před 1 týden
37
ROZHOVOR / Marek Wollner pracoval skoro pětadvacet let v České televizi. Jako šéfredaktor pořadu Reportéři ČT čelil samozřejmě kritice politiků napříč spektrem, jak ale sám říká, situace se změnila s nástupem Andreje Babiše k moci. A pak se náhle objevily dehonestující články jeho bývalé kolegyně Markéty Dobiášové, ženy, která sice neuspěla v celé řadě médií, která ale zároveň hrála hlavní roli v tom, že Wollnerova televizní kariéra skončila. On sám se o celé kauze rozhodl napsat knihu. Jmenuje se Reportér na odstřel a právě ve středu 24. dubna bude slavnostně uvedena na trh, a právě o ní a o okolnostech jejího vzniku hovoří v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Jaké jsou během těch několika prvních dní na knihu ohlasy?
Pořád čekám, kdo prolomí ticho v médiích. Ohlasy mám spíše nenovinářské a mám také zprávy o tom, že se kniha dobře prodává. Někteří moji přátelé šli v den vydání odpoledne do Luxoru a první dodávka byla vyprodaná. Viděl jsem zatím jednu nesmělou recenzi v Reflexu, která mě potěšila, protože dotyčná přiznává, že mě neměla ráda před knihou a nezměnilo se to ani po ní, ale píše, že je velmi čtivá. To si myslím, že je docela fér a pochvala. Teď čekám na to, jestli se o knize odváží něco napsat někdo další. Domnívám se totiž, že to, co v knize vyprávím, ukazuje také spoluvinu české žurnalistiky na tom, co se mi stalo.
Jak to myslíš?
Říkám to bez toho, čemu dnes trollové rádi říkají kňourání. Kromě deníku FORUM 24 všechna mainstreamová média dost fatálně selhala v pochopení celé věci. Vůbec tomu nerozumím. Myslel jsem si, že tak, jak jste to dokázali přečíst vy, to musí umět přečíst i někdo další. Máme tady nějakého Wollnera, kterého strašně nenávidí pánové Babiš a Okamura a celá naše proruská scéna v čele s důležitými lidmi z Rady ČT. A najednou, v době, kdy se hraje o hodně, se objeví dvě zcela pofidérní kauzy proti mě. Obě vycházejí z jednoho zdroje, což je mezitím dost profláklá dezokolegyně, která si založila konspirační web poté, co po odchodu z Reportérů neuspěla ve třech redakcích. Její web s ní vytvoří exredaktor Babišovy MF DNES Marek Přibil, kterého vyhodili kvůli nahrávkám z průhonické Sokolovny, kde s Babišem ladil noty.
Tato dáma o mně nejprve napíše sérii článků, kde tvrdí, že jsem měl před třemi lety cenzurovat její nedotaženou reportáž o Lysolajích a část politické scény s její pomocí začne tvrdit, že Lysolaje rovná se Dozimetr – což je asi stejné jako říkat, že Madrid je Řím. Kauzu nedokáže zpracovat ani po třech letech a nechá tu ostudnou patlaninu za sebe dotáhnout jakési studenty, ale kauza to pořád není a samo téma nikoho nezajímá nijak než jako účelový nástroj mé dehonestace. Pan Babiš je i tak nadšený a všichni křičí: Byla to cenzura. Když tuto kauzu ustojím, objeví se něco ještě horšího, tedy to, že jsem sexuální predátor. To všechno se děje v době, kdy Babiš objíždí republiku ve svém bydlíku a na shromážděních tvrdí, že jsem cenzor, psychopat a člověk, který pomohl koalici vyhrát volby.
Blíží se ke konci soud pana Babiše v kauze Čapí hnízdo a jde o všechno: Babiš má strach, že budeme o soudu soustavně vysílat v Reportérech a jeho strategie je: když bude nejhůř, stanu se prezidentem a získám imunitu. Navíc je ve výhledu obsazení postu ředitele České televize. Skladba všech souvislostí mi připadá tak zřetelná a zřejmá, že doteď lapu po dechu z toho, že se nenašel v médiích ani jeden investigativní novinář, který by řekl: „Známe se třicet let a je mi divné, že se z tebe náhle po dvaceti letech v pořadu stal sexuální predátor, tak já se na to podívám.“ Neřekl mi to ani člověk, který se mnou pět let byl v redakci a dnes pracuje v Deníku N. Domnívám se, že pocit jisté viny vede novináře k tomu, že budou raději dělat, že jsem tu knihu nenapsal a neudělal za ně tu práci, na kterou nenašli odvahu.
Spoustu novinářů ale přece dlouho znáš osobně. Mluvíš s nimi o tom?
