Nebudu mlčet, když v Gaze umírají děti, říká zpěvák a herec Tomáš Klus

Blízkovýchodní konflikt je složité téma, které dělá už léta vrásky státníkům na celém světě. Proč jste měl potřebu se k němu vyslovit?
Na úvod chci říct, že odsuzuji útok ze 7. října loňského roku a jeho brutalitu.

Až nyní. Ve svém příspěvku na podporu obyvatel Gazy jste to neučinil, což vám média vyčetla.
Mrzí mě to, protože to jediné se omílá. Vzhledem k tomu, jak kontinuálně přistupuji k lidskoprávním tématům, tento svůj postoj jsem považoval za naprosto jasný. Pár dní po tom masakru jsem na svých sítích uveřejnil píseň o vraždění dětí, které na mne silně dolehlo. Podobných vyjádření bylo tolik, že jsem nepovažoval za nutné to znovu zdůraznit. Mám tendenci promlouvat o věcech, které jsou přehlížené, ať už to byla krize se syrskými uprchlíky, nebo ukrajinskými běženci.

Izraelci opustili nemocnici Šífa. V areálu zůstaly stovky mrtvých, tvrdí úřady

To bylo přehlížené téma?
Jak se to vezme. Ubytovali jsme u nás celou ukrajinskou rodinu, což nebylo přijato úplně s pochopením, protože správné přece bylo poskytnout bydlení jen matkám a dětem. Přijde mi vždycky důležité upozornit na něco, co je neprávem opomíjeno. Nesmírně mě poznamenalo, že je u nás přijímána určitá forma dehumanizace Palestinců. I ve svém okolí jsem zaznamenal spoustu hlasů, podle nichž si to vlastně zaslouží. Když jsem pak věnoval hlubší pozornost tomu, co se v Pásmu Gazy děje, musím konstatovat, že tohle si nezaslouží vůbec nikdo.

Strašnou smrt a utrpení si nezasloužily ani nevinné civilní oběti odporného útoku Hamásu, upalování, znásilňování, odřezávání kusů těl a hlav dětí.
Informaci o podřezávání hrdel dětem vyvrátily CNN, BBC i Timesy. Dokonce i americký prezident Biden se omluvil za její použití. To samozřejmě neomlouvá akt útoku Hamásu.

Zvláště když nevíme, co všechno se třeba dělo se zajatci dál a čím si procházejí…
To je jasné, ale když to nevíme, nemůžeme to říkat. Teroristé si pochopitelně nezaslouží žádné slitování. To je pravda a není potřeba ji opakovat. Pro mě je ale důležité zastat se lidí, kteří s tím konfliktem nemají společného nic jiného než to, že se tam narodili. Odveta, jež následovala, mi nepřijde adekvátní. Zhruba před měsícem jsem seděl proti své ženě, argumentoval jsem stejně jako vy a ptal se jí, jak to chce odlišit, když je Hamás propleten s civilním obyvatelstvem. Když jsem se pak ale více zajímal o to, co se skutečně právě teď děje v Gaze, a představil jsem si sebe a svou rodinu na tom místě a věděl bych, že nikoho na tomto světě nezajímám, modlil bych se za to, abych zaujal aspoň jednoho člověka, který na mě ukáže, neboť trpím bezprávím.

Potíž je v tom, že obyvatelé Pásma Gazy od roku 2006, kdy Hamás vyhrál volby, nijak nerozporují jeho nadvládu a nenávist k Izraeli. Děti jsou k tomuto postoji vedeny prakticky od chvíle, kdy začnou brát rozum. Opravdu tedy lze civilní obyvatelstvo a Hamás oddělit?
Dobře. Tak se vrátím k otázkám, které jsem jako laik položil. Na ně jsem totiž žádnou odpověď nedostal. Ptal jsem se na to, jestli se zajímáme o to, jak žije palestinské obyvatelstvo, jaké jsou jeho životní podmínky, že je na něj uplatňováno vojenské právo, že se nesmí svobodně pohybovat po svém území. Pak bychom třeba uměli odpovědět na to, proč se zrodila zrůda jménem Hamás, jejíž hlava je kdesi v Kataru. Tělo zůstává na území Palestiny a je tvořeno z devadesáti procent dětmi a sirotky po rodičích, kteří zahynuli při uplatňování práva Izraele na obranu. Pak bychom také asi dostali odpověď na otázku, zda se Hamás někdy vzdá a jde-li ho zničit, protože tímto způsobem ho zničit nelze.

