Nejsme mentální, jen nevidíme. Neignorujte nás, říká nevidomá žena

před 2 měsíce 61

Přecházela se slepeckou holí přes přechod. Auto, které se k ní blížilo nepřiměřenou rychlostí, mě přinutilo zahodit zmrzlinu a vyběhnout jí na pomoc. Těsně před autem jsem nevidomou ženu doslova strhla z přechodu s výkřikem: „Pozor!“ Paní zůstala stát jako opařená a místo díky mi důrazně řekla: „Větší šok mám z vás. Takto se k nevidomým nesmíte chovat.“ Uvědomila jsem si, že o nevidomých toho moc nevím, proto jsem ji poprosila o rozhovor. V něm si povídáme o tom, jak s nevidomými komunikovat a čeho se vyvarovat. Ale i o tom, proč nemá partnera a proč vyrůstala od tří let na internátu daleko od rodiny.

Protože jsem chtěla nevidomou Evu Odehnalovou poznat víc, pozvala jsem ji na oběd do své oblíbené restaurace. Zajímalo mě, jak na nás bude reagovat okolí, ale i to, jak proběhne stolování.

Nevidomá Marie Zemanová

Téměř nevidí, po zhoršení sluchu jí snížili příspěvek. Úřady odvolání protahují

Povídání bylo svižné. Eva je trochu ranařka. Co na srdci, to na jazyku. Personál restaurace si jejího handicapu hned nevšiml. To proto, že nemá zapadlé oči. Naopak. Má je velmi výrazné a umí je na člověka, který s ní hovoří, upřít. Objednala si lososa s opečeným bramborem a chřestem. A neměla žádný ostych vyzvat mě, abych ji jídlo nakrájela a poslední sousta jí pomohla nabrat na vidličku.

Během povídání jsem se dozvěděla, že Eva ráda plave a jezdí na tandemovém kole. Ráda by sportovala více, ale potřebuje doprovod a ten často nemá. Miluje cestování, kino i divadlo, kam chodí lidmi, kteří jí popisují, co se na plátně nebo jevišti odehrává. Při oblékání ji pomáhá čtečka barev. Za svoji největší přednost považuje komunikaci a to, že umí druhým naslouchat. Má ráda knížky se skutečnými příběhy a z dob druhé světové války.

ANKETA: Jsou nevidomí přehlíženi lidmi se zdravým zrakem, zasloužili by si více pozornosti? Hlasujte v anketě Deníku:

Co ji opravdu trápí a přála by si to změnit, je pohled na nevidomé. Často cítí, že my vidící jimi opovrhujeme. Vyhýbáme se jim nebo se jich bojíme. Navíc má Eva pocit, že je škatulkujeme a vnímáme jako mentálně postižené. Přála by si mít více známých a přátel mezi vidícími. Předávat zkušenosti a vzájemně se obohacovat životem.

V rozhovoru se také dočtete, jaký trest by si dle Evy Odehnalové zasloužil pachatel, který shodil nevidomého muže do rozvodněné řeky, nebo v čem žena podniká.

Kdy rodiče zjistili, že nevidíte?
Maminka si všimla, že na ni nereaguji a že na ni neupínám pohled. Že se neotáčím za světlem. Rodiče se mnou chodili na různá vyšetření. Lékaři se k tomu stavěli před těmi sedmačtyřiceti lety vysvětlením, že vývoj dítěte je u každého jedince jiný. Myslím, že až po roce stanovili diagnózu, že jsem slepá.

Pátrali jste po příčině?
Věřím, že moje slepota souvisí s prací rodičů v chemičce v Ústí nad Labem, protože spousta dětí v mateřské školce pro nevidomé pocházela ze severu Čech. S jistotou to však říct nemohu.

Jak se s tím rodiče tenkrát vypořádáli?
Byl to pro ně šok. Těhotenství i porod probíhaly naprosto v pořádku. Maminka to nesla těžce. Tatínek se ji snažil povzbudit tím, že určitě budu mít jiné přednosti. Díky bohu jsem na rozdíl od jiných s podobným zdravotním postižením zůstala milované dítě a v úplné rodině. Častokrát to jeden z rodičů neunese a rodinu opustí.

