Paranoia je na Ukrajině obrovská, i náhradní telefon znamená podezření, říkají reportéři

4 měsíce starý 35

Jaká byla vaše cesta Ukrajinou? 

Roman Havelka: Dlouhá. Byli jsme tam jedenáct dní. Cesta trvala dva dny, hodně se to ale odvíjí od aktuální situace. Ve vnitrozemí jsou desetikilometrové kolony a na každém rohu checkpointy. Každou chvíli je proto potřeba vytáhnout pasy,  prohlížejí si celé auto. Než se dostanete na místo určení, je to trnitá cesta. I samotný zákaz vycházení, který se také odvíjí od situace, cestu komplikuje. V Kyjevě to bylo od šesti hodin večer, v Oděse od sedmi a ve Lvově od desíti. 

Měli jste na checkpointech problémy? 

R. H.: V Oděse jsme byli nejblíže tomu, že nás otočí. V kolonách jsme čekali dvě a půl hodiny, jelikož tam byly tři checkpointy za sebou. Přes dva nás pustili, ale u  třetího nás zastavili. Měli jsme kontakt v Oděse od našeho ukrajinského známého z Prahy, který má v Oděse dům, kde zůstal jeho otec a u kterého jsme měli zázemí. Museli jsme jim dát kontakt na našeho známého, kterého se ptali na vše o našem pobytu. Opatření jsou ale na místě, bojí se diverzantů. Stačí, abyste měl o jeden telefon více, a už jste podezřelý. Paranoia je tam obrovská. Dvakrát se nám stalo, že nám projeli celé telefony včetně lokalizační historie a fotek. 

Devastace okolí Mariupolu po ruském ostřelování

Kde všude jste projížděli? 

Ray Baseley: Pár dní jsme strávili ve Lvově, kde jsme mapovali přípravy místní teritoriální obrany. Tam jsme byli čtyři dny. Pak jsme se vydali na dlouhou cestu přes vnitrozemí Ukrajiny dolů k Oděse. Cestou jsme projížděli například kolem rozbombardovaného letiště u města Vynycja, na které den předtím dopadlo osm raket s plochou dráhou letu. Čím více jsme se blížili Oděse, tím více byli lidé nervózní.

Ve Lvově jsme například potkali velmi nervózního velitele, kdybychom neměli našeho fixera Dymu, tak nás roznese. Báli se, že ohrozíme jejich pozice, nervozita je tam všude. Hodně se to ale liší i podle osazenstva checkpointů – když je tam policie, dělá hloubkovou kontrolu, vojáci pouštěli rychleji. V Oděse jsme projížděli checkpointem a vojáci nám dokonce děkovali, že o tom jedeme psát. Bylo úžasné zjistit, že to, že jsme z Česka, nám otevírá dveře. Spousta Ukrajinců u nás pracovala, i ti, kteří jsou teď v teritoriální obraně nebo v armádě. 

 Polská vláda schválila zákon zakazující dovoz uhlí z Ruska

Chtěli jste jet někam, kam jste se nakonec nedostali? 

R. H.: Plány jsme měli hodně hrubé. Je důležité mít kde spát, proto jedna z cest vedla do Oděsy, kde máme zázemí. Měli jsme debatu, jestli jet do Kyjeva, ale že to téma kolegové už pokryli dostatečně. Samotná Oděsa v tu chvíli nebyla moc pokrytá, až pak na místě jsme potkali kolegy z Respektu. 

Odehrává se ještě někde na Ukrajině běžný život? 

R. B.: Děti do škol nechodí, školní docházka byla zrušená, až na nějaké vysoké školy, kde je online výuka. Jinak se obecně snaží, aby vše fungovalo. Připomíná to Izrael, kde funguje společnost normálně i přes raketové útoky. Snaží se ten stav normalizovat, jsou neskutečně silní. Chtějí žít dál, nechtějí se zastavovat. Ten pocit války je nicméně všudypřítomný. Hodně lidí se sice zapojuje do obrany, nebo aspoň do podpůrných činností, ale většina se snaží normálně fungovat. 

Jak blízko k válce jste se dostali? 

R. B.: Do frontového Mikolajeva, kde jsme navštívili základnu. Ta v té chvíli byla kilometr a půl od ruských vojáků. Dělali jsme rozhovor s ruským vojákem. Dva dny poté, co jsme se vrátili, byla ta základna srovnána se zemí a byly tam desítky obětí. Ten voják, se kterým jsme mluvili, je v kritickém stavu v nemocnici. Měl štěstí, že byl v přízemí, všichni ve vyšších patrech tam zůstali. 

