Když na začátku dubna schválil Evropský parlament takzvaný migrační pakt, začalo se mluvit o výjimce pro Česko. Podle bruselské zpravodajky Hospodářských novin a Aktuálně.cz Kateřiny Šafaříkové se ale nedá hovořit o výjimce, ale spíš o pravidlu. „Počet lidí, kterým jsme poskytli ochranu, tedy počet Ukrajinců, se odečítá z celkového nákladů na migrační krizi,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... na Dvojce.
Praha/Brusel 19:41 19. dubna 2024
Zbývají necelé dva měsíce do evropských voleb a v Česku se hlavním tématem kampaně stává opět migrace. „I když je to celé vymknuté z racionálního tunelu, na tomto tématu se velmi dobře honí politické body,“ uznává Kateřina Šafaříková. „Z mého pohledu by to mělo být téma tak osmé deváté, ne první.“
„V Česku je to rámováno řečmi o tom, jak nás politici ochrání před nebezpečím a jinakostí. A toto nebezpečí v očích opozice představuje souhlas české vlády s migračním paktem,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí....
Europoslanci schválili migrační pakt před víc než týdnem, 10. dubna. Součástí je úleva pro země, jako je Česko, které už hostí velký počet uprchlíků z Ukrajiny.
Ne výjimka, ale pravidlo
Problém podle Šafaříkové ale je, že se o tom vůbec hovoří jako o výjimce.
„Migrační pakt je ve skutečnosti soubor právních předpisů, který říká, že země, které už na svém území mají velký počet lidí s dočasnou právní ochranou, budou mít možnost v případě migrační krize odečíst tyto náklady z celkové zodpovědnosti,“ shrnuje.
Nově schválený migrační balíček nic nezmění. Nahrává spíš pašerákům, míní analytik
Číst článek
Stejné pravidlo se tak týká nejen Česka, ale třeba i Polska, které také přijalo statisíce lidí z Ukrajiny. „Výjimka to tedy není,“ zdůrazňuje Šafaříková.
Na tom, co v migračním paktu bude, se začalo pracovat už téměř před deseti lety. „Je to nesmírně komplikované téma, protože je to jednak soubor velmi důležitých a náročných kroků v praxi, jednak to s sebou nese velké emoce. Ne všichni v Evropě jsou vstřícní a otevření k přijímání jinakosti,“ dodává novinářka.
Fyzicky tady, zvykově ne
V zemích, které bývaly koloniálními mocnostmi, dochází k problémům v soužití majority a přistěhovaleckých komunit. Jako příklad uvádí Šafaříková Francii, Nizozemsko nebo třeba Belgii.
„Cílem těch komunit samozřejmě není aktivně škodit. Jiná kultura a jiné vnímání věcí však s sebou přinášejí tenze,“ shrnuje.
Podle Šafaříkové je tedy nutné si i přiznat, že existují lokálně místa, kde nebyla migrace zvládnuta.
„Jde o města, kde žijí většinově lidé ze třetích nebo mimoevropských zemí, z jiných náboženských komunit, kteří jsou sice fyzicky v Evropě, ale mentálně neopustili svoji původní vlast. A to způsobuje problémy s naším evropským způsobem života, s chápáním práv žen a dětí, s chápáním péče o veřejný prostor a tak podobně,“ myslí si Šafaříková.
A co třetí země?
Zvládání migrace navíc nespočívá pouze v práci na evropském kontinentu, ale vyžaduje i obrovskou citlivost a práci se státy, které jsou součástí zahraničních politik mnoha jiných zemí, připomíná Šafaříková.
‚Rovnováha mezi solidaritou a odpovědností.‘ Evropský parlament schválil migrační reformu
Číst článek
„Otázka tedy je, jakým způsobem budeme s třetími zeměmi komunikovat. Pakliže se chceme kamarádit třeba s Tuniskem, musíme si uvědomit, že je to země, která má s naprostou většinou afrických a asijských zemí bezvízový styk," upozorňuje a pokračuje: „Jste-li tedy například člověk, který se nenarodil pod úplně šťastnou hvězdou někde v Bangladéši, tak se ale velmi snadno můžete dostat do Tuniska a z Tuniska do Evropy.“
I proto práce na migračním paktu trvala podle novinářky tak dlouho. „O to víc je pak i srozumitelnější tvrzení odborníků, kteří říkají, že migrační pakt není samospasitelný, ale že je to racionální maximum, čeho jsme mohli momentálně dosáhnout,“ říká.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.