Zpěvák a textař Tomáš Klus během rozhovoru s redaktorkou Deníku Kateřinou PerknerovouZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Izraelci jsou přesvědčeni, že tu hlavu neboli teroristickou strukturu vymýtit lze.
Ti lidé nemají co ztratit, o všechno je připravil Izrael, utnete hlavu a naroste jiná. Palestinci na svém území sedmdesát let nežijí jako svobodný a rovnocenný národ. To je narativ, o němž se tady vůbec nediskutuje. Aby se nemoc vyléčila, musí se řešit její příčina.

Jde o komplikované téma. I vy jste se v tom videu spletl, když jste použil mapku s označením Palestina, byť šlo o Mandátní území Palestina, které na základě mandátu Společnosti národů spravovali Britové mezi lety 1922 až 1948. Vznik samostatného státu Palestinci odmítli, protože 62 procent území mělo patřit Izraeli.
Respektovali někdy Izraelci rezoluce OSN 194 a 242, na kterých Palestinci tolik lpí a na nichž troskotají všechny naděje na mír? Mluví se o tomto pohledu na věc u nás? Ale dobře, teď to není primární otázka. My se bavíme o dnešku. Nikdo přece nemá právo dělat si ani na svém území naprosto cokoli. A tady jsme svědky mlčení českých politiků k obrovskému masakru v Gaze, který v 21. století nemá obdoby a neměl by být vůbec možný. Proto jsem se k tomu vyslovil. Chybí tady diskuse o tom, že mince má dvě strany. My tu jednu leštíme tak silně, že nás oslňuje a nevidíme na její druhou stranu, která leží v prachu.

Jaké ohlasy jste měl nejen od novinářů, kteří vás kritizovali za některé nepravdivé údaje, ale i z řad svých kolegů?
Nejsem si vědom nějakých nepravdivých údajů, kromě toho, že na jedné zveřejněné mapce bylo napsáno Palestina místo Britský mandát Palestina. Nic dalšího mi vyvráceno nebylo. Byl jsem označen za dezinformátora, ale nikdo mi nedal proti-argument. Jenom jsem dostal nálepku, a to mi nepřijde fér. Když vás někdo nazve lhářem a antisemitou, načež vás pozvou do společné diskuse, tak je podle mě důležité výzvu přijmout, aby bylo jasno. Já jsem to přijal, autor nikoli.

O kom mluvíte?
O panu Fialovi z Novinek. V momentu, kdy takto někoho pojmenujete, by bylo záhodno se sejít a debatovat o tom. (Luděk Fiala neoznačil Tomáše Kluse přímo za antisemitu, ale uvedl, že některé jeho argumenty používají příznivci Palestinců a progresivní levice, článek byl opatřen encyklopedickou poznámkou, co je antisemitismus – pozn. red.)

Odmítl?
Ano, odmítl. Nařkl mě, že nehraju fér, ale mně přijde, že podobné pokřikování z šatny není fair play. A abych odpověděl na vaši otázku, z uměleckého světa jsem na svoje video neměl ohlas prakticky žádný, to téma je příliš třeskuté. Ačkoliv byl 7. říjen ohromnou katastrofou, Gaza je násobně větší katastrofou, humanitární krizí, kdy hrozí milionu lidí hladomor. A já jsem musel promluvit poté, kdy naše vláda hlasovala proti rezoluci Valného shromáždění OSN o vyhlášení humanitárního příměří v Pásmu Gazy. Jinak bych se cítil účasten na tom, co se tam děje. A to odmítám.

Chápu to správně, že vám vadí přístup Fialovy vlády, která je k Izraeli příliš benevolentní, zatímco třeba Bidenova administrativa vyzývá Izrael k otevírání dalších humanitárních koridorů a varuje před vojenskou pozemní operací v Rafahu?
Vyzývají Izrael, aby umožnil dodávky jídla a léků, ale zároveň ho vyzbrojují. To je absurdní. Těhotným ženám z Gazy bylo umožněno odrodit venku, ale hned po porodu je eskortovali zpátky. To není humánní.

