O prázdném hesle "dvoustátního řešení"

před 2 měsíce 80

14. 2. 2024

čas čtení 6 minut

Je více než ironické, že odporné útoky ze 7. října oživily myšlenku dvoustátního řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci – myšlenku, která byla do té doby politicky skomírající, píše Danielle Pletka.

Samozřejmě, že takové "řešení" bylo daleko od cíle Hamásu, ale zůstává jedinou myšlenkou, kterou má k dispozici líná diplomatická a mírová třída. Myšlenka dvou států slouží cílům politických lídrů ve Spojených státech a Evropě, kteří se snaží odpovědět na protiizraelské rozhořčení krajní levice nad válkou v Gaze. Odpovídá na výzvu "něco udělat".

Ale jedna otázka, kterou se nikdo neobtěžoval položit, zní: Je to dobré pro Palestince? A stručná odpověď na tuto otázku zní: "Ne".

"Dvoustátní řešení" je součástí slovníku sloganů a politiky, který zahrnuje "na černých životech záleží", "defund the police" a "příměří ihned". A stejně jako všechny ty redukcionistické samolepky na nárazníky se pod drobnohledem rozpadá. Vývoj každé z těchto myšlenek je založen na zrnku pravdy: Samozřejmě, že na černých životech záleží. Policejní brutalita skutečně existuje. Příměří by nyní skutečně ukončilo boje v Gaze, i když jen nakrátko. A dvoustátní řešení by jistě uspokojilo symbolické požadavky na palestinský stát.

O těchto paralelních politických konstrukcích platí také to, že slogan má jen velmi málo společného se skutečnými životy, kterých si údajně cení. Hnutí Black Lives Matter (Na černošských životech záleží) sice uklidňovalo bělochy z předměstské vyšší třídy, soustředilo se na jejich ctnosti a jejich Land Rovery, ale obohatilo několik podvodníků ve svém středu a přineslo překvapivě málo skutečným černochům, kteří žijí v amerických městech a jsou neúměrně častými oběťmi zločinu, sužováni špatným školstvím, drogami, rozvrácenými rodinami a dalšími věcmi.

Totéž platí o bezmyšlenkovité snaze seškrtat policejní rozpočty v neodůvodněné naději, že zničením nástrojů vynucování práva nějak vznikne méně případů policejní brutality. Místo toho, jak ukázaly četné neúspěšné experimenty, kriminalita prudce vzrostla, podniky byly nuceny zavírat a města jako Portland v Oregonu, San Francisco, Oakland a Washington D.C. se propadla do dystopie.

Zpět k Palestincům. Jsou to lidé, než se stanou národem nebo hnutím. A stejně jako nešťastné rekvizity pro různá další hesla/hnutí, jejich osud je pro jejich domnělé zastánce jen málo zajímavý. Být pro "Palestinu" už neznamená o mnoho víc než být protiizraelský, což oslabuje právě ty lidi, které má takový postoj podpořit.

Trocha historie: Arabská opozice proti plánu OSN na rozdělení britské mandátní Palestiny v roce 1948 označuje okamžik, kdy propalestinské hnutí převážilo nad blahobytem skutečných Palestinců. Potupné ztráty arabských armád ve prospěch nově zrozeného státu Izrael nevyústily v menší palestinský stát, ale v žádný palestinský stát. Ani Jordánsko, ani Egypt neprojevily žádný zájem o vytvoření "Palestiny" ze země, kterou okupovaly poté, co prohrály první válku vedenou proti Izraeli.

Vzestup Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a různých dalších "osvobozeneckých" hnutí se podobně nezaměřoval na skutečné životy Palestinců, ale na "ctnost" zabíjení Izraelců a dalších Židů. Těmto hnutím a pozdějším příspěvkům, jako jsou Hamás a Hizballáh, vděčíme za to, že ztotožnili palestinskou věc s terorismem po celém světě.

Ještě horší je, že OOP si udržela své smrtící sevření otěží palestinské věci tím, že trvala na tom, aby se Palestinci nestěhovali do trvalého bydlení nebo nepožadovali rovná práva v arabských zemích, které okupují, čímž vytvářela trvalé "uprchlíky" bez státní příslušnosti. Jak to bylo se zlepšením života Palestinců? Samozřejmě, že nenastalo.

Dokonce ani po dohodách z Osla z roku 1993, které vytvořily Palestinskou samosprávu a přenesly omezenou autonomii nad částmi Západního břehu Jordánu a pásma Gazy na předsedu OOP Jásira Arafata, otázka palestinského blahobytu v rukou jejich vlastních pánů nikdy nevstoupila do rovnice. Izraelské zacházení s Palestinci bylo vždy v popředí zájmu – a to není nerozumné. Způsob, jakým arabští a palestinští vůdci zacházejí s Palestinci, je však západním zastáncům této věci naprosto lhostejný.

Dokonce i agentura OSN, která má za úkol starat se o blaho Palestinců, UNRWA, se stala nástrojem extremistů, zaměřeným na výuku radikálního islamismu a antisemitismu. Zaměstnanci UNRWA byli přistiženi při účasti a oslavách útoků ze 7. října, což je na hony vzdálené jejich mandátu podporovat humanitární potřeby Palestinců. UNRWA po desetiletí odkazovala své svěřence na nekonečný status uprchlíka, odrazovala je od naturalizace – pokud jim to bylo dovoleno – v zemích, kde žijí, a nutila je spíše přežívat než prosperovat.

Ve skutečnosti palestinský lid nemá žádného skutečného zastánce.

Palestince v roce 1991 vyháněli z Kuvajtu po stovkách tisíc? Aťsi. Palestinci jsou v Libanonu diskriminováni, je jim znemožněno uzavírat smíšené sňatky s občany, je jim zakázáno vykonávat určité profese a je jim zakázáno vlastnit půdu? Meh. A na Západním břehu Jordánu a v Gaze? Korupce, klesající úroveň vzdělání, hroutící se ekonomická bezpečnost, islamistická indoktrinace, vraždy, únosy a zločin . . . to vše z rukou OOP na Západním břehu Jordánu a Hamásu v Gaze – z něhož Izrael odešel v roce 2005? Obviňujte Židy.

Kdyby pro jednou byl prioritou samotný palestinský lid, a ne jeho terorističtí a zločinečtí vůdci, a kdyby pro jednou hnutí za dvoustátní řešení – které se namísto skutečné podpory Palestinců proměnilo v nenávist k Izraeli – ustoupilo do pozadí před blahobytem obyvatelstva, mohla by skutečně existovat cesta k životaschopnému palestinskému státu. Právě teď jsou však Palestinci pěšáky, rekvizitami v místní, regionální a globální hře, která staví jejich skutečné zájmy na poslední místo.

Zdroj v angličtině: ZDE

26

Přečtěte celý článek