V přepisu podcastu se mimo jiné dozvíte:
- Co podle něj média od 90. let zanedbala.
- Co podle něj televize Nova přinesla českým divákům.
- Zda má obavy o svobodnou žurnalistiku.
- Jak se staví ke koncesionářským poplatkům.
Zajímalo by mě, v čem jsme my novináři a novinářky selhali, že ztrácíme důvěru.
Spousta novinářů – a teď nebudu nikoho jmenovat – má pocit, že jejich osobní názory někoho zajímají, že jejich pohled na svět je jediný správný a že všechny ostatní to musí zajímat. V některých kauzách jsme se jako média zaměřili příliš monotematicky. Zpravodajské servery, relace i noviny v některých obdobích nepřinášely jinou informaci než tu, kterou novináři považovali asi z logiky věci za nejdůležitější.
Míníte třeba covid-19?
Míním třeba covid-19. Ten byl vyvrcholením, ale ono to bylo i předtím. Platí stará poučka, že každá kauza má trvat 24 hodin, pak konzument ztrácí pozornost. Covid-19 byl podle mě extrém. Ať jste klikli na cokoliv nebo přepnuli kamkoliv, pořád tam bylo jenom to nebezpečí.
Na druhou stranu to byla tak velká krize, že nestačilo říct na začátku, že to je pandemie.
Bavme se o míře. Lidé jsou částečně přejedení informacemi, ono se to na nás valí ze všech stran. Žijeme jako společnost pod informačním tlakem, což také určitě lidi unavuje. Ale proč novináři ztrácí důvěru? Mám pocit, že jde o angažovanost a že jsou někdy spíš aktivističtí než aktivní.
Vy jste v televizi třicet let. Co od těch 90. let média zanedbala? Není to tak, že jsme se vykašlali na lidi na periferii, na skutečné problémy v regionech? Že lidé mají pocit, že nejsme na jejich straně, ale že jsme na straně establishmentu, že tu převážil pragocentrismus. Všechna celostátní média jsou v Praze, především řeší pražská témata, jsme možná odtrženi od reality. Nevzdálili jsme se od 90. let příliš moc?
Do jisté míry některá média určitě ano. Když to rozebereme šířeji, je to mnoho bodů. Není to jen aktivismus některých jedinců nebo médií. Samozřejmě běžný člověk, jak ho chápu já, žije s jinými problémy než nějaký intelektuál v pražské kavárně. A některá média přinášejí ty velké pravdy, ale drobné každodenní starosti lidí buď přehlíží, nebo je přechází velmi stručně.
Možná je zanedbané regionální zpravodajství, ne?
To také.
Když nemáte novináře v kraji, těžko budete mluvit o životě tam.
Já jsem vždy apeloval na to, abychom měli reportéry a štáby v krajích, aby žili místní život, protože já žiju v Praze, chalupu mám ve středních Čechách, a tak tuším, co lidi trápí v tom regionu. Možná tuším, co trápí moje sousedy v Praze. Ale už nevím, co trápí lidi v Karlových Varech. Mohu si to tady z Prahy domýšlet. Ale proto tam musíme mít regionální zpravodajství.
Máme tu také politiky, kteří si hledají nové komunikační cesty na sociálních sítích. Postupně v posledních letech zjistili, že nás prakticky moc nepotřebují k tomu, aby sdělovali myšlenky dál, že mnohem jednodušší je natočit video, které umístí na svoje sociální sítě, než aby šli do konfrontačního rozhovoru do studia. Když se média ocitají v této krizi, není potřeba úplně změnit náš přístup? Není potřeba nějaká nová společenská smlouva, odpovědnější přístup, kterým se budeme snažit přilákat zpátky naše diváky a divačky, čtenáře, čtenářky, aby neutíkali k alternativním médiím, kde mají pocit, že jim nic nezamlčují, že jim říkají pravdu?
My si musíme především říct, co ti diváci, potažmo čtenáři chtějí, co očekávají od médií. My se tady domníváme, co asi ti čtenáři nebo diváci mohou chtít. Ale nevíme to.
Tak my víme, proč od nás odchází.
Nebo se domníváme, že víme, proč od nás odchází.
Jak nad tím uvažujete vy? Proč si myslíte, že diváci a divačky odcházejí od tradičních médií?
Když se s nimi bavím, a jsou to moje malé průzkumy, které si dělám na veřejnosti, mají pocit, že jim