Ve třech letech děti nastupují do školky. Byla jste připravená potkávat se s vidomými vrstevníky?
Tenkrát jsem ve školce s normálními dětmi vydržela jen pár dní. Místní učitelka potkala mámu ve městě a sdělila jí, ať se nezlobí, že se mnou mají starosti, že mě musejí vodit a podobně.

To bylo běžné?
Tenkrát ano. Neuměli s nevidomým dítětem zacházet.

Dřívější účastníci Retrostipendia

Rodiče nemá, stará se o nevidomé sestry. Studentka přesto sní o dráze učitelky

Takže jste přestoupila do speciální školky?
Přestoupila jsem do mateřské školy pro nevidomé Jaroslava Ježka. Dva roky jsem tam byla na internátu a navázala tam na základní školu.

Vy jste byla už ve třech letech na internátu?
Jinak to nešlo. Rodiče měli práci jinde a v Praze stavěli barák. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, když mě tam naši odvezli a odjeli. Vůbec mi tenkrát nedocházelo, že už se ten den neuvidíme. Děti se šly sprchovat a já stále čekala, kdy se ve dveřích objeví máma. První rok byl hodně těžký. Ten druhý už jsem si zvykla. Nemusela jsem tam být naštěstí pořád. Občas jsem pobývala u babičky. Byly tam děti, které viděly rodiče jednou za měsíc, protože o ně neměli zájem. Po základní škole jsem nastoupila na Obchodní školu pro studenty se zrakovým postižením.

Eva OdehnalováEva OdehnalováZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Je rozdíl mezi školou pro nevidomé a se zrakovým postižením?
Není tam stejné zázemí. Na základce se nás snažili víc něco naučit, na obchodní škole - když to řeknu na plnou hubu, jak se říká - nás dali doslova na krk slabozrakým. Já neviděla vůbec nic.

Přijali vás mezi sebe?
Pořád to byly děti s handicapem. Některé vychovatelky byly fajn, ale nebylo to jako dřív. Venku na mě lidé reagovali různě. Pamatuji si, že jednou přišla do parku maminka s vidomým dítětem a když mě viděla, rychle ho vzala pryč. Nejvíc jsem svůj handicap pocítila, když jsem se na dovolené nemohla zapojit k dětem, které vidí. Hrály různé hry a soutěže. Rodiče mi říkali, že si s nimi hrát nemůžu, protože nevidím. A to mi bylo strašně líto. Cítila jsem se sama. Proto nemají někteří nevidomí rádi prázdniny.

Cítila jste se odstrčená?
Spíš osamocená. Děti, které jsem znala, byly rozseté po celé republice. Volali jsme si, ale nenavštěvovali se. A vidomých kamarádů jsem moc neměla. Dnes už je to lepší. Je spousta táborů pro nevidomé, společenských akcí, ale dříve to bylo jiné.

Vyšetření očí. Ilustrační snímek

Zimní počasí dráždí zrak a může upozornit na vážné oční vady. I u řidičů

V tomto věku se holkám zapalují lýtka. Vzpomenete si na svoji první lásku?
Zamilovala jsem se do kluka na první střední škole. Ale láska mi nebyla opětována. Na vztahy jsem moc štěstí neměla.

Kromě obchodní školy jste studovala ještě další?
Ano. Jazykovou školu zaměřenou na francouzský a anglický jazyk. Pak jsem studovala evangelickou akademii, kde jsem si dodělala maturitu. Vždycky mi byly blíž psychologie a sociální vědy než ekonomika. Speciální pedagogiku jsem ale kvůli lenosti nedokončila.