Samozřejmě. Když s nimi mluvím, řeknou mi: „Víš, já jsem to moc nesledoval.“ To je fantastické. Tak tady se jedná o diskreditaci jednoho z nich, ale nikomu nestojí za to, aby se na to aspoň minimálně ze slušnosti, z dávného kamarádství či z profesní cti podíval, když už to jejich média valí do lidí horem dolem? Tvářili se, že to nevidí. To jsem jako novinář od svých kolegů nečekal, a zároveň jsem nečekal tu strašnou, pokryteckou vlnu mlčení od lidí, kteří mě dobře znali.
Proč myslíš, že to tak je? Zbabělost? Pohodlnost?
Myslím si, že je v tom strašná zbabělost. Já jsem liberální člověk a souzněl jsem s atmosférou doby, která přiznává obětem výsadní právo být slyšena. První vlna MeToo byla v zásadě pochopitelná, protože není pochyb o tom, že spousta chlapů prostě dokáže zneužívat svou moc k různým věcem. Nijak jsem se proti tomu nebouřil. Zároveň mám ale pocit, že z této atmosféry se dá při troše šikovnosti udělat vražedná zbraň.
Pokud stačí, že se někdo prohlásí za oběť, schová se do anonymity a ukáže prstem na známého člověka, který je okamžitě v médiích diskreditován, nemůže tuhle bitvu vyhrát. Nařčený musí dokazovat svou nevinu, což já jsem byl sice schopen postupem času dokázat před policií, ale mediálně jsem byl zničen. Jak se to všechno stalo, kdo se toho účastnil a jako to bylo vymyšleno, popisuji ve své knize. Dnes má málokdo odvahu se takto nařčeného člověka zastat, aby sám nevypadal jako mužský šovinista s toxickou maskulinitou, macho, který se domáhá svých výsadních práv na ženách.
Jak se díváš na poslední vyjádření ředitele ČT Jana Součka směrem k tobě a tvé knize?
V knize ukazuji, že na mé kauze je pozoruhodné to, že lidé ze Součkova bezprostředního okolí v ní byli velice aktivní. Vypovídali dokonce před komisí a v médiích, dopouštěli se dokonce střetu zájmů, protože v těch samých médiích pracují. To všechno jim anonymita umožnila. Jsou tady Součkovy dlouholeté vazby na Luboše Xavera Veselého, se kterým vytvářel brněnskou show Café X. Pan Xaver již 20. listopadu brzy po článku Markéty Dobiášové, který mě dehonestoval, říkal, že „Markéta nebude jediná“. Já jsem se bláhově domníval, že Xaver jen tak plká, když říká, že má informace ze zákulisí. Ukázalo se, že měl perfektní informace. Od koho asi ty informace mohl mít, když jeho dobrý přítel ze starých časů je pan Souček, jehož nejbližší spolupracovnice z Brna nechala v mém případu angažovat svou dceru, vlivnou editorku v Seznamu? A těch vazeb na brněnskou televizi je v mém případu víc, v mé knize je rozebírám. Staré pravidlo detektivek zní: Qui bono? Komu moje kauza posloužila, je jasné. A posloužila mu i k odstranění ředitele Dvořáka. A Souček byl ještě tak horlivý, že moje kauza byla to první, o co se zajímal.
Není ale logické, že jako nového ředitele se ho na to novináři ptali, a tak musel nějak reagovat? Byla to medializovaná věc.
Myslím, že nikoli. Ta věc byla vyřešená. On si nad tím mohl umýt ruce a říci, že to všechno už proběhlo a televize se z toho nyní poučí. On ale začal rajtovat na mém mediálním hrobě, což bylo zvláštní. Já jsem ho do té doby vnímal jako nějakého neznámého brněnského ředitele, ale od této chvíle jsem ho začal sledovat. Jeho kariérní vzestup od agentury Marka Dalíka do brněnské televize, přes odpočinkové a bulvární show až na vrchol. On taky otevřeně mluvil o tom, že je potřeba Českou televizi přiblížit dezinformátorům. Spousta jeho kroků odpovídá tomuto politickému zadání.
Pod směšnou záminkou nechal vyhodit kolegu z Reportérů ČT, čímž si podrobil mou bývalou redakci, pak začal tlačit na Václava Moravce kvůli jeho výrokům na adresu Václava Klause, odstavil z mimo obraz Jakuba Železného, odešel mu celý Etický panel, nechal svůj kabinet řídit Igora Němce, muže s vazbami na tu radikální „vlasteneckou“, nebojím se říct proruskou, scénu, která se scházela na setkání v Příčovech. Kroky nového ředitele jsou znepokojivé a manažersky chaotické – jeho obsazení funkcí ředitelů kanálů ČT1 a ČT2, které ovšem po půl roce odvolal, pochopitelně, protože to nemohlo fungovat. Jeho přeobsazení funkce ředitele ostravského studia, odkud odvolal proruskou scénou nenáviděného Mirka Karase a dosadil na něj kamarádku Gábinu Lafendu (Gábino, promiň, ale neumím to říct šetrněji.) Ohrožením podstaty nejen televize, ale i charakteru režimu je Andrej Babiš. Ten se netají tím, že by chtěl z ČT udělat státní televizi. Státní televize je nástroj propagandy, to do demokracie nepatří, to patří do autoritářského režimu.
