„Najednou se každý utrhl ze řetězu.“ Vteřiny před jugoslávskou katastrofou

4 měsíce starý 113

Iluze měkkého socialismu. Tak popisuje atmosféru v bývalé Jugoslávii za vlády Josipa Broze Tita novinář chorvatsko-bosenského původu Igor Blaževič. „Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky. Západní hudba se u nás normálně prodávala. Jugoslávie byla geopoliticky kdesi mezi Západem a Ruskem, vyrůstali jsme v pocitu výjimečnosti.“

Ve stejné době prožil dětství v tehdejší Jugoslávii i lékař Edib Jaganjac. Sám prý na toto období vzpomíná velmi rád, zvláště na jednotu, která panovala v Sarajevu, odkud pochází. Nikdo z jeho generace v dětství nevěděl, jaké je národnosti - všichni byli Jugoslávci.

Igor Blaževič

  • narozen 3. února 1963 v bosenském Trebinje
  • pochází z chorvatské rodiny, vyrůstal v Sarajevu
  • vystudoval filozofii a literaturu v Záhřebu
  • na začátku 90. let pobýval v Praze
  • v roce 1992 spolu s dalšími inicioval sbírku na pomoc obléhanému Sarajevu
  • účastnil se humanitárních misí během války v Bosně
  • je jednou ze zakládajících osobností organizace Člověk v tísni

Foto: Paměť národa

Novinář Igor Blaževič.

„V Jugoslávii jsme žili dobře. Naše rodina nebyla nijak protežovaná, ale nikdy za Tita nestrádala. Všichni jsme měli skoro stejně. Žili jsme za lidské hodnoty, učili nás, že máme pomáhat lidem. Mohli jsme cestovat, mohli jsme studovat, co jsme chtěli, a nemuseli jsme platit za doktora. Věděli jsme, že dostaneme práci i důchod,“ popisuje pamětník.

Cenou za tuto „idylku“ bylo, že se v zemi mlčelo o mnoha bolestivých tématech minulosti. Stranou pozornosti zůstávala zejména skutečnost, že příslušníci jednotlivých národů Jugoslávie stáli v určitých okamžicích druhé světové války na opačných stranách.

Tak tomu bylo i v rodině Blaževiče: „Jedna část mojí rodiny byla partyzánská, druhá ustašovská (hlásila se k ultranacionalistickému fašistickému hnutí Ustaša, pozn. red.). O té druhé části jsem nevěděl. Jedna moje oblíbená tetička seděla po válce devět let ve vězení. Jiní příbuzní byli za války zabiti. O tom se nemluvilo.“

Edib Jaganjac

  • narozen 14. května 1957 v Sarajevu, dětství prožil v Jugoslávii
  • student medicíny, v roce 1992 získal chirurgickou specializaci
  • v letech 1992–1993 působil jako lékař v sarajevské nemocnici
  • silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu
  • v roce 1993 opustil Sarajevo a emigroval s rodinou do České republiky
  • spolupracoval s Člověkem v tísni

Foto: Paměť národa

Lékař Edib Jaganjac v roce 2017.

Josip Broz Tito se na vysokých postech bývalé Jugoslávie pohyboval několik desítek let, v roce 1980 však opustil tento svět a spolu s ním také prezidentskou funkci. Jugoslávský režim se proto na začátku osmdesátých let musel vzpamatovat ze smrti svého zakladatele a stále respektovaného vůdce.

Ti druzí

Po Titově smrti začaly v Jugoslávii postupně vybublávat na povrch averze mezi národy. „Možná jsme si jich nevšímali, možná jsme nebyli informovaní. Možná právě to vedlo k tomu výbuchu a potom i válce. Žili jsme v iluzi, že takové averze neexistují,“ přibližuje události v zemi IT expert Mirko Jelčić.

„Projevovalo se to nejdřív nenápadně, například tím, že narostl počet všelijakých národních svátků a oslav. Připadalo mi to, jako když jsou lidi utržení ze řetězu. Najednou záleželo na tom, kdo co jak slaví, kdo je Srb, kdo je Chorvat a kdo Muslim,“ vzpomíná další z pamětníků Dejan Pulejkovič. Za Titova režimu se přitom neslavily téměř žádné původně národní nebo církevní svátky.

Mirko Jelčić

  • narozen 18. září 1955 v Sarajevu
  • od roku 1974 studoval elektrotechniku na Sarajevské univerzitě
  • podílel se na vývoji softwaru pro zimní olympijské hry v Sarajevu
  • prožil blokádu Sarajeva i ostřelování města
  • v lednu 1993 odešel do Rakouska a na jaře téhož roku začal podnikat v Čechách
  • dva roky žil ve Spojených státech, v roce 1998 přesídlil i s rodinou do Prahy
  • věnuje se poradenství a podniká v energetice

Foto: Paměť národa

IT expert Mirko Jelčić v roce 2018.

Když vzpomíná na předcházející roky Jelčić, popisuje podmínky v mnohonárodnostním státě jako „něco mezi“ západní demokracií a východoevropským komunismem. Například cenzura totiž byla všudypřítomná a „hodně se hlídaly věci nacionalistické, protože Josip Tito cítil velké nebezpečí nacionalismu,“ stejně jako ostře protikomunistická vystoupení.

Podle Blaževiče to byl právě bývalý jugoslávský prezident, kdo vlastním charismatem držel národnostní konflikty pod pokličkou. Po jeho smrti se však konflikty začaly drát na povrch, začala ekonomická krize a životní úroveň v Jugoslávii poklesla. Stále však měla přetrvávat relativní svoboda projevu i pohybu a šlo o velmi kreativní dobu rozkvětu různých alternativních životních stylů.

Země i v této době ještě stihla zažít velkolepé momenty - zimní olympiáda v Sarajevu roku 1984 přinesla městu jeden z vrcholů jeho historie. Událost byla zároveň prvními zimními hrami konanými v zemi s komunistickým režimem.

Dejan Pulejkovič

  • narodil se 11. ledna 1946 v Bělehradě
  • v mládí se vrcholově věnoval vodnímu pólu
  • v 90. letech se jeho rodina rozdělila a jeho dvě dcery se z bezpečnostních důvodů přestěhovaly do Prahy
  • v roce 1995 se s manželkou do Prahy přestěhoval i Dejan

Foto: Paměť národa

Dejan Pulejkovič v roce 2016.

„Národnost se začala zdůrazňovat, když se objevil Milošević. Podle mě tím zničil srbský národ,“ vysvětluje Pulejkovič a připomíná dalšího bývalého prezidenta země. Slobodan Miloševič byl hlavním představitelem Srbů během tamních konfliktů, rozsudek u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii si za své jednání ovšem nikdy nevyslechl - v roce 2006 zemřel v cele.

Koncem osmdesátých let tak v celé Jugoslávii postupně slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly právě strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti a kdo je jaké víry. Společnost se začala dělit na Srby a Bosňáky a atmosféra začala houstnout.

Vše pak ještě podtrhlo drtivé vítězství nacionalistických stran ve volbách v roce 1990.

Zdroj