Medaile jsme si dohodli u snídaně, směje se Ploc. Na následovníka čeká už 34 let

3 měsíce starý 21

 ČTK

Jeho stříbro z Calgary a bronz kolegy Jiřího Malce jsou posledními cennými kovy, které čeští reprezentanti pod pěti kruhy v tomto sportu získali. Uběhlo od nich už 34 let. A nevypadá to, že by letos v Pekingu čekání na další skokanskou medaili mohlo skončit.

Letošní olympiáda začíná už 4. února. Co na ní čekáte od českých závodníků?

V této sezoně se jim nedaří podle představ, a když jsem včera v Harrachově viděl na startu mistrovství republiky pouhých osm skokanů, tak mi bylo ještě větší smutno. Za mých časů se této vrcholné domácí soutěže účastnilo kolem šedesáti závodníků. Nicméně čtyři nejlepší se do Pekingu vydají a snad i s psychickou pohodou, že v souboji se současnou světovou konkurencí nemají co ztratit. Mohou jen překvapit.

V čem vidíte jejich největší nedostatky?

Nejsem jejich trenérem, takže jim ani nemohu říkat, co dělají špatně. Zdá se mi však, že především na odrazu jsou pomalí, chybí jim tam potřebná jiskra. Třeba by si potřebovali i víc věřit, protože například Sakala je technicky velice dobrý. Potom nevím, jak jsou fyzicky připraveni, zda jsou kondičně na výši. A v neposlední řadě trénují individuálně, každý někde jinde a setkávají se jen na můstcích. Možná netvoří ani velice důležitou partu kluků, kteří spolu sice soupeří, ale zároveň se navzájem povzbuzují, což za mého působení v reprezentaci bylo samozřejmostí.

Co znamenala účast na zimních olympijských hrách pro vás?

Snad pro každého je tím nejkrásnějším, čeho ve svém sportu může dosáhnout. Já jsem měl tuto velkou radost ještě znásobenou ziskem dvou medailí. Jen mě mrzelo, že v Calgary jsem na velkém můstku skončil až pátý, měl jsem na víc.

Jaká byla v Sarajevu a v Calgary atmosféra?

Pokaždé to byly výjimečné zážitky. Každá olympiáda byla jiná, třeba i proto, že jedna byla v blízké Jugoslávii a druhá až daleko za mořem, Všechny však měly své kouzlo, čímž mám na mysli i další dvě v devadesátých letech v Lillehammeru a Naganu, na nichž jsem byl v roli trenéra. V nádherné atmosféře nám fandilo šedesát, osmdesát tisíc diváků. Výjimečná byla v roce 1984 olympiáda v Sarajevu, protože tehdy se v období studené války čeští sportovci na letní hry do Los Angeles nedostali, ale nás tehdy do Jugoslávie pustili.

Máte z vaší účasti na olympijských hrách nějakou úsměvnou vzpomínku?

Možná stojí za zmínku jedna příhoda z Calgary. Ráno u snídaně jsem u jednoho stolu zcela náhodně seděl s Malcem a Finem Nykänenem. A odpoledne jsme se v této sestavě sešli na stupních vítězů. Pak se o nás říkalo, že jsme se tak u té snídaně dohodli. (smích)

Zmínil jste, že jste byl na olympiádách i v rolích kouče, v roce 1994 v Lillehammeru jako asistent trenéra Matury, o čtyři roky později v Naganu jako hlavní trenér. Co se v porovnání s vaším závodním obdobím změnilo?

Zpočátku ještě nějaké větší problémy nebyly, především v provozu byly všechny můstky. Celkové podmínky se však postupně horšily, takže v roli trenéra bylo pro mě dost věcí složitějších. Projevovalo se to i ve výsledcích. Například v Calgary byl za mnou ještě třetí Malec a pátý Parma, zatímco v Naganu jsme byli spokojeni jen s osmým a jedenáctým místem Doležala, což jsou se sedmou příčkou Hájka v roce 2010 dodnes nejlepší umístění českého skokana na olympijských hrách.

Zdroj