Co tě vedlo k rozhodnutí knihu napsat? Chtěl jsi dosáhnout spravedlnosti?
V době, kdy se mnou dělal rozhovor Blesk po mém očištění od policie – nespáchal jsem totiž ani přestupek – jsem řekl, že by pro mě bylo vítězstvím, kdyby ta kniha byla bestseller. Vítězství v tom smyslu, že jsem se zvedl na nohy, přestože jsem byl knockoutován a ležel jsem jako poražený na zemi. Úspěch je samozřejmě už to, že se člověk prostě zvedne a jde dál, ale kdyby se mi povedlo s knihou uspět, byla by to pro mě satisfakce. A splnění dlouholetých snů. Někdy k nim vede velmi klikatá cesta.
Co pro tebe tedy bylo nejhorší?
Johano, pro mě bylo nejhorší, že mi vzali třicet let života. Těch třicet let jsem budoval svoji pověst, a pak přišla dezonovinářka, která byla patnáct let moje blízká kolegyně, škrtne sirkou a podpálí mi dům. Jako první vzal její článek vážně Ondřej Neumann z Hlídacího psa, který udělal z jejího článku předmět vyšetřování v České televizi, čímž rozjel neuvěřitelnou mašinu. I to popisuju ve své knize.
Mluvil jsi s ním o tom?
Ano, nedávno. Nejde to. Když kauza vypukla, snažil jsem se mu vysvětlit, jak to všechno je. Ukazoval jsem mu esemesky od Markéty Dobiášové, esemesky, které mi psal člověk, o němž Markéta ve svém článku mluví, když mi dává za vinu jeho duševní krizi. Když jsem mu to vysvětloval, nezajímala ho pravda, ale to, aby se rozjelo vyšetřování. Je neuvěřitelné, že pan Neumann mi na naší první schůzce citoval jako seriózní zdroj rozhovor Roberta Šlechty u Xavera v televizi. On, se svými zkušenostmi s Xaverem a postoji k Šlachtovi. Jeho nepoctivost v této věci je prokazatelná, rozebírám to podrobně ve své knize.
Ale Marku, web Hlídací pes vznikl taktéž jako reakce na vstup Andreje Babiše do médií. A udělal spoustu dobré práce, vydává skvělé články. Píší třeba i o ruské propagandě a odkrývají její praktiky.
Já jsem ale zažil to, že když bylo potřeba zvolit v radě ČTK pana Soukupa, který lhal o tom, že byl v Kábulu, Hlídací pes napsal velmi pochybný článek. Obhajovali ho, přestože spousta lidí si pamatuje, jak to bylo. A taky si pamatuju, že důvodem tohoto článku byla potřeba Angeliky Bazalové, blízké kamarádky Markéty Dobiášové a antivaxerky, aby se tento člověk stal předsedou Rady ČTK. Mimochodem, pan Neumann je taky antivaxer, i když to před světem skrývá. Ale jasně že v Hlídacím psu vycházejí dobré články, je tam slušný šéfredaktor. Pana Neumanna za takového nepovažuju. Taky je dost neobvyklé, aby ředitel vydavatelství, který se stará o peníze a prodej, psal takhle zásadní investigativní text. Mezi vydavatelstvím a redakcí by neměla být tak úzká vazba. Je pak otázka, nakolik vychází vstříc svým sponzorům, jejichž jména jsou na webu uvedena a je tam dost těch, kterým Reportéři ČT šli po krku.
Co bude s Markem Wollnerem dál?
Když mi bylo nejhůř, dostal jsem od vás nabídku, kterou jsem vzal jako impulz pokračovat. Jenže jsem zjistil, že to moc nejde. Bylo to jako spadnout z desátého patra a snažit se běžet dál. Pak jsem odpočíval, hledal cestu ven, rozesílal životopisy mimo novinářskou branži a zjistil, že o mně nikde není zájem. Je mi 57, jsem starý a taky trochu překvalifikovaný. A tak jsem si řekl: Dost. Pojď psát knihu a začni realizovat své sny. Tak jsem to zkusil a postupně to začalo jít.
A co se mnou bude? Mám s kolegy právníky podcast, který se jmenuje Slepá spravedlnost, mám v hlavě námět na další knihu a kdyby mě ještě potkala nějaká zajímavá příležitost, budu ji zvažovat. A když ne, třeba se ze mě stane to, co jsem stále odkládal na stará kolena – budu holt spisovatel.