Světu to ale není lhostejné.
Svět ke Gaze pomalu upírá zrak, to je pravda. Tady se k tomu ale nevyjádřil žádný politik. Nevadí mi dlouhodobé směřování zahraniční politiky k přátelství s Izraelem, ale já mluvím o aktuální situaci, která zasluhuje pozornost a minimálně přehodnocení nekritického pohledu na Izrael.

Na vlastní kůži jste poznal, jaké je to žít s nálepkou. Nežijeme ve světě, kde už fungují jen ony, zatímco o pravdu, fakta a poslouchání jiných názorů nikomu nejde?
Možná je to reakce na obrovské množství informací, které naše mozky už nejsou schopny zpracovávat. A je to důsledek populismu, který citelně pronikl do politiky ve všech západních zemích. Populisté investují horentní sumy do marketérů, kteří jsou placeni za to, aby vymýšleli jednoduchá hesla, jež produkt dobře prodají. Vymyslí tedy chytlavý název pro ten svůj a hanlivý pro ten konkurenční. To vlastně vylučuje fundovanou diskusi. I když teď prožívám určitou deziluzi z naší vlády, pořád jsem za ni rád. A mrzí mě, že nemá kvalitní opozici. Ta jen z principu všechno, s čím přichází vláda, odmítá.

V čem spočívá vaše deziluze?
Od revoluce vnímám Českou republiku jako kolébku lidskoprávních témat, včetně způsobu, jakým podporuje Tibet, což je moje téma už patnáct let. A najednou problém Gazy jako by nebyl, ačkoliv přímo bije do očí. Ve vládě je dost lidí, s nimiž jsem v otázce lidských práv souzněl, a proto mě tento postoj překvapuje. Trochu se obávám, zda je jejich zájem o lidská práva opravdu bezpodmínečný. Lidská práva jsou nedělitelná, nemůže nás zajímat, kde člověk žije, jakou má barvu pleti, v co věří, protože člověk je jen jeden. I svět je jenom jeden a jediný recept na to, aby lidská práva byla na žebříčku politických hodnot nejvýš, je soucit.

Zpěvák a textař Tomáš KlusZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Ministři by vám asi řekli, že se musejí zabývat každodenní agendou, stavem veřejných financí a podporou Ukrajiny, což vyčerpává jejich veškerou energii.
Za postoj k Ukrajině jsem rád. Mám přímou zkušenost s lidmi z Ukrajiny, takže mám i vlastní argumenty pro zaujetí jasného stanoviska a vnímání Ruska jako nedemokratického režimu.

Vy jste se vyjádřil i v tom smyslu, že jste proti násilí. Jenomže někdy to bez zbraní nejde. Typicky při obraně napadené vlasti, jak vidíme na Ukrajině. Tam je to v pořádku?
V kontextu těchto dvou problémů je to neporovnatelné. Ukrajinu, která je suverénním státem s jasně uznanými hranicemi, napadl agresor s imperiálními choutkami. V Gaze ale nejde o válku. Tam to z mého pohledu splňuje definici etnické čistky.

Není běžné, aby se populární umělci v Česku vyjadřovali k politice, většinou to naopak odmítají s tím, že za ně mluví jejich práce. V západních zemích je to naopak. Stačí si připomenout nedávné výroky či postoje Taylor Swift nebo Cilliana Murphyho. Proč to?
Myslím, že u nás je to trochu přežitek totalitního přístupu k umění, kdy si umělci nezahráli, pokud nedrželi hubu a krok. A je tady malý trh, takže nesmíte moc vybočovat. Alternativním postojem bráníte tomu, abyste dosáhl toho, co chce většina, tedy být slavný a milovaný všemi. Panuje tu strach, že v momentě, kdy budete kontroverzní, se neuživíte.

