Neurochirurg Vladimír Beneš: V šíleném století jsem prožil krásný život

1 měsíc starý 12

Za války si jako absolvent gymnázia našel práci zřízence v plzeňské městské nemocnici. „Tam jsem načichl medicínou tak, že už jsem se jí nezbavil,“ uvedl k počátkům své profesní dráhy. Ta později vedla přes milníky českého lékařství: zasloužil se o výrazné snížení úmrtnosti po poraněních míchy, stál u počátků české neurochirurgie. V roce 1978 zakládal Dětské neurochirurgické oddělení ve Fakultní nemocnici Motol. V tradici pokračují i jeho syn a vnuk, oba uznávaní neurochirurgové.

Tehdy za války prošel v plzeňské nemocnici různá oddělení od chirurgie po psychiatrii, jako sanitář asistoval u hromadných příjmů zraněných po náletech, stěhoval pacienty do krytů. Nejtěžší chvíle ale zažil během válečné epidemie záškrtu. „Doktoři neuměli provést tracheotomii, úmrtnost byla hrozná. Děti ležely na postelích po čtyřech. Nakonec onemocněl i pan primář, potom sestry a já jsem na oddělení zůstal sám. Ošetřovali jsme ty stovky dětí asi s pěti jeptiškami. V pokojích byl zvláštní sladký zápach a já jsem byl čím dál horší. Už jsem pak ani nejedl, i v polévce jsem cítil pach záškrtu.“

Před gestapem se ukryl na psychiatrii

Nacistům chyběli lékaři, proto umožnili studium na německých lékařských fakultách i vybraným Čechům. Ředitel nemocnice, „Němec jak Brno“, za Beneše vyplnil přihlášku. Vladimír zkoušku schválně pokazil, přesto mu nabídli, že ho přijmou na koloniální medicínu do Tübingenu. Odmítl. Tím si znepřátelil ředitele, ocitl se bez práce a hrozilo mu nucené nasazení v norském Norrköpingu. Nakonec poté, co maminka uplatila úřednici pracovního úřadu husou se pro něho našlo místo ve Škodovce. Jenže odtud si ho záhy vyžádali přímo na pracovní úřad. Uměl německy a Němci potřebovali úředníky na odbavení právě nasazovaného ročníku 1924.

„Brzy jsem zjistil, že to je horší než Norrköping. Ročník 1924 to byl náš klub! A já jsem měl ty lidi někam posílat,“ vzpomínal na situaci, kdy měl rozhodovat o osudech svých kamarádů ze sportovního oddílu. Dělal vše pro to, aby své přátele ze seznamů pracovních transportů dostal. „Třeba když byl bazální metabolismus plus čtyři, přepsal jsem to na plus čtyřicet čtyři. Nakonec na to jeden český vedoucí přišel a z toho místa mě vzal, říkal: ‚To je o držku, to nemůžete dělat.’ Pak jsem prováděl nejrůznější jiné věci, o nočních službách jsem vytrhával listy, gumoval, přepisoval.“

Když dostal od kamaráda echo, že po něm jde gestapo, urychleně odjel „na lyže“ do Kitzbühelu. Domů se vrátil, teprve když z domova obdržel telegram, že „punčochy nepřišly“ tedy že gestapo nedorazilo. V závěru války se před gestapem ukrýval ještě jednou, tentokrát na psychiatrii plzeňské nemocnice, kde ho jeden z lékařů hospitalizoval pod fingovanou diagnózou. Ke studiu medicíny ovšem už té české se zapsal jen pár dní po kapitulaci nacistického Německa.

Lidi stmelila nenávist k Němcům

Vladimír Beneš se narodil v roce 1921 v Lobzích u Plzně. Jeho tatínek soustružil ve Škodovce, maminka pracovala jako obchodní příručí u židovské firmy. Ve 20. letech měla rodina hluboko do kapsy, ale postupně se poměry zlepšovaly. Brzy poté, co Vladimír v roce 1932 nastoupil na osmileté gymnázium v Plzni, získal jeho otec místo odborného učitele v dílnách strojní průmyslovky a spolu s ním i služební byt v plzeňské čtvrti Bory. Když vypukla válka, Vladimír prožíval svá nejkrásnější léta.

V létě 1939 se seznámil se svou budoucí ženou (vzali se v roce 1948 a prožili spolu celý život) a mnoho času trávil také s hochy z volejbalového klubu VPK Radbuza, kam s bratrem přestoupili po zrušení Sokola.

