Můj Discoland je rolls-royce diskoték, tvrdil Ivan Jonák aneb Kouzlo devadesátek

1 týden starý 6

Revoluce požírá své děti, říká se. Ivan Jonák (1956–2016) rovnou „sežral“ několik desítek pytlů s penězi, které se za sametové revoluce vybraly v ulicích Prahy pro stávkující studenty. Listopadové povstání v roce 1989 tak vygenerovalo i proslulý Discoland Sylvie, kterému Jonák říkal „rolls-royce diskoték“.

Z pádu komunismu se totiž radovali i veksláci a taxikáři a stávkujícím studentům nabídli třeba dopravu zdarma. Studentské předáky začal vozit i černý taxikář Ivan Jonák, jehož mercedes 300 D s espézetkou ADL 91-09 za revoluce často postával přímo u sochy sv. Václava. Jonák rozvážel letáky a v autě se také přepočítávaly finanční dary, které se každý den vybraly od chodců v centru Prahy.

Část z těchto prostředků Jonák vracel studentům, dost mu ale zůstávalo za prsty. „Když jsem konečně dopočítal pytle s penězi, zjistil jsem, že mám doma několik desítek milionů, o kterých nikdo v podstatě nevěděl,“ napsal Jonák ve svých pamětech Sex, Disco, Revoluce! Kniha vyšla až tři roky po jeho smrti v nakladatelství Romaina Kunarta, když rukopis uvolnila Jonákova dcera Sylvie. Editace textu se ujal Pavel Čejka.

Proč táhnou devadesátky?

Devadesátky znova táhnou. A kdo může, tak se tenhle zájem o první dekádu po sametové revoluci snaží i zhodnotit. Na počátku devadesátých let Češi odhalovali tajemství „zlatých šedesátek“, teď přišla na řadu léta devadesátá. O Jonákovi a jeho diskotéce aktuálně vzniká původní hra v pražském Divadle Na zábradlí. A tenhle mafián je i středobodem nového seriálu veřejnoprávní televize.

V čem jsou vlastně devadesátky tak výjimečné? „Říká se, že kdo si pamatuje devadesátky, ten je neprožil. Ale co když se na tuto dobu snažíme zapomenout i z jiných důvodů?“ přemítají Petr Erbes a Boris Jedinák, tvůrci Discolandu v Divadle Na zábradlí.

V mnohém to nebyla zrovna pěkná doba, tou ale nebyla ani Amerika v době Al Caponeho anebo Hitlerova třetí říše. S určitým odstupem se však právě dějinné éry spojené se zločinem mohou stát kultovním tématem.

Listopad 1989 přinesl pád železné opony, svobodné volby, parlamentní demokracii, bezbřehou svobodu slova a postupně i západní zboží. Byla to však doba vymknutá z kloubů a ta mívá i odvrácenou stranu, líbí se právě podsvětí.

Nebyl jsem mafián

Peníze v pytlech, které Ivan Jonák ukradl studentům za sametové revoluce, posloužily jako vstupní kapitál, když se bývalý taxikář a vekslák rozhodl vybudovat nejlepší diskotéku v Praze. Jonák si tak už během převratu nakradl desítky milionů korun.

„A i kdyby si někdo vzpomněl na pytle s penězi, co jsme vybírali během revoluce, nemohli vědět, kolik jich je. Mohl jsem je užít libovolně, ovšem eticky a morálně, aby nezmizely a šly využít k účelu, na jaký je lidé dali. Na boj s komunisty. A co lze v boji proti nim nasadit lepšího než budovu diskotéky se zesilovači? Když jsem vše zvážil a promyslel, dospěl jsem k závěru, že pro diskotéku je použít mohu,“ přiznal Jonák v biografii.

„Během jedné návštěvy ve vězení jsem tátovi řekla, že by bylo fajn, kdyby napsal vzpomínky,“ vyprávěla před časem autorovi tohoto textu Jonákova dcera Sylvie. Právě po Sylvii pojmenoval novopečený podnikatel diskotéku v pražské Primátorské ulici, kterou otevřel v roce 1992. A nakonec napsal i požadované paměti, ve kterých zdůrazňuje, že nikdy nebyl mafiánem.

„Média mě popisují jako mafiána. Často jsem vyobrazován jako jeden ze symbolů 90. let a bývám spojován s divokými začátky podnikání. Toho mafiána mi přisuzují neprávem a je to součástí toho, jak je zde v Čechách těžké být na výsluní úspěchu a slávy,“ přemítal Jonák v base, když psal úvod k biografii.

Berdych a spol. v Discolandu

V Jonákově tančírně však ukuli spoustu plánů třeba členové obávaného Berdychova gangu, jehož drsné praktiky kryli lidé z policejního odboru boje s organizovaným zločinem. A to za třicetiprocentní podíl na zisku ze zločinů.

