Modrotisk patří na seznam UNESCO. Rodina z Vysočiny ho vyrábí už 200 let

před 4 týdny 60

Podle záznamů v rodinné kronice přišel praděda Jiřího Danzingera staršího v polovině 19. století na Moravu z Rakouska. Jako tovaryše ho přijal místní barvíř Weis, jehož dceru si později namluvil. Danzingerům se podařilo udržet řemeslo i během válek a komunistického režimu. V Olešnici se tak modrotisku věnuje už jedenáctá generace. Před několika lety předal Jiří Danzinger starší dílnu svému synovi stejného jména.

Jaroslava Dudák Kadlec a Jiří Dudák z Českých Budějovic se během období covidu rozhodli vyrábět vlastní značku oblečení a založili si společnost KADU specializující se na výrobu dámské módy.

„Tady na Vysočině se hodně pěstoval len, to znamená, že tu byl každý druhý tkadlec. Postupem doby se tu také začali usazovat barvíři, kteří barvili plátno pro drobné tkalce,“ přibližuje historii náš průvodce.

Modrotisk se využívá i na tradiční kroje

Modrotisk zažil v našich zemích svůj boom v 19. století. Našel uplatnění v textilním vybavení domácností i jako materiál na oděvy. Na Valašsku a Horácku se stal modrotisk dokonce typickým krojovým materiálem.

„Olešnické hospodyně chtěly po barvířích silnější tmavé plátno s nenápadným květinovým vzorem, které hodně vydrží a jež by mohla zdědit ještě další generace. Proto se olešnická produkce liší od ostatních modrotisků výrazně tmavším odstínem barvy a drobnějším vzorem,“ upozorňuje na specifikum jejich práce Jiří Danzinger ml.

close Jiří Danzinger starší a mladší ve své dílně. info Zdroj: Deník/Vladimír Vecheta zoom_in Jiří Danzinger starší a mladší ve své dílně.

Klíčem k tomuto specifiku jsou tiskařské formy. Jsou to, laicky popsáno, velká dřevěná razítka, kterými se ručně potiskuje plátno. V Olešnici mají na výběr z 250 vzorů. Problém ale je, že některé původní formy, tedy ta razítka, jsou staré až 200 let.

„Pracujeme s původními formami, které jsme zdědili po předcích. Formy se ale opotřebovávají a musí se opravovat. U nás jsou už jen dva formíři, kteří to umí. Nebýt formířů nebylo by modrotisku. Když se mi poškodí forma a nebudu mít nikoho, kdo ji dokáže opravit, může řemeslo zaniknout,“ upozorňuje Danzinger, i když sám doufá, že ani tato slabina mu nezabrání předat své řemeslo jednou i další generaci.

Proces výroby trvá čtyři dny

„Kupujeme speciální bavlněné plátno, které se nejdřív pere, škrobí a mandluje. Na něj potom naneseme formou tiskařskou rezervu, tedy hmotu z kaolinu, arabské gumy a dalších ingrediencí, která na látce vytvoří vzor,“ uvádí postup mistr barvíř. Pak teprve začíná proces barvení.

„Až osm hodin látku střídavě máčím a vytahuji z kádě plné modré barvy, což je lázeň z přírodního indiga. Po každém vytažení z kádě látka o jeden stupeň ztmavne. Celý proces trvá spolu s praním v kyselém roztoku a mandlováním čtyři dny,“ říká s úsměvem Jiří Danzinger.

Pokračovatelé v tradičním řemesle. Na snímku František Joch z třetí generace zakladatele dílny a jeho praneteř Gabriela Bartošková z páté generace pokračovatelů rodu

Deset procent produkce jde na různé kroje nebo folklorní předměty, zbytek jsou suvenýry, dekorace, ubrusy, prostírání nebo si lidé mohou koupit plátno jako metráž. V posledních letech se podle něj velké oblibě těší výrobky s praktickým využitím, jako jsou chňapky, zástěry a plátěné nákupní tašky.

„Jezdíme proto prodávat naše zboží na různé jarmarky, folklorní festivaly nebo do skanzenů. Většinu produkce ale prodáme přes internetový e-shop,“ dodává s tím, že boom modrotisku přinesl zápis této techniky na seznam nemateriálního dědictví UNESCO. Popularitě se v dnešní době těší ale i díky mladým designérkám a návrhářkám, které sklízí s kolekcemi využívajícími tradičních textilních technik ocenění a pozornost i v současném módním designu.

Přečtěte celý článek