„Člověk se stydí, že právě v té době jsme užili nejvíc srandy. Ale takových part bylo víc. Lidi stmelila dohromady nenávist k Němcům. Nechodili jsme do divadla ani do bijáku, protože na to se nedalo koukat, a žili jsme nepřetržitě spolu.“

„Když jsme jednou plavali v lázních, náčelník Tonda Košař si nás nechal nastoupit. Stáli jsme tam v plavkách a on každému podal ruku. To nikdy nedělal! Všichni jsme věděli, že musí utéct před gestapem. Že je vedoucím komunistické buňky ve Škodovce a že se s námi loučí. A on se s námi, frajer, rozloučil takhle veřejně.“

Komunistický odbojář a Vladimírův oddílový vedoucí Antonín Košař se skutečně pokusil o útěk z protektorátu, nacisté ho však dopadli a v roce 1945 popravili. I jeho tragický konec a zároveň skvělá osobnost přispěly k tomu, že Vladimír Beneš v té době nakrátko uvěřil ve správnost komunistické cesty.

Nemocnice, jeho osud

Ihned po skončení války se Vladimír přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Tehdejším studentům se říkalo „lucernové ročníky“, protože jich bylo tolik, že se vyučovalo i v paláci Lucerna nebo v pražských kostelích.

Po promoci roku 1949 následoval obdivovaného profesora Zdeňka Kunce do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích a stal se jeho asistentem. Mohl čerpat ze zkušeností profesora, který „uměl všechno“. Kunc ve Střešovicích zaváděl jednotlivá oddělení chirurgie, v roce 1956 z obecné chirurgie vydělil i to nejmenší neurochirurgické a s Benešem na něj společně přešli.

V té době se už Vladimír potýkal s problémy politického druhu, jeho sympatie ke komunistické straně, do které po válce vstoupil, byly dávno pryč. „Jen jsem do strany vstoupil, hned jsem byl samý průšvih! Protože netrvalo dlouho a musel jsem zjistit, že strana je skutečně banda podvodníků.“ Kdosi ho udal, že nenosí odznak strany, po dalším udání z uličního výboru ho vystěhovali ze služebního bytu doslova na ulici, takže nějaký čas museli s manželkou bydlet na nefunkčním operačním sále ve vojenské nemocnici.

Vyhazov mu pomohl k vrcholu kariéry

Už v 50. letech si Vladimír Beneš všiml, že pacienti s poraněním míchy přežívají hlavně tehdy, když se u nich podaří zabránit proleženinám. Úmrtnost paraplegiků byla téměř osmdesát procent, jemu se ji podařilo během tří let snížit na dvacet. V roce 1961 na to téma vydal přelomovou knihu Poranění míchy státní nakladatelství ji odbylo nenápadným červeným sešitkem, obrázky v ní byly jen neostré tmavé fleky. Přeložil text do angličtiny a v roce 1968 pečlivě vypravená kniha vyšla v renomovaném britském nakladatelství. Na Západě mu udělala jméno a znamenala zlom v jeho kariéře.

I díky tomu pak za sovětské okupace našel odvahu, kterou předtím podle svých slov postrádal v roce 1969 odevzdal komunistickou legitimaci. Vysoká odbornost ho částečně ochránila, ve vojenské nemocnici vydržel až do roku 1978. „Pak jsem přešel do Motola a paní ředitelka mi rovnou řekla: ‚Vy povedete oddělení jako primář, ale já vás vzhledem k vaší anamnéze musím přijmout jako sekundáře.’ Takže jsem primářoval a bral jsem sekundářský plat. Ale nevadilo mi to.“

Vyhazov ho nakonec paradoxně nasměroval k největším úspěchům. V Motole založil a vedl oddělení dětské neurochirurgie, kterým se během tří let proslavil po celém světě. V roce 1992 stanul v čele světového sjezdu dětské neurochirurgie v Praze po tomto symbolickém ocenění své celoživotní práce odešel do důchodu. Za svou kariéru provedl okolo 4000 mozkových operací, účastnil se kongresů po celém světě, napsal nespočet článků a několik knih: vědeckých, ale i sci-fi románů.

„Myslím, že se nemusím stydět za to, že jsem v šíleném století prožil krásný život,“ řekl redaktorům Paměti národa v roce 2015. Zemřel 18. července 2021.

Kristýna Himmerová

Vzpomínky Vladimíra Beneše pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.

Zdroj