Manželství a sex nenosí štěstí – a kos je v ostružiní. Gruzínský film vypráví o ženském osvobození

Objevování vlastní sexuality v pokročilejším věku, takzvaná „podzimní“ láska a nezávislý single život ženy uprostřed tradiční společnosti. Gruzínský Kos v ostružiní je jedno z příjemných festivalových překvapení loňského roku – a týká se všech těchto témat. Stylisticky výrazný a výborně zahraný snímek teď promítají česká kina.

Premiéry Pavla Sladkého Ostružiní 9:28 25. dubna 2024

48letá Etero je panna. Žije sama v domě po své rodině, nemá žádného partnera a vede lokální drogerii, obchůdek jemně ironicky nazvaný Jen pro vás. Etero je ráda za nezávislost, kterou jí to dává. Dobře si uvědomuje, že dřív byla v podstatě jen služkou bratrovi a otci, kteří přece „potřebovali ženu, aby se o ně postarala“.

Na svých venkovských přítelkyních vidí, že se v manželstvích potýkají s jinými druhy existenční samoty, nevěrou, podřízenou rolí a neporozuměním. Možná i domácím násilím. „Kdyby manželství a sex nosily štěstí, byla by spousta ženských šťastných. A vidíš tu někoho šťastnýho?“ sumarizuje to v jedné scéně Etero.

Pak zažije převratný den. Otřese to jejími jistotami a připomene konečnost. Etero, kterou hraje s půvabnou směsí klidu, intenzivního vnitřního života, ale i smutku Eka Chavleishvili, najde svou „podzimní lásku“, a ta pro ni postupně znamená hned několikeré překvapení.

Centrální metafora kosa v ostružiní, kterého spatříme hned v úvodní scéně, proměňuje svůj potenciál v průběhu celého filmu a dokazuje, jak je významově bohatý. Na kosa se totiž můžeme nejdřív dívat jako na signál smrti, memento mori, ale vzápětí jako na metaforu individuality a osamělosti, ale také lásky nebo dítěte.

Ostružiní nejsnadněji můžeme interpretovat jako rodiče, spolužáky, přítelkyně a přátele a celkově život v trnech společnosti. Anebo to vše také lze vidět jako prostý přírodní detail, protože vztah Etero k rodnému venkovu je silný.

Etero ve světě nevyžádaných komentářů

Elene Naveriani, nebinární autorstvo, snímek natočilo podle stejnojmenného gruzínského románu. Zvolilo originální stylizaci připomínající lakonicky sošnou dramatičnost a úsměvnou grotesknost filmů Akiho Kaurismäkiho, a to i díky barevnému ladění anebo využití šansonu v soundtracku.

Zároveň se ale nezříká poetických gruzínských tradic a samozřejmě ani současného společensko-kritického pojetí snímku zabývajícího se sebepřijetím, netolerancí, ale i fluidností sexuality, například v motivu vzpomínky na dívku jménem Lela. 

Hlavní hrdinku Etero stylizuje jako lehce neobratnou tváří v tvář moderní současnosti, ale také sebevědomou a svéráznou ženu, která dokáže vnímat, kolik je kolem ní krásy světa. A to i když musí neustále snášet uštěpačné poznámky a nevyžádané kritické komentáře například ke svému tělu, se kterým ale dokáže být mnohem víc spokojená než okolí.

Kos v ostružiní je velmi konkrétní ve své kritice, a přitom originální ve své poetice. To se nedalo tak úplně říct například o španělském Mamacruz, který byl v Česku před nedávnem také uveden a je na podobné téma, tedy o osvobození ženského těla i ducha hrdinky ve vyšším věku. Ten působil poněkud prostě a konjunkturálně.

Gruzie v potížích

A film je také intenzivní připomínkou vitality gruzínského filmu, který v posledních letech dále navazuje na své silné tradice. Režiséři a režisérky jako například Levan Akin (Dokud se tančí, Crossing), Nana Ekvtimishvili a Simon Gross (Moje šťastná rodina), Dea Kulumbegashvili (Začátek), případně Levan Koguashvili (Čtvrtá brightonská ulice) a jiní rozvíjejí lokální kinematografii.

Bojují s těžkými domácími podmínkami, které nedávno vedly kromě jiného k rozštěpení místního filmového centra, zastupující kinematografii v zahraničí.

Na protest proti přístupu Gruzínského národního filmového centra, státní instituce, podléhající prioritám současné proruské gruzínské vlády, vznikl Gruzínský filmový institut. Ten je nezávislým orgánem, vytvořeným samotnými filmaři, kteří jsou s politiky v přímém sporu.

Stačí si tedy vybrat, jestli budete Kosa v ostružiní sledovat nejvíc jako politickou, poetickou, tělesnou, nebo společensko-kritickou podívanou. Všechny možnosti dávají smysl.

Snímek Kos v ostružiní měl předpremiéru na lidskoprávním festivalu Jeden svět. Česká kina ho hrají od 25. dubna 2024. 

Pavel Sladký