Parov Stelar: Zlaté desky jsou stejně důležité jako odmítací dopisy, s těmi jsem si vytapetoval záchod

před 3 měsíce 52

Od hudebních vydavatelství dostal tolik odmítacích dopisů, že si s nimi vytapetoval záchod. Dnes je Parov Stelar označován za největšího rakouského hudebníka od dob Wolfganga Amadea Mozarta, lidé mu přezdívají otec electro-swingu a o jeho tvorbě vznikají závěrečné práce na vysokých školách. V pátek se tento skladatel a DJ vrátil na koncert do Prahy v rámci své aktuální Theatre Tour. Ještě před vystoupením poskytl rozhovor Českému rozhlasu.

Rozhovor Praha 14:22 27. února 2024

Parov Stelar

Parov Stelar má dnes přezdívku jako otec electro-swingu | Foto: FB Parov Stelar

Na jedné české univerzitě vznikla bakalářská práce na téma Parov Stelar a jeho pojetí electro-swingu. S trochou nadsázky by se dalo říct, že už je vaše tvorba na cestě do školních osnov. Čistě hypoteticky – kdybyste si pro studenty, kteří chtějí psát podobné práce, měl otevřít seminář, co by bylo obsahem první hodiny?
(smích) Upřímně řečeno, cítím se jako velmi nudný člověk, který jen tvrdě pracuje. Nevnímám sám sebe jako skladatele, ale spíš jako umělce, který se snaží objevovat nové věci. Jsem zvídavý a hladový člověk. A dokud máte jako umělec hlad, budete tvořit. To, co dělám, je soubor pocitů, kterým je těžké přidělit nějaké konkrétní označení.

James Arthur vydává nové album s názvem Bitter Sweet Love. V únoru zazpívá i v Praze

Číst článek

Do Prahy aktuálně přijíždíte v rámci Theatre Tour, které má lidem představit celou vaši dosavadní kariéru. Jak jste ale říkal, jste už dlouho hladový, takže je z čeho vybírat. Podle jakého klíče jste mapoval vlastní hudební život?
Kapely obvykle vyjíždějí na turné s novým albem. Já jsem začal svou kariéru přes klubové kontakty. To znamená, že pořád vydáváte singly a album jen občas. Aktuálně vydávám tolik písní, že k našemu koncertnímu programu stále něco přidáváme a s něčím se zase loučíme.

Na tomto turné hrajeme téměř osm písní, které ještě nebyly vydány. Změnