Nová kniha zachytila vzpomínky i zvyky z východu Slovenska a Zakarpatí

3 měsíce starý 10

Vyprávění místních do ní sebral dialektolog Michal Vašíček ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR (AV). O knize informovali zástupci akademie. Vašíček ČTK řekl, že se publikace týká hlavně oblastí, kterým se badatelé z ústavu dosud příliš nevěnovali. Texty zachycují nářečí ovlivněná slovenštinou, polštinou, maďarštinou či němčinou.

„Dříve byli (badatelé) zaměřeni na tu nejvýchodnější část - východní Zemplín. A vlastně nikde nebyly texty jihokarpatských nářečí ze Spiše. Takže tady je víc než polovina knihy věnována nářečím severní a jižní Spiše,“ uvedl Vašíček. Badatel už dříve ČTK řekl, že jihokarpatská nářečí, typická pro východ Slovenska a Zakarpatskou Ukrajinu, jsou stále velmi živá a vzájemně dost rozdílná.

Ohledně velikonočních zvyků Vašíček uvedl, že jednou z tradic celé zkoumané oblasti je například svěcení jídla v košíčcích. „Lidé na Velikonoční neděli dávají jídlo do košíku a kněz je potom světí. Většinou to nenosí přímo do kostela,“ poznamenal badatel. „Tradičně je dáno, co v tom košíčku má být, že tam má být nějaký sýr, šunka, sůl, máslo - na máslo se udělal křížek. Někteří zmiňují, že tam dávají i pálenku,“ dodal Vašíček. Podle něj se dříve ve sváteční neděli jedlo jen posvěcené jídlo.„V těch východních církvích v pravoslaví je čtyřicetidenní půst před Velikonoci dost přísný, přísnější než v katolictví. Takže to byl lidmi hodně očekávaný den, kdy zas budou konečně moci jíst i mléčné produkty a maso,“ dodal.

Z dalších zvyků Vašíček zmínil zavazování zvonů, které se na nějaký čas odmlčely, nebo házení vajec do vzduchu, což je typické hlavně pro oblast Zemplína. „Přitom se takzvaně ‚ďuňďalo‘. Zpívali písně Hoja, Ďuňďa, hoja. Nikdo vlastně neví, co ten nápěv znamená. Ale to se nedochovalo všude,“ podotkl. „A polévání vodou je hodně tradiční. A bývá tam dost drsné. Často třeba vzali dívku, hodili ji do potoka, do řeky. Takových příhod jsem slyšel hodně,“ dodal badatel.

Sbírka textů se, vedle svátečních zvyků, váže i k tématu svateb, zpracování lnu, předení a tkaní. K pozoruhodným zvykům pak patří i někdejší rituální koupě vlastního dítěte od náhodně potkané osoby. Podle Vašíčka se věřilo tomu, že to ochrání dítě před nemocí.

Lidé, s nimiž Vašíček hovořil, ale vzpomínali i na zážitky z druhé světové války, ukrývání partyzánů a další události, které zažili. Badatel uvedl, že nejstarší respondentka se narodila v roce 1917, zástupci nejstarších oslovených pamětníků však přišli na svět většinou ve 30. a 40. letech. „Někdy respondenti jsou ale i lidé středního věku,“ uzavřel dialektolog.

Na Zakarpatí a Slovensko Vašíček od roku 2012 podnikl zhruba 14 cest. Poznatky z terénního výzkumu popisuje také v knize Dynamika jihokarpatských nářečí, která vyšla loni.

Zdroj