Nemusíte být Žid, abyste znal předsudky. Ze soudu jsme vytěžili snímek o pravdě a jazyku, říkají tvůrci

Levicový radikál Pierre Goldman stojí před soudem. Nepopírá své nelegální aktivity, loupeže a protistátní smýšlení, ale odmítá nést vinu za vraždu, kterou podle svého tvrzení nespáchal. Odmítá dodržovat strategii zvolenou svým právníkem a napadá francouzskou policii. Situace v soudní síni se vyhrocuje. Tak vypadá dění v právě uváděném snímku Případ Goldman, natočeném podle skutečného soudního procesu z roku 1976.

Rozhovor Paříž 12:55 1. března 2024

Radikála Pierra Goldmana a soudní proces s ním v Česku moc neznáme. Proč jste si ho vybrali jako námět filmu?
Cédric Kahn: Goldman je známý jen ve Francii, a to ještě hlavně své generaci. Bylo otázkou, jak moc bude film o revolucionáři obviněném z vraždy zajímat mladší diváky a jestli bude mezinárodně sdělný.

Myslím ale, že už samotný soud a hledání spravedlnosti je zajímavé téma. Intenzita dramatického jednání dává každému divákovi dost materiálu, aby se k dění mohl nějak vztáhnout.

Všechny hlavní postavy, obviněný Goldman i oba soupeřící právníci, předvádějí, že soudní síň je místo, kde se odehrává dialektika. A to je pro film skvělý materiál.

Vás jsem, pane Worthalere, nejdřív ani nepoznal. Hodně jste se pro potřeby role Goldmana fyzicky změnil. Jak jste ke své postavě přistupoval?
Arieh Worthalter: No ale jsem to já! O Goldmanovi jsem nic nevěděl a scénář filmu byl můj první kontakt s ním.

Dá se toho o Goldmanovi dost nastudovat, ale bylo to nakonec hodně přirozené. Postupně jsem si prostě dělal představu o tom, jaká ta lidská bytost je. Jde to samo, když pracujete hodně dlouho do noci…

Goldman mluví před soudem hodně o předsudcích a předpojatostech, kterým čelí. Jak jste s tím pracoval?
Arieh Worthalter: Na to vlastně nemusíte být ani židovského původu, abyste to poznal. Jako malý kluk jsem třeba byl hodně tlustý. O zaujatosti něco vím… Žid ale jsem.

Vyrostl jsem v hodně tradičním prostředí, v rodině přeživších holocaustu. Nemusel jsem moc přemýšlet, jak předsudky včlením do své postavy nebo je předvedu na place. Už to rovnou je v dějinách mé rodiny nebo v tom, jak přemýšlím o moderním světě.

Ve Francii vznikla tři krátké době velká soudní dramata, filmy Saint Omer, Anatomie pádu a Případ Goldman. Kde se zvýšený zájem o tenhle filmový žánr vzal?
Arthur Harari: Možná „Kafka“ je jediné slovo, kterým se na to dá odpovědět. Vy jste z Česka, znáte jeho Proces.

Proč je tak zajímavé vidět člověka před soudem? Asi to má co dělat s vinou. Všechny ty filmy, co jste zmínil, jsou samozřejmě hodně odlišné, ale vždycky v nich jde o vinu. A všechno je rozporuplné, nebo víceznačné.

Jakmile nám totiž unikne to, co se stalo, zbývá prázdno, zaplňované jen slovy. O skutečnost lze už jenom mluvit. Argumentovat tak anebo tak.

Myslím, že dnes zažíváme nárůst zájmu o rozporuplnost a nejasnost skutečnosti. Třeba se mnou nebudou všichni souhlasit, ale před deseti lety bych tohle nejspíš neřekl. Musíme argumentovat a snažit se proniknout k podstatě věcí. Zajímáme se víc o nejednoznačnost a o jazyk.

Takže zažíváme ten takzvaný postpravdivý věk?
Arthur Harari: Ano! K pravdě se musíme dostávat novými způsoby. Někteří z nejvlivnějších lidí světa, jako prezident Spojených států, například, říkají prokazatelně nepravdivé věci. A pořád mají velké množství podporovatelů. Není to úplně nové, ale víme, že to je problém. Mění to náš vztah ke společnosti.

Co jsou největší rizika, která se skrývají v režii soudního dramatu, které se odehrává v jeden čas na jednom místě?
Cédric Kahn: Je to nebezpečí nudy. Riskujete, že se tam hodně mluví, všechno se odehrává jenom ve slovech. Takže podstupujete riziko, že to bude nuda.

Hlavní výzva byla ten risk podstoupit. Pro mě by ale naopak byla nuda režírovat něco bez rizika. Důležitá byla rovnováha, které lze v soudním dramatu dosáhnout jen díky skvělým hercům.

Pavel Sladký