televizním prostředí. 

Navzdory problémům, kterým novináři a novinářky čelí, je většina z respondentů spokojena s prací ve své redakci (72 procent) i v žurnalistice jako takové (67 procent). Zároveň více než čtvrtina dotazovaných zvažuje změnu profese a téměř třetina odchod ze své redakce. 

Výrazně nižší podíl spokojených s prací v konkrétní redakci nalezneme u žen, u nejmladší věkové kategorie do 30 let a u těch, kteří mají děti.

Klára Filipová

Přečtěte celý článek