před 1 měsíc
25
Významný je už samotný fakt, když se prarodiče dožijí vnoučat a mohou je pozitivně ovlivnit. V rozhovoru pro Deník to říká vedoucí psycholog Národního ústavu duševního zdraví Marek Preiss. Za důležité považuje i to, když dítě třeba vidí, jak rodiče pečují o babičku.
Vedoucí psycholog Národního ústavu pro duševní zdraví Marek Preiss | Foto: se svolením Marka Preisse
Podle aktuálního průzkumu think tanku Solvo má devadesát procent dětí kontakt se svými prarodiči. Jak je to pro ně důležité?
Hodně. Mezigenerační předávání zkušeností je významné pro udržení kontinuity rodiny, předávání rodinných narativů a příběhů. A také pro učení se, jak s dalšími generacemi nakládat. Dítě třeba vidí, že babička má zdravotní problémy a že o ni jeho rodiče pečují.
Přínosné je to jistě i pro starší lidi. Pomáhá jim kontakt s vnoučaty udržovat se v kondici?
Ano, mají možnost jim ještě něco předat. Ať již to jsou informace nebo postoje, které jim připadají důležité. Může to být důležitou součástí jejich životní náplně. Významné je už jen to, když se dožijí toho, že jejich děti mají děti a oni je mohou nějak pozitivně ovlivnit.
Většina dětí se dle průzkumu stýká s prarodiči. Jak na ně vzpomíná Eva Hrušková
Odráží se v životě člověka, pokud v dětství babičky a dědy nepoznal? Když neměl jako malý pravidelný kontakt s nejstarší generací?
Je to ztráta. A to ve smyslu, že v minulosti je jakási historická „díra“. Ztráta to je ale i pro střední generaci, která se nemůže o tu nejstarší opřít. Nemohou si vzájemně vypomáhat. A i když si dítě tuto ztrátu nemusí uvědomovat, něco chybí a musí se nahrazovat odjinud. Třeba ne v rámci rodiny, ale mimo ni.
Některé děti docházejí v rámci různých projektů třeba za staršími opuštěnými lidmi. A důchodci, kteří nemají vnoučata a někteří ani děti, zase chodí například číst pohádky do mateřských škol. Mezigenerační kontakt tedy udržují takto. Co tomu říkáte?
Takové aktivity mohou být velmi smysluplné. Pro starého člověka jeho život pomalu končí a přemýšlí, co bude dál. Děti a vnuci jsou prodlouženou rukou tohoto života. A když nemá vnoučata vlastní, může jít něco dobrého dělat třeba pro děti v mateřské nebo základní škole. Vyprávět pohádky, příběhy či třeba předávat historické zkušenosti. Přijde mi to důležité pro pokračování života tady, i když ten člověk tu s námi brzy nebude.