Bylo těžké si najít práci?
Po škole jsem pracovala jako sekretářka rezervačního oddělení v cestovce u známých, ale po příchodu povodní v roce 2002 jsem byla odejita. Počítali, že jim přinesu větší úlevu na daních, a přepočítali se. Najít si práci lehké není. Hodně nám pomáhají neziskové organizace nebo počítačové firmy pro nevidomé. Spoustu lidí a společností trpí předsudky, co by takový nevidomý mohl dělat. Přitom můžeme pracovat na počítači s hlasovým výstupem a odečítačem obrazovky. Umíme toho hodně, ale dnes se jede spíše na rychlost než kvalitu. A ta nám láme vaz.

Nicméně nyní dávám kurzy, jak komunikovat se zrakově postiženými, a také se specializuji na trénovaní paměti u nevidomých a seniorů. Podobnou spolupráci jsem navázala i s ministerstvem dopravy. Jsem ráda, že v tomto případě ocenili, co umím, a můj handicap šel stranou. Toho si velmi považuji.

Jak se trénuje paměť?
Je to spíše práce s mozkem. Pracuji hlavně se slovy. Jako doprovodný materiál používám obrázky, karty a jiné tištěné materiály. Učím zrakově postižené a seniory, jak si třeba zapamatovat položky nákupu, mám různé tematické hodiny, kde klienty naučím pamatovat si například státní symboly a řešíme i témata z filmů první republiky. Jde o to, že člověk jen nesedí a neválí se u kafe, ale taky něco dělá. Paměť může trénovat každý. Zkušenosti na kurzech jsou zábavné a smích je také důležitý.

Operace oka. Ilustrační snímek

Unikátní operace. Lékaři v italském Turíně vrátili zrak slepému muži

A ta osvěta v komunikaci? Chováme se k vám nevidomým špatně?
Jedni ani nepotřebují žádné školení a jde jim to tak nějak samo. Vy jste se taky zamyslela nad tím, když jsem vám vynadala, že takto se s nevidomými nemluví. A dnes spolu obědváme v restauraci. Zajímáte se. Ptáte se. Jenže pak jsou lidé, kteří můžou těch školení absolvovat bambilion a je jim to k ničemu.

Před pár týdny jsem měla přednášku pro mediky, jak se mají chovat k nevidomým pacientům. Ale platí to vlastně pro všechny. Jednak s námi neumíte navázat kontakt, pořád se bojíte, abyste něco neudělali špatně. Vidíte slepce s holí a s dobrou vůlí nás čapnete a cpete do dveří. Jenže my se lekneme. Nečekáme to. Co když je to zloděj? Lepší je toho nevidomého člověka nejdřív oslovit. Zkuste si představit, že nevidíte a někdo na vás sáhne. Pak na nás taky lidé křičí. My ale povětšinou nejsme hluší, a tak si dělám srandu a říkám: já jsem slepá, ne hluchá. Mnozí si také myslí, že jsme mentálně postižení.

Popište nám, jak by to mělo vypadat správně.
Tak úplně na začátek stačí obyčejně pozdravit: dobrý den, můžu vám nějak pomoct? Hledáte dveře, ty jsou trošku vpravo. Nemusíte se nás hned dotýkat a směrovat, když vás nepožádáme. A když, tak se zeptat, na kterou stranu se máte postavit, pak už stačí jen nastavit loket, aby se nevidomý člověk mohl chytit a jít. Spousta lidí má totiž tendence chytat nás, což vypadá, jako bychom vedli my je. Když se drží nevidomí lokte, více vnímá pohyby ruky, která ho vede. Druhou rukou už není třeba nás přidržovat. Pak další nešvar je říkat: pozor, pozor, tady jsou schody. Tím důrazem na pozor nás uvedete do strašné nejistoty. Stačí říct, blíží se schody nahoru nebo dolů a není třeba je počítat. Na to používáme tu slepeckou bílou hůl, která je dobrá i jako signál pro okolí, když se zrovna nikoho nedržím.

