Obrazem: Den, kdy se Prahy zmocnila smrt. Před 76 lety zpustošil město nálet

4 měsíce starý 5

 Den, kdy se Prahy zmocnila smrt. Před 76 lety zpustošil město nálet

Bomby ničily továrny, zabíjely. Podle historika VHÚ Jiřího Rajlicha svrhli spojenci 753 kusů těžkých 1000liberních (téměř půltunových) bomb na tovární komplexy v Libni a Vysočanech, jmenovitě třeba na libeňské závody ČKD, které vyráběly německé stíhače tanků Jagdpanzer 38 Hetzer, anebo na vysočanské Aero, jež pro Němce produkovalo dvoumotorové letouny Siebel Si 204D. 

Pár minut po poledni zaútočili spojenci i na letiště Kbely, kam svrhli 53 851 kusů 20liberních bomb. Posledním cílem bylo letiště v Letňanech, na které mířilo 20 670 kusů 20liberních bomb.

Dohromady americké bombardéry Liberator a Flying Fortress svrhly na Prahu a její okolí přes jeden milion tun pum. Zničeno či poškozeno bylo téměř 1600 domů. A to pouze v obytných čtvrtích, které tehdy náležely k Praze.

"Další pumy působily zkázu i v tehdy ještě mimopražských Letňanech, Kbelích, Čakovicích, Satalicích, Kyjích, ve Vinoři, Ďáblicích, Horních Počernicích, dále ve Chvalech, Radonicích, Svémyslicích a v řadě dalších lokalit," vyjmenovává Rajlich. Celkem tak bylo různou měrou poškozeno či zcela zničeno kolem 3360 domů.

Počet obětí byl otřesný. Podle výzkumů z posledních let zahynulo 562 lidí, dalších více než tisíc bylo zraněno. Mezi nejtragičtější nálety přesto nepatří. Praha byla v posledních měsících druhé světové války bombardována americkým letectvem třikrát. "První, víceméně nahodilý odhoz pum na elektrárnu v Holešovicích 15. listopadu 1944 měl jen epizodní charakter," popisuje Rajlich.

To druhý nálet, ze 14. února 1945, byl úplně o něčem jiném. Těžce postiženy byly převážně obytné čtvrti jako Nové Město, Vinohrady, Nusle, Podolí, Vršovice, Vyšehrad, Radlice či Smíchov. Co do počtu obětí civilistů to byl nejtragičtější den v historii města. Zahynulo 701 lidí. Zraněno pak bylo téměř 1200. Například se dělo i to, že v roce 1971 objevili dělníci ve sklepě domu na Vinohradské třídě třiadvacet těl do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu.

Byl to den plný hrůzy a obětí, zapsala si učitelka do deníku

Hrůza těžko představitelná. Jak je ostatně cítit z deníku čtyřiapadesátileté učitelky Marie Dutnarové, která tehdy žila u Rašínova nábřeží. Přesně v těch místech, přes něž se v únoru 1945 prohnal kobercový nálet.

"Zazní sirény, vyhlédla jsem z okna pokoje a spatřila nad Smíchovem letadlo spojené s černou zaoblenou čárou padajících pum. Třesk a ohlušující rána zazní nám nad hlavou. Ve zlomku vteřiny letíme za strašného řinkotu skla dolů ze schodů do krytu, očekávajíce brzo-li se nám zřítí dům na hlavu. Div divoucí, vydržel."

"Když odhoukaly sirény konec náletu, odvážili jsme se ven. Trnuli jsme hrůzou. Vůkol všude hořelo, kameny dlažby rozházeny jako smetí a vůkol zelo plno kráterů, které si trhavé pumy v zemi vyryly. Lid zděšen, pobíhal sem a tam, strážníci to nemohli zdolat, tedy uzavřeli celý okrsek."

"Shořely a zasaženy byly Emauzy, Faustův dům, bio Slovany, Německá dětská nemocnice, Všeobecná nemocnice, Vojenská nemocnice vedle sv. Ignáce, kryt na Karlově náměstí, půl Moráně, nábřeží, Palackého most, porodnice… Též Vinohrady a Pankrác se staly jevištěm hrůzy a smrti. A to vše kvůli těm proklatým Němcům, kteří se ve své pýše a nadutosti nechtějí podat nepřátelské přesile."

"Byl to den plný hrůzy a obětí. Kolik set lidí přišlo o život a spousta dalších o všechno a nezůstalo jim nic, než to, co měli na sobě. Děkovali jsme Bohu za přímo zázračné zachránění v ohnisku toho nejhoršího běsnění. Dej Bůh, aby už byla učiněna přítrž tomu strašnému krveprolívání."

Čtyřiačtyřicet dní. Tolik zbývá do konce největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. V tu chvíli Marie Šafářová ještě netuší, že za šest týdnů Praha zažije krvavou bitvu Pražského povstání. A další útoky z nebe, tentokrát německé Luftwaffe.

Zdroj