Ruská ekonomika klesne o 8,5 procenta, předpověděla ratingová agentura S&P Global

Směrem na Ukrajinu jste jeli přes polské hranice, zpáteční cestu jste absolvovali přes maďarské hranice. Jaká je situace na hranicích? 

R. B.: Na polských hranicích je to zahlcené, jsou tam tisíce lidí. Malé nádraží v Přemyšli, velké zhruba jako Smíchovské nádraží, je úplně přeplněné. Lidi tam spí na chodbách, je to surrealistické. Naopak moldavské hranice byly úplně prázdné. Šli jsme na nejjižnější hraniční přechod, projížděli jsme i u přechodu u Oděsy, kde lidé čekali kolem tří hodin, nicméně stále to nebylo tak hektické jako u těch polských hranic. 

Nicméně nás dost překvapil maďarský přechod. Tam nás nechali čekat pět hodin. Bylo překvapivé, že na území Evropské unie Maďaři zavedli tvrdé kontroly na hranicích, kde uprchlíci, kteří přišli z Rumunska, museli čekat v hodinových frontách. Podle tamního Červeného kříže tam Maďaři nechali čekat autobus se sirotky i desítky hodin. Kdokoliv, kdo neměl biometrický pas, byl zastaven a musel projít další kontrolou. 

Zjišťovali jste, proč je situace tak rozdílná? 

R. B.: Odvíjí se to od migrační politiky jednotlivých zemí. Maďarská vláda to praktikuje už déle, dělala to tak i v roce 2015. Vzhledem k situaci to bylo zavedeno právě i v krizi, kterou způsobila ruská invaze. Je to tedy cílený postup podle úředních předpisů.

Na přechodu do Moldavska problémy byly? 

R. B.: Ne, jen jsme museli vše vysvětlit a chtěli vědět, co máme v kufru, ale pustili nás. Moldavskem jsme projeli tak 800 metrů a pak jsme přejeli do Rumunska. Je to tam zkomplikované ještě regionem Podněstří, v Oděse se připravovali na ofenzívu právě z odtamtud. 

Kdo obranu na místě koordinuje? 

R. H.: Radnice. Starostové a hejtmani. Oni určují, co se bude dít. 

Obavy o dostatek pšenice mohou dál utlumovat její vývoz i vyvolat nové Arabské jaro

Funguje ta organizace dobře? 

R. B.: Z našeho pohledu to funguje perfektně, ale my máme pohled zvenčí. Ukrajinci mají pokryté všechny strategické pozice kolem linie. Až jsme byli překvapeni. 

Jak je to s dostupností běžných věcí, jako jsou potraviny a hygienické potřeby? 

R. B.: Ve Lvově překvapivě nic nechybělo. Na celé Ukrajině platí prohibice, všechny regály s alkoholem jsou proto zakryté. V Oděse je to jiné, regály byly prázdnější, chyběly mléčné výrobky, ale překvapilo nás, že tam bylo ovoce a zelenina. Opravdový nedostatek je benzínu a nafty, to byla i naše největší obava. Dopadlo to ale dobře, když jsme jeli ze Lvova, v okolí na benzínkách byly desetikilometrové fronty. Někde měli jen benzín a někde jen naftu, na krajnicích stála auta, kterým došly pohonné hmoty.

Cestou do Oděsy ale byly benzínky bez front s kompletním servisem, i párky v rohlíku tam byly. Benzín na Ukrajině je levnější než v celé Evropě, stál kolem třiceti korun. Platí tam limit dvacet litrů, více si natankovat nejde, tak to fungovalo i na východě Polska. Vystřízlivění nicméně nastalo po příjezdu, když jsme zjistili, že ta nafta poškodila auto. 

Na Ukrajině jste psali pro web Info.cz, s jakými lidmi jste se během reportáží potkali?

R. B: Zprvu jsme se soustředili na uprchlíky a na krizi na polských hranicích, kde jsme byli na lvovském nádraží, ze kterého se jezdí dál do Evropy. Pak jsme mluvili s místní teritoriální obranou, která se připravuje na válku. Dále jsme mluvili třeba s hackerem ze Lvova, který je součástí kybernetické války proti Rusku. V Oděse jsme navštívili uprchlíky z Mykolajeva a místní křesťanskou obec. A pak samotný Mykolajev, kde jsme navštívili vojáky. 

Z Česka se může zdát, že je situace lepší, než se očekávalo. Jaká je nálada mezi Ukrajinci? 

R. H.: Jsou neskutečně silní, hlavně motivovaní. Mají národní sílu, hrdost. Vidíte to na každém člověku, jsou hrdí na svého prezidenta. Spoustu lidí mělo dříve k Volodymyrovi Zelenskému obrovské výhrady, nesouhlasí s tím, co představoval dříve, ale dnes za ním všichni stojí. 

Zdroj