Sedíme spolu v restauraci, kde jsem vám přečetla jídelní lístek. Jak by to probíhalo, kdybyste tady byla sama?
Většinou nechodím sama. A když, tak se snažím si zjistit, jaké jídlo mají, na webu. Nebo poprosím o přečtení jídelního lístku personál. Vybírám si jídlo, které se mi pak i dobře jí. A pokud jsem v doprovodu, tak poprosím jako teď vás, abyste mi ho nakrájela a rozprostřela po talíři podle ciferníku hodin. V čase devět hodin brambory, v čase tří hodin lososa a v čase šesti hodin chřest. Aby mě neošidili, většinou platím kartou nebo mám čtečku na peníze.

Překvapilo mě také, že si spolu posíláme smsky a vy velmi promptně reagujete.
Znám dobře klávesnici k počítači, takže už si pamatuji, na kterém jsem písmenku. Mám k tomu zapnutý voice over, který mi to nahlas předčítá. Takže to je v pohodě.

Paní Janě se zrak zhoršoval od dětství až k současným 11 dioptriím na dálku. Proto pravidelně nechává kontrolovat oči svého syna Matěje.

České děti čelí epidemii krátkozrakosti. Záchranou jsou speciální brýlové čočky

Čeho byste chtěla ještě ve svém životě dosáhnout?
Chtěla bych si udělat kurz nebo výcvik supervizora. Lidé se mi hodně svěřují a já bych jim chtěla více pomáhat, být užitečná pro společnost. Cítím, že mám co vracet. Vy pomáháte nám, já bych ráda pomáhala vám. Přála bych si, aby se společnost nedělila. Abychom se vnímali a respektovali takoví, jací jsme, i se zrakovým handicapem. Také bych si přála více cestovat.

Kde jste byla nejdál?
Projela jsem část Evropy a některé britské a arabské země. Mám jednu kamarádku stejného ražení, ale ta nemůže vždycky, protože má rodinu. Hledám levné letenky a místa. Moc toho nepotřebuji. Snad jen najít parťáka, který by mohl více cestovat se mnou. Nerada jezdím vlakem. Hůře se v něm orientuji. Proto cestuji autobusem a když můžu, letím letadlem.

Zaskočilo vás něco při cestování?
Spíše mě překvapilo, když jsem byla na Erasmu ve Francii, že tam vůbec nemají orientační pomůcky a majáčky, jako máme my tady. A když je sníh, komplikuje mi to orientaci, protože na zemi nejsou vidět vodicí linie.

Majáčky?
Orientační majáčky se využívají pro ozvučení veřejných budov k akustickému vedení pro osoby se zrakovým postižením. Jsou aktivovány za pomoci vysílačky pro nevidomé, kteří získávají informace k orientaci v daném místě, například při vstupu do určené budovy, vstupu do podchodu - pevné, nebo pohyblivé schodiště, vstupu do vestibulu metra a tak dále.

Stalo se vám, že zloději využili vašeho handicapu a okradli vás?
Nevím, jestli to vyloženě využili, ale okradli, a ne jednou.

Milošovi v důsledku nehody velmi zesláblo celé tělo a přišel o zrak.

Při nehodě vyletěl Miloš z auta. Přišel o zrak a byl jak hadrová panenka

Zaznamenala jste kauzu, kdy zhruba před rokem Leoš Kubát shodil nevidomého muže do rozvodněné Jizery, a ten v řece utonul? Pachatel se hájí, že si nic nepamatuje, protože byl opilý.
Je mi moc líto, že nemáme trest smrti, protože když někdo někoho úmyslně zabije, tak podle mě nemá právo na život.

Jste pro trest smrti?
Jednoznačně ano. Jak se říká: oko za oko, zub za zub. S násilím, je třeba bojovat.

Eva OdehnalováEva OdehnalováZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Přemýšlíte občas nad tím, jaké by bylo vidět všechno to kolem, vidět mámu a tátu?
Nikdy jsem neviděla, takže si užívám to, že si mohu všechno představovat. Spousta lidí má takovou utkvělou představu, že chceme na ty lidi sahat, jezdit jim prsty po obličeji, protože to tak vidí ve filmech, ale takto to prostě nefunguje.

A jak to funguje?
Přemýšlím a představuji si, jak ten člověk může vypadat, a pak mě zajímá, jestli to tak je, nebo ne.

