Marný boj Británie proti extremismu

15. 3. 2024

čas čtení 9 minut

Británii islamistický extremismus zcela zaskočil a odpovědí se zdálo být opětovné potvrzení základních britských hodnot. Extremismus byl dokonce vládou definován jako "hlasitá nebo aktivní opozice vůči základním britským hodnotám, včetně demokracie, právního státu, svobody jednotlivce a vzájemného respektu a tolerance k různým vírám a přesvědčením". Jediný problém je v tom, že k opětovnému prosazení základních britských hodnot proti této hrozbě nikdy nedošlo. Mnoho škol bylo zmatených a dělalo vše pro to, aby udržely inspektory Ofstedu na uzdě. Viděl jsem v sálech výstavu "základních britských hodnot", která se skládala z portrétů poloobskurních členů královské rodiny a obrázků fish and chips. Jinde se při použití slova "britský" před slovem "hodnoty" rozčílil převážně levicově orientovaný veřejný a vzdělávací sektor, od něhož se očekávalo, že je bude prosazovat. A tak, při absenci jakéhokoli oživení britských demokratických hodnot, islamisté z velké části pokračovali ve své práci.

Téměř o deset let později byla Británie opět zaskočena islamismem a očekává se, že vláda představí novou praktickou definici extremismu. To se však vždy ukáže jako velmi obtížný úkol: "Extremismus" je v zásadě subjektivní pojem a je vystaven neodmyslitelnému riziku politizace a zneužití, zejména v době, kdy se zdá, že panuje stále menší shoda na tom, jaké jsou vlastně naše společné hodnoty.

V akademických kruzích je dnes klišé poukazovat na to, že v Británii chybí psaná ústava, což je problém, který naši evropští sousedé nesdílejí. Francie například rozpustila islamistické i krajně pravicové skupiny, protože jsou v rozporu s republikánskými principy, zatímco Německo má Spolkový úřad pro ochranu ústavy, který monitoruje a vytváří veřejné zprávy o krajně pravicové, krajně levicové a islamistické podvratné činnosti. Velká Británie však takový luxus nemá a v důsledku toho snahy vlády definovat "extremismus" ponechaly dvě z nejvýznamnějších islamistických hnutí do značné míry nedotčená: Muslimské bratrstvo a jeho jihoasijský ekvivalent Džamát-e-Islami. To umožnilo jednotlivcům napojeným na tato hnutí a jejich frontové skupiny pokračovat v růstu moci prostřednictvím oficiálních jmenování a dokonce i prostřednictvím přijímání peněz daňových poplatníků. Zdá se, že logika obnovení definice je přesně taková – poskytnout vládním ministerstvům jasná pravidla, jak spolupracovat s organizacemi, které se nejen staví proti současné vládě, ale agitují proti liberální demokracii vůbec.

Pokud jde o tento druh "nenásilného" islamismu, britské úřady jsou neuvěřitelně laxní. Ale i kdyby byly ostražité, vypořádat se s jejich vlivem by nebylo zdaleka jednoduché. Začněme tím, že sítě Muslimského bratrstva v Británii jsou obsesivně tajnůstkářské (jeden bývalý prominentní člen kvůli tomu dokonce odešel), což téměř znemožňuje debatovat a porážet jejich myšlenky na veřejnosti. Výsledné zatemnění jejich politického programu znamená, že je nepravděpodobné, že by se tyto skupiny dostaly do konfliktu s britskou hodnotovou definicí extremismu. Například s demokracií hrají jejich představitelé skvělou hru: Rádi pracují v rámci stávajících demokratických rámců, a dokonce uzavírají pragmatická spojenectví v nepravděpodobných kruzích, například s židovskými a LGBT skupinami, aby prosadili svou agendu. Účel (případný islámský stát) světí prostředky. Zakladatel Džamát-e-Islami, Abul A'la Maududi, například podrobně popsal, jak by jejich agenda přetváření společnosti měla být tak pozvolná, aby byla pro hostitelskou zemi nepostřehnutelná, což by znemožnilo její identifikaci, natož konfrontaci.

Aby se tomu zabránilo, byly učiněny pokusy postavit extremismus do těsné blízkosti "nenávisti". Slovo "nenávist" však nejlépe nevystihuje veřejnou tvář těchto islamistických skupin, jejichž členy jsou především profesionální, vzdělaní a zkušení komunikátoři – což je na hony vzdálené stereotypu vrčícího nenávistného násilníka. A dokonce ani pro džihádisty není toto zarámování jednoznačné: V roce 2015, než je zavraždil, si Amedy Coulibaly klidně povídal se svými židovskými rukojmími v supermarketu Hypercacher a řekl jim, že "proti Židům nic nemá". Jeho masakr, jak vysvětloval, byl ideologicky – božsky – nařízen.

Podle zpráv bude nová navrhovaná definice – stejně jako definice před ní – stále založena na hodnotách. Deník The Times navrhuje, že zahrne ty, kdo prosazují nebo prosazují "ideologii založenou na nesnášenlivosti, nenávisti nebo násilí, jejímž cílem je podkopat práva a svobody ostatních", přičemž druhá příčka definice se zaměřuje na ty, kdo se snaží podkopat nebo svrhnout britskou parlamentní demokracii. Na první pohled se zdá, že tento návrh je lépe vybaven k tomu, aby se vypořádal se složitými výzvami, které představují výše zmíněná islamistická hnutí, a zároveň přiblížil Británii tomu, jak evropské státy vnímají své vlastní ústavní hrozby. V Konzervativní straně, která za ní stojí, však panují obavy, že definice bude použita proti sociálním konzervativcům nebo genderově kritickým feministkám. Není těžké pochopit, proč panují obavy, zejména v době, kdy se různé politické kmeny navzájem obviňují z údajného extremismu. Odhalení, že školicí materiály a brífinky v rámci Prevent a dalších protiteroristických snah se rozšířily tak daleko, že zahrnovaly i voliče brexitu, Jacoba Rees-Mogga, Douglase Murraye a Joe Rogana, ukazují, že tento poplach není ani zdaleka neopodstatněný.

Přesvědčivý alternativní přístup nabízí profesor filozofie Quassim Cassam, který tvrdí, že jakákoli definice extremismu by se měla zaměřovat spíše na chování než na přesvědčení. Cassam nepopírá ústřední roli ideologie, ale varuje před nebezpečím definičního zaměření: "Nejde o to, že ideologie člověka je irelevantní nebo že extremismus nemá ideologický rozměr. Hlavní pozornost by se měla zaměřit spíše na to, co dělají extremisté. Na tom, co si myslí, záleží do té míry, do jaké to ovlivňuje jejich činy." A pokračuje: "Extremista je tedy někdo, kdo se dopouští politicky nebo nábožensky motivovaného zastrašování, vyhrožování nebo násilí z politických nebo náboženských důvodů."

Jakkoli mám pro tento argument pochopení, vyvolává nicméně otázku: Jak do této konfigurace zapadají dvě z nejvýznamnějších islamistických organizací? A nejen to, ale i dvě islamistické organizace, které jsou hlavními důvody obnovených obav vlády.

Cassam má pravdu, když poukazuje na nespravedlnost trestání skupiny nebo jednotlivce jen proto, že jejich víra spadá mimo Overtonovo okno, ale ani Bratrstvo, ani Džamát neoperují v rámci těchto mantinelů. Nejsou otevření, pokud jde o jejich skutečnou politickou agendu, a tak ani příznivci, ani odpůrci jejich frontových skupin v Británii nemohou testovat nebo diskutovat o jejich skutečných myšlenkách. Aby toho nebylo málo, kritika aktivit nebo politiky těchto front se často setkává se společensky a profesně zničujícími obviněními z islamofobie nebo finančně zničujícími právními hrozbami. Jinými slovy, nehrají podle pravidel hry.

Z těchto důvodů britská vláda údajně zřizuje "centrum excelence" pro boj s extremismem. Nedostatek informací týkajících se neteroristického islamismu ztěžuje úředníkům a institucím činit informovaná rozhodnutí o angažovanosti a financování, což vede k opakovaným chybám. Teprve se uvidí, jak by takové centrum bylo chráněno před agresivními spory islamistické scény – nebo možná ještě více, jak by mohlo být dlouhodobě chráněno před kličkováním směrem k osobnostem, jako je Andrew Tate, namísto různých hnutí, která by skutečně využívala svobod zaručených britskou demokracií proti sobě samému.

Právě v této souvislosti se objeví nová definice extremismu. Nalezení rovnováhy mezi ochranou základních svobod lidí a marginalizací jedinečné a podvratné výzvy, kterou představuje domácí islamismus – nebo alespoň zajištěním toho, že za tuto subverzi neplatíme a nelegitimizujeme ji – bude klíčem k tomu, zda tu za deset let budeme znovu a budeme se dožadovat nové definice. V tomto případě navrhuji jednoduchý test. Svěřil byste tuto definici svým politickým oponentům? Pokud je odpověď ne, pak se vracíme k rýsovacímu prknu.

(Boj s islamistickým extremismem v okamžiku bezprecedentního ohrožení Evropy Ruskem pohlcuje až 75 % kapacity britských zpravodajských služeb - pozn. KD.)

Podrobnosti v angličtině: ZDE

37