před 1 týden
25
Zjednodušování politiky na polarizované manichejské střetnutí dobra zla připomíná stalinistickou doktrínu
25. 4. 2024 / Matěj Metelec
čas čtení 3 minuty
Po mnoha měsících, kdy nemohl americký Kongres najít shodu, v sobotu odhlasoval další podporu Ukrajině. Šedesát jedna miliard dolarů, které půjdou na vojenskou pomoc zemi, jež už třetím rokem vzdoruje ruské agresi, nakonec podpořil jak předseda Sněmovny reprezentantů, republikán Mike Johnson, tak – potichu – i exprezident Donald Trump. Včera podpora Ukrajině úspěšně prošla Senátem a podle všech očekávání ji prezident Biden podepíše co nejdříve. V Kongresu se však nakonec stále proti stavělo sto dvanáct republikánských kongresmanů. V českém prostředí by je asi velmi rychle čekalo označení za Putinovy agenty. Přitom důvody jejich výhrad k další podpoře Ukrajiny s ruským diktátorem vlastně nijak nesouvisí. Ty důvody jsou totiž čistě vnitropolitické.
Představitelé tvrdé linie v GOP, neboli „republikánští rebelové“, jak se jim v amerických médiích přezdívá, jsou zastánci izolacionismu. Byť je od druhé světové války tento proud výrazně menšinový, patří k tradičním liniím americké politiky, ostatně právě na něj se odvolává Trumpovo heslo America First. Původně se jím totiž oháněli zastánci neintervence v první a posléze i druhé světové válce, a Trump heslo pouze vzkřísil. Včerejší i dnešní izolacionisté tvrdí, že by se Spojené sáty měly starat především o své bezprostřední národní zájmy, k nimž osud Ukrajiny podle jejich mínění nepatří.
Ačkoli nemusíme považovat izolacionistické vize za bůhvíjak sympatické, a Evropa, kterou Američané během 20. století třikrát zachránili od ovládnutí jedním z evropských států, k nim nevyhnutelně musí být velmi ostražitá, není proto na místě dělat z nich Putinovy „objektivní“ spojence. Podobné zjednodušování politiky na polarizované manichejské střetnutí dobra zla připomíná stalinistickou doktrínu „objektivních nepřátel“. Těmi byli všichni ti, kteří se sice bolševickému diktátorovi nepostavili na odpor, ale jejich původ z nich přesto nepřátele dělal. Kořeny této nesnášenlivosti najdeme už u Lenina, nejvyhroceněji a nejabsurdněji patrně ve filosofické polemice Materialismus a empiriokriticismus, až Stalin z ní však udělal základ politiky. Právě představa o objektivním nepřátelství umetla nacistům cestu k moci, když takto byli označování sociální demokraté. Ti byli možná subjektivně přesvědčení, že hájí dělnické zájmy, jejich opozice vůči komunistům z nich však dělala objektivního spojence fašismu. Nejde přitom o nijak výlučnou vlastnost stalinského bolševismu, podobně to viděli třeba představitelé Spojených států, když podporovali v druhé půlce 20. století brutální diktátory v Latinské Americe v duchu, který vyjadřuju (podle všeho apokryfní) výrok připisovaný prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi: „Je to sice parchant, ale je to náš parchant!“
Pokud se dá podobně uvažovat v jisté míře ve vnitřní politice, kterou vymezuje předpokládaná loajalita k vlastnímu státu a jeho zřízení, v mezinárodním měřítku podobné představy zcela ztrácejí smysl. Zjednodušovat svět na dvě strany, které navíc představují Dobro a Zlo, jejichž globální konflagraci jsou jakékoli případné další třecí linie podřízené, je intelektuální ekvivalent klapek na oči. Nejen proto, že nám výrazným způsobem znepřístupňuje adekvátní poznání světa, ale rovněž proto, že je zásadní překážkou jakémukoli účinnému jednání. Představa o morální povaze konfliktů totiž vede k upřednostňování morální argumentace tam, kde se změna postoje daleko lépe motivují zájmy.
132
