Nejsem tu kvůli rakouskému důchodu. Žije se tu slušněji, říká český masér hokejistů

1 měsíc starý 18

Rozhodl se ze dne na den a za čtrnáct dnů už skutečně pracoval o 250 kilometrů jižněji. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS přiznává, že bez znalosti němčiny. Uměl pár slov a vět, protože se po revoluci v roce 1989 živil také jako číšník.

A aby mu jako bývalému extraligovému házenkáři nechyběly pohyb a milovaný sport, tak se vydal do deset kilometrů vzdáleného německého města Freilassing za řekou Saalach. I ve svých 57 letech hraje na pozici střední spojky v bavorské oberlize v prvním týmu ESV, který zároveň vede také jako hlavní trenér.

Jak jste se dostal před 18 roky do Akademie Red Bullu?
Přišel jsem v roce 2004, když s ledním hokejem začínali. Ještě ani nebyla akademie, takže jsem dorazil na zkoušku. Pocházím z Písku a v roce 2003 se tam konalo mistrovství světa v in-line hokeji organizace FIRS, kde jsem u českého týmu působil jako masér. Poté jsem dostal nabídku pomáhat u hokejového kempu s Dominikem Haškem. No a pak za mnou přišel Jiří Koluch, který pracuje v Salcburku u týmu jako sportovní manažer a skaut, a zeptal se mě, jestli bych během 14 dnů nechtěl změnit celý svůj život?

Jak jste odpověděl?
„No, zkusit to můžeme.“ Následně jsem během čtrnácti dnů zrušil práci v nemocnici v Písku, kde jsem pracoval jako saniťák, masér a pečovatel u dlouhodobě nemocných.

Co následovalo?
Přišel jsem na zkoušku k týmu, který měl kemp v Písku. Masíroval jsem celé mužstvo. A protože byli spokojení, tak jsem se přesunul do Salcburku. A protože nám to vzájemně vyhovovalo, tak…

Uměl jste německy?
Vůbec. (smích) Vlastně velmi málo, protože jsem po revoluci v roce 1989 dělal chvíli i číšníka, takže jsem uměl: „Co si přejete k jídlu? Chcete svíčkovou? Platíte?“ To bylo všechno.

Co vás tady drží? Peníze?
Ne. Kdybych to dělal jen pro peníze, tak bych tady asi nebyl. Myslím, že v soukromých praxích se dá i v Česku vydělat víc. Pro mě je to splněný sen. Dělám s mládeží. Jsem tím už asi deformovaný, protože od svých 15 let trénuji děti a pořád mě to baví. Kromě hokeje mám v létě i házenkářské kempy, což je moje dovolená.

Takže masírujete a děláte fyzioterapii v akademii, kde také připravujete pohybové kursy, a pak se ještě věnujete házené?
Ano, spolupracujeme s kondičním koučem na tréninku pohybových dovedností, zároveň se jako masér-fyzio podílím na fyzické přípravě družstev. Poté, co skončím tady, tak jezdím za řeku do Německa, kde trénuji házenou v tamním klubu ESV Freilassing, abych neseděl doma a nebyla nuda. (smích)

Během čtrnácti dnů jsem zrušil práci v nemocnici v Písku, kde jsem pracoval jako saniťák, masér a pečovatel u dlouhodobě nemocných. Přišel jsem na zkoušku k týmu. A protože byli spokojení, tak jsem se přesunul do Salcburku.

Jakým prošla akademie vývojem?
Ten vývoj byl neuvěřitelný, zvlášť když si nikdo v začátcích nemyslel, že to bude až taková akademie. Tady se každý rok něco změní, zlepší. Jednou je to nový systém „starání“ se o kluky, jindy přijde nové vybavení do medicínské sekce, pak zase vymyslíme nový způsob tréninku. Ale především celé zázemí pro kluky je super. Navíc všichni říkáme, že je tady výborné jídlo. Hotelové zázemí a chuťová fantasie. Proto nemůžeme být hubení.

Bydlíte tady?
Ve městě. Tady v akademii nesmí nocovat nikdo starší osmnácti let kvůli případné šikaně, aby toho nikdo nezneužíval.