Majitel Discolandu skončil ve vazbě již v roce 1994 a po dlouhých soudních tahanicích dostal za organizování nájemné vraždy manželky Ludviky a přípravu vraždy jejího milence osmnáctiletý trest. Věznici opustil na jaře 2014, to už měl sepsány mnohasetstránkové paměti, které toužil vydat. Nějak se to ale zadrhlo a na pultech knihkupectví už autobiografii nespatřil. Ve chmurných náladách a špatném fyzickém stavu zemřel v únoru 2016.

Jedním z králů pražského podsvětí byl vlastně Jonák jen čtyři roky a v knize podrobně vylíčil snad každý den při vzniku Discolandu. Samozřejmě s cenzorskou tužkou v ruce, vždyť se za mafiána nepovažoval.

Z policistů napřed neměl vůbec žádné obavy. „Policajti byli zalezlí, poněvadž národ byl na ně pěkně nasranej, že mlátili studenty. Tím pádem se dalo beztrestně jezdit jakýmkoli zákazem vjezdu včetně Václaváku.“

Jonák dokonce pro rané devadesátky používá termín „pološílená země“, v níž bylo možno úplně cokoli. A to především díky „úředníčkům s nastavenými klokaními kapsami na bankovky“.

Klidně ti přišijeme vraždu

O postupném splývání podsvětí s částí policejního sboru Jonák v knize vyprávěl jen v náznacích. Berdychův gang možná stál za touhle výhružkou, kterou v Discolandu slyšel od nejmenovaného muže: „Zavřou tě za cokoliv! Klidně za vraždu. Ještě jsou další firmy jako naše. Buď budeš spolupracovat za našich podmínek, nebo budeš litovat!“

Jonák vraždu manželky popíral, proto byl také v roce 1996 na dva roky zproštěn obžaloby. A tohle zaváhání justice znejistilo i část veřejnosti. V roce 1998 byl znova obviněn a ve vězení zůstal až do roku 2014. „Miloval nás, tak proč by nám bral maminku,“ věří dosud Sylvie Jonáková v otcovu nevinu. Tehdejší šéf pražské mordparty Josef Mareš je i dnes přesvědčen, že Jonák si mord objednal.

Kromě zločinu se mafián z Discolandu rád věnoval celebritám: „Můj Discoland byl rolls-royce mezi diskotékami. A kvůli tomu ho navštěvoval kdekdo. Zlatá mládež, politici, zpěváci, různé slavné i neslavné postavičky, taxikáři, podnikatelé a základnu tam měli i sprejeři. A třeba kapela Guns N’ Roses strávila v Discolandu celý týden. Brácha tehdy známé televizní moderátorky, co uváděla jednu hitparádu, jim ukradl koženou bundu. A aby nedostal do držky, přivedl svou sestru jako satisfakci. A všichni se zavřeli na týden nahoře v Discolandu.“

Nadsamec, který měl 2142 holek

V názvu biografie je i slovo sex a Jonák čtenáře v tomto směru nešetří. Některé části knihy lze dokonce považovat za regulérní pornografii. Majitel Discolandu se považoval za nadsamce: „Ošukal jsem 2 142 holek a sex s nimi vlastně formoval celý můj život,“ spočítal v base.

Discoland Sylvie, to byly i každodenní orgie: „Mnozí z hostů byli dívkami vyzváni k takzvanému tanci s hadem. Dívky vytahovaly z poklopců posvátné hady a vodily za ně hosty v jakémsi transu po baru. Posvátní hadi hostů místo jedu stříkali brzy po dívkách miliardy svých genů. Proto jsem taky nechal v šatně za barem vybudovat sprchu.“

Zatímco intelektuálové se už během sametové revoluci radovali, že budou vydávat Havla, Solženicyna, Škvoreckého, Kunderu, Nietzscheho či Váchala, podsvětí mělo jiné plány. Ivan Jonák v tom nebyl sám, třeba jistý Josef Kott s Michaelem Kutílkem zosnovali na jaře 1990 hrůzný plán „živit se vraždami“. A stali se tak prvními porevolučními sériovými vrahy, kteří mimo jiné zastřelili strážného podniku Stavební stroje v Nýřanech a následně ubodali dvě šestnáctileté studentky.

A mrtvol přibývalo. Orlická přehrada se začala plnit sudy s lidskými údy. První z nalezených sudů skrýval tělo číšníka Leorenta Lipoveciho, jenž patřil k jugoslávskému podsvětí a zavražděn byl v lednu 1992, když mu mordýřský gang nabízel ke koupi nové zbraně.

Své vzpomínky začal „diskotékový král“ vlastně pravdivě: „Jmenuji se Ivan Jonák. Mnozí mě jistě znáte jako provozovatele podniku Discoland Sylvie, a kdybych ho neotevřel, tak mě neznáte vůbec,“ napsal. Asi by skutečně bylo lepší, kdyby Jonák Discoland nikdy neotevřel, protože by teď znova neožívala jeho pochybená sláva. Ale to už jsme opět u Al Caponeho a u dalších nesmrtelných zločinců.

Zdroj