Tak si představte mě.
Delší světlejší vlasy, možná modré oči a menší drobné postavy.

Dobrý odhad. Vesměs jste vše trefila.
Ne vždycky se mi to povede.

Skoro bych řekla, že v sobě máte zabudovanou umělou inteligenci, která vám to hezky načetla. Využíváte ji?
Umělá inteligence nenutí lidi na sobě více pracovat, ale určitě to bude i užitečné. Vím, že jsou třeba zvukové popisy v televizi u filmů, udělané zvukovou inteligencí, tak se na to chci podívat.

Populární jsou dovednostní kurzy, kurzy sebeobsluhy a pomoc zkušených nevidomých lektorů s obsluhou PC či mobilu

VIDEO: TyfloCentrum pod jednou střechou. Chátrající dům nahradila moderní stavba

Daří se vám už jako dospělé lépe navazovat vztahy?
V lásce štěstí nemám, jak jsem už říkala. Když jsem byla mladší, bylo mi líto, že nemám přítele a vlastní rodinu. Teď už to tak moc neřeším. Muži se bojí zodpovědnosti a neumí si představit život s nevidomým člověkem. Také chtějí, aby je partnerky reprezentovaly nebo jim uvařily. A já nesplňuji ani jedno. To vaření bych se ale klidně naučila. Věděla jste, že najít si vidícího partnera je snadnější pro nevidomého muže?

Nevěděla.
Je to proto, že ženy jsou více vnímavé a empatické. Mají jinak nastavené hodnoty. Když se vrátím třeba k tomu cestování, muž vidí hlavně to, že se musí o nevidomou ženu, partnerku nebo kamarádku starat a nevidí možný přínos. Jde mu především o pohodlí. Ženy, asi i díky mateřským předpokladům vidí toho člověka jako celek. Přitom nevidomí nebo lidé se zrakovým postižením, a znova to důrazně opakuji, se o sebe umí postarat. Nejsou a nechtějí být nikomu na obtíž. Jsou to velmi dobří společníci.

Co v životě považujete za důležité?
Mít možnost dělat, co mě baví. Mít spoustu nevidomých, ale i vidících kolem sebe. Nejenom na nějakou výpomoc. S vidícími lidmi je mi dobře, cítím se lépe. Mám díky nim více zážitků. Přála bych si, aby se za nás vidící lidé nestyděli, nebáli se nás a naší přítomnosti a vnímali nás jako obohacení pro ně i společnost. Někdy si připadám, že vám překážíme, a proto se od vidomých často potýkáme i při hledání práce s předsudky a odsudky. Je dobré si v takové chvíli uvědomit, co my nevidomí nemáme, a že se proto necítíme dobře. Navnímat to přes sebe a říct si, jak by bylo mně, kdybych něco chtěl a nemohl to mít. Je totiž velmi smutné, že nás vidomí vnímají také jako mentálně postižené. Ani nevíte, jak moc bych si přála, aby nás společnost vnímala přátelsky a nekoukali jste na nás skrz prsty. Jsem opravdu vděčná, že můžu v podstatě žít jakžtakž normální život.

Pavel StodůlkaPavel StodůlkaZdroj: Deník/Bohumila ČihákováO životě zblízka

Zrak lidí se rapidně zhoršuje. K šedému nebo zelenému zákalu, krátkozrakosti či dalekozrakosti se přidávají nemoci sítnice a nově také pandemie suchého oka. Přitom oko je náš hlavní a nejcitlivější smyslový orgán.

Jak tedy o zrak pečovat, zda lze spojit oční chirurgii a baťovské principy, co je bostonská rohovka a jak pomáhá lidem, kteří byli dlouho slepí, si můžete poslechnout v pátečním podcastu O životě zblízka s nejlepším oftalmologem na světě, primářem Pavlem Stodůlkou, který vrátil zrak mnoha lidem a řídí se heslem: ve zdravém těle zdravý duch, ale i oči.

Zdroj: Deník/Bohumil Čiháková

Přečtěte celý článek