Máte po osmnácti letech v Rakousku stále ještě české občanství?
Samozřejmě. Mám české občanství a zůstaneme mi české občanství. Nekoukám na výhody, které by mi mohly plynout z toho, že bych měl i rakouské. Budu pořád Čech.

Jezdíte volit?
Nejezdil jsem, to přiznám. A jestli pojedu volit v lednu nového prezidenta, nechávám otevřené, protože nemám takový přehled. Navíc se mi zdá, že je méně osobností, které bych volil.

Vidíte, cítíte, že je pro mladé hokejisty dobré, že si mohou popovídat v češtině?
Určitě. Mám s tím zkušenost a přirovnal bych to k pocitu, že jsou jako doma, když si mohou popovídat česky. Když jsem přijdou čtrnácti či patnáctiletí kluci, tak to jsou ještě malé děti. A kolikrát jim nahrazujeme kontakt, který jim chybí, protože jsou vytržení z domova, od kamarádů. Nekoukáme se tady jen na sportovní výkon, ale víme, že potřebují pocit zázemí a bezpečí.

Takže za další plus považujete lidskost? Že se tady nikdo „neztratí“?
Ano. Není to jen o tom „Musíš vyhrát.“ Za speciální považuji především to, jak se současní trenéři o kluky starají, že vnímají a chápou, že i skoro vrcholoví sportovci mohou mít problémy, ale také trápení doma. Není to jako dřív, kdy převažoval dril a orientace na výsledek.

Zohledňujete to i do vaší přípravy na tréninky a směrem k fyzioterapii?
Pokouším se o to v maximální míře. Když pomáhám se suchou přípravou či mobilizačními cviky, tak zohledňuji, když vidím, že má někdo problémy. Ať pohybové, nebo vnitřní. Myslím, že kluci nemusejí podávat v těchto letech výkon za každou cenu.

Svěřují se? Stýská se jim?
Ne mně. Ne nám trenérům. Spíš vychovatelům, psychologům či pedagogům. Ti k nim mají ještě bližší vztahy. Jasně, s Čechy, kteří tady jsou, je to trochu jiné. Jeden bývalý absolvent mě zval, abych mu přijel na svatbu. To od něj bylo krásné. Vzpomínám i na kluky, kteří ještě před tím, než se dostali do Ameriky, tak tady neměli zázemí a když za nimi přijeli rodiče, tak jsem je ubytoval u sebe doma. Pro mě to jsou pořád Češi. Ale když někdo chce, tak pomohu každému, bez ohledu na to, jestli je to Čech nebo Němec.

Tady se každý rok něco změní, zlepší. Jednou je to nový systém „starání“ se o kluky, jindy přijde nové vybavení do medicínské sekce, pak zase vymyslíme nový způsob tréninku.

Co je vaší denní náplní?
Dělám maséra a trenéra na suchou přípravu. Ale ve zdejším pojetí pracuje masér i s ohledem na prevenci jako fyzioterapeut. Připravujeme strečinková, mobilizační cvičení. Víc se zaměřujeme na prevenci, aby nedošlo ke zranění, než potom někoho masírovat a léčit až po zranění.

Dělal jste saniťáka, masírujete, připravujete tréninky. Co jste vystudoval?
Střední odborné učiliště elektrotechnické a k němu dvouletou nástavbu s maturitou. Ale utekl jsem od řemesla. Protože jsem se málo učil a vždy jsem chtěl být házenkář, a taky jsem to věděl (smích). Navíc jsem chtěl být od mládí pedagog, předávat zkušenosti. Měl jsem k tomu vlohy, říkali ostatní.

Kam jste to dotáhl v házené?
Hrával jsem extraligu v Třeboni. Házená mi zůstala jako hobby i po přesunu do Rakouska. I když vlastně hraji kousek odsud v Německu. Teď už jen pár minut na konci. No a pak to přešlo k trénování.

Kolik Čechů jste měl v akademii v rukách? Nějaký velký talent? I mezi jinými národnostmi.
Měl jsem jich v péči několik. Se skupinou, kde byli Marcel Barinka (21 let, nyní v klubu Kölner Haie, Německo) a Filip Hadamzcik (22 let, Riessersee SC, Německo), vnuci bývalého reprezentačního trenéra Aloise Hadamczika, a také Erik Čermák (21 let, HC Benátky nad Jizerou, 1. liga) původně ze Sparty Praha jsem pracoval jen jeden rok. Velmi dobré kontakty jsem měl s jejich kolegy, se kterými jsem pracoval delší dobu – Ondřej Polata (20 let, HC Ústí nad Labem, juniorská liga), slovenští bratři Kristian Pospíšil (26 let, HC Davos, Švýcarsko) a Martin Pospíšil (22 let, Stockton Heat, USA). Akademií také prošli další čeští hokejisté – Pavel Pýcha (26 let, BK Mladá Boleslav, extraliga), Václav Karabáček (26 let, Motor České Budějovice, extraliga), František Hrdinka (24 let, Zubr Přerov, 1. liga), Lukáš Anděl (24 let, Dynamo Pardubice, extraliga). Jednou z hvězdiček, která to dotáhla až do NHL, byl německý reprezentant John Peterka (20 let, Buffalo Sabres / NHL a Rochester Americans / AHL, USA).

Jak jiné to je tady a tehdy v Česku?
Nemohu to porovnávat, protože jsem nikdy dlouhodobě nebyl u českého týmu. Podle komunikace a výměny zkušeností s kustody a maséry z Česka, tak my ty podmínky tady v Salcburku máme určitě lepší. Ale rozdíly se smazávají, protože už i v Česku se dělá sport profesionálněji. Pořád však zůstávají v detailech. Jedním z nich může být to, že máme na každou „věc“, pohybovou aktivitu, tréninkové zaměření, ale i vše okolo samostatného člověka. Takže máme jednoho na praní prádla, jiného, který se stará jen o suchou přípravu, je tu trenér, jenž se věnuje pouze dovednostním činnostem na ledě. Kluci jsou pod dohledem, každý druhý den je měříme, abychom měli nejnovější údaje o jejich zdravotním stavu, aby nepřekročili určité normy, aby nebyli příliš v zátěži. Pokud by došlo k přetížení, přizpůsobí se mu trénink na míru, aby se dostal do ideálních hodnot.

Celé zázemí pro kluky je super. Navíc všichni říkáme, že je tady výborné jídlo. Hotelové zázemí a chuťová fantasie. Proto nemůžeme být hubení.

Z českého pohledu to může znít jako pohádka…
Možná, pravděpodobně ano. Jestliže v Česku funguje u mužstva jeden trenér, který má na starost vše, od pořádku v šatně, přes suchou přípravu a strečink až po regeneraci, či i administrativní věci, případně objednávání autobusů či hotelů, tak těžko může dělat každou na 100 procent a hrát si s detaily. Ale vím, že se i v Česku najdou trenéři, kteří dokážou odvádět velmi dobrou práci. Právě proto, že se oprostili od tohoto systému.

Našel byste naopak nějakou výhodu na české straně?
U mládežnického hokeje určitě v tom, že kluci tam hrají odmalinka spolu. Což v kolektivním sportu musí být znát. My dostáváme kluky ve 14 či 15 letech a je na nás, abychom z nich udělali velmi rychle tým. Tomu se věnuji i na trénincích, že je prokládám společnými cvičeními, aby si dokázali pomoci, aby museli spolupracovat.

Přijde vám, že v rakouské akademii se stále přece jen pracuje profesionálněji než v Česku? Že i mentalita je jiná?
Mnoho z toho, co funguje tady, lze samozřejmě nastavit i v Česku. Nemá to nic společného se Západem a Východem. Jde o nastavení pravidel a využívání zkušeností, které tady mají.

Proč tedy obecně české kluby i národní týmy v kolektivních sportech zaostávají?
Je to o generacích a samozřejmě také o tom, kdo „tomu“ dá víc. To může být rozhodující faktor. Není vše jen o nadání. Stejně nakonec rozhoduje ta práce. A tady se skutečně pracuje. Že jsem nejlepší talent v šestnácti letech, neznamená, že budu v osmnácti nejlepší hráč.