Pod vaším videem byla spousta podobných vzkazů, třeba ať to rychle vezmete zpátky, nebo si jinak už v televizi neškrtnete. Takhle to funguje?
Nevím. Pro mě je to nová zkušenost. Ačkoli jsem součástí mainstreamu, nikdy jsem se nerozhodoval podle měřítka, zda mi to pomůže, nebo uškodí. Vždycky jsem byl aktivistický umělec. Pro mě je písničkářství životní styl. Vzorem mi byli Karel Kryl nebo Vladimír Merta. Umění má být podle mě angažované. Písničkáři jsou vlastně první influenceři, sdílejí svůj život s ostatními lidmi skrze své písně. V devatenácti jsem zpíval o tom, jak jsem zamilovaný, o deset let později o dětech, které jsou boží. Teď vidím svět, jenž místo toho, aby řešil klimatickou krizi, pouští se do závodů ve zbrojení. To mě bolí, a proto je to téma mých písní. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet, jestli mi to něco přinese, nebo odnese. Od médií jsem nečekal nějaké zastání, ale to direktivní odsouzení mě překvapilo. Já jsem jen vyzval k diskusi, ne jako odborník na Blízký východ, ale jako člověk. Obětí v Gaze už je moc. Zatímco my tady půl hodiny pijeme čaj, zemřely tam tři děti. Mně jako otci to bere klidný spánek. Za posledních pár týdnů jsem toho opravdu moc nenaspal. Jednak jsem se snažil načerpat co nejvíc informací, jednak být bdělý, abych svým fanouškům mohl sdělit, že se ledy pohnuly. Na světové úrovni už se to děje a já se nesmírně těším na to, až se to stane i u nás.

Izrael podal oficiálně návrh na rozpuštění úřadu UNRWA, píše The Guardian

Čeští umělci se sice k ožehavým tématům příliš nevyjadřují – čest výjimkám typu Anny Geislerové nebo Ondřeje Vetchého – ale někteří z nich v rámci volebních kampaní za peníze vystupují a podporují tak v běhu let třeba politiky z opačných táborů. Je to prostě kšeft?
Nebavil jsem se nikdy s nikým, kdo by to dělal pro peníze, o zákulisních dohodách nic nevím. Já jsem podpořil Víta Rakušana, protože mi je jeho přístup k politice blízký. STAN podle mě nabízí dlouhodobá řešení a také se nebojí sdělovat nepříjemné pravdy. Ačkoli teď taky mlčí. Pokud to někdo dělá pro peníze, je to smutné. Když slýchávám rady typu ševče, drž se svého kopyta, hluboce s tím nesouhlasím. Nebo by měl pekař jenom péct a mluvit výhradně o pečení? Každý občan má právo prezentovat svůj názor, na to bychom neměli rezignovat. Bohužel v tomto směru tady panuje určitá lhostejnost až letargie. V politice se to podle mě odvíjí od roku 1998 a podpisu opoziční smlouvy, kdy vznikla obrovská deziluze, že ti nahoře se vždycky dohodnou a lidé jim do toho nemůžou mluvit. Přitom vědomí jedinečnosti a toho, co každý člověk může světu přinést, je důležité pěstovat. Když to vzdáte, jsou pak lidé snadno manipulovatelní. Z nedostatku důvěry v sebe sama lidé inklinují k populismu, který jim slibuje snadné pilulky na řešení složitých věcí.

V dokumentu Petra Jančárka Tady Havel, slyšíte mě? Václav Havel říká: „Člověk musí vždy znovu artikulovat jakési ideály, artikulovat jakési hodnoty, prosazovat je, bojovat o ně. Nejhorší je, když řekne, stejně nic nezměním, co bych se staral.“ Je to poselství, s nímž souzníte?
Když člověk vzdá boj za své ideály, trpí tím nejvíc on sám. Konzumuje pak jen výsledky dění, na němž se nepodílí, a pohlcuje ho čím dál větší frustrace. Proto vnímám postavení umělců ve společnosti a jejich angažovanost za strašně důležitou v tom, že mají možnost hájit ideály v nejryzejší formě a hovořit o nich, byť to někdy může vypadat naivně. Ten oheň musí hořet, aby bylo k čemu kráčet. Možná máme nálepku šašků a utopistů, ale bez toho by nebylo kam jít. Potřebujeme mít ideální vizi, a byť ji nelze zcela naplnit, přibližuje nás ke světlejšímu bodu existence. To je harmonie, princip nenásilí a altruistického způsobu života.

Roman Gallo

Šéfredaktor Deníku

Zprávy z Česka
do e‑mailu