Kdyby vám zavolal někdo z Česka a chtěl dát do akademie dítě, doporučil byste mu to?
Stoprocentně ano. Ale přímo mu řeknu, že to není jednoduché. Že i pro to dítě jde o velikánský skok, o vytržení z jeho prostředí. Takže to začíná u toho, že dítě „to“ musí samo stoprocentně chtít.

Vydrží všichni absolventi u hokeje?
Samozřejmě že ne. Nedávno jsem mluvil s kluky, kteří akademii absolvovali, hráli hokej, byli jazykově vybavení kromě češtiny či slovenštiny samozřejmě němčinou i angličtinou, a jeden pracuje v dědečkově firmě v Německu, druhý jako manažer na letišti. Ale pobyt a absolvování akademie jim dává do života mnoho. Od samostatnosti, přes jazyky až po lásku k pohybu. Pokud to nejsou rozmazlení kluci, tak je to posune úplně jinam.

Existuje výpočet či poměr, kolik hokejistů projde do zámořské NHL či si zahrají v reprezentacích?
Hodně absolventů akademie působí v německých a rakouských hokejových ligách či reprezentacích, ale procentuálně to nevím.

Chci domů, protože tam mám kamarády, ale především dceru s vnoučkem. Šel jsem sem, abych něco poznal a změnil život. To se mi podařilo. Díky zkušenostem jsem začal říkat, že pro slušného člověka je v Rakousku lepší žití než pro slušného člověka v Česku.

Usadil jste se v Salcburku navždy?
Já chci domů. (smích) Chci domů, protože tam mám kamarády, ale především dceru s vnoučkem. Šel jsem sem, abych něco poznal a změnil život. To se mi podařilo. Možná bych se nakonec nebránil ani tomu, tady zůstat. Ale jen dokud zde budu pracovat. Přestěhoval jsem se tehdy ve svých 39 letech, kdybych přišel dřív, o hodně dřív, třeba v osmnácti, tak bych tady zřejmě zůstal. Mám známé, kteří jsou v Rakousku déle a zpátky nechtějí. Díky zkušenostem jsem začal říkat, že pro slušného člověka je v Rakousku lepší žití než pro slušného člověka v Česku.

Takže jak dlouho tu zůstanete? Do důchodu? Pak pojedete do Písku?
Plánuji, že budu dál aktivní, dokud to zdravotně půjde. Tedy i přes oficiální důchodový věk. Nemám to tak, že bych tady pracoval kvůli rakouskému důchodu.

Jak často se dostanete domů za dcerou a vnukem?
Když to jde dobře a napracuji si volno, tak jednou za měsíc na tři dny. Ale z toho jsou dva cesta, takže kamarády vlastně skoro nevidím. Když se hraje play-off, tak jednou za dvě měsíce.

Zřejmě se ví, že jste tady v akademii, a kdybyste dostal nabídku k české hokejové nebo házenkářské reprezentaci, šel byste?
Pracovat?

Ano.
Myslím, že spíš ne. Pořád tady v akademii vidím svou budoucnost. Zbývá mi „pár“ let do důchodu, navíc vidím tým jako jednoho ze stabilních zaměstnavatelů. Ty výhody tady jsou vyšší než jít do nejistoty, kterou si v současné době nemohu dovolit kvůli tomu, že jsou na mě závislí ještě dva lidé. Kdybych to tak neměl, tak bych to možná zkusil, nebo dělal v Česku i něco jiného.

Vás by nelákalo být nyní s hokejovou reprezentací na mistrovství světa ve Finsku?
Bylo by to super. Ale je to krátkodobé. A nejisté.

Máte nějaký den? Jaký by byl váš další kariérní posun?
Aby lidi, se kterými pracuji, byli spojení, aby to někam dotáhli. Především, aby fungovala rodina a byli zdraví. Já už si skutečně nemusím nic dokazovat. Baví mě to, co dělám. Neustále se vzdělávám v oblasti tréninku. A tím si sny plním pořád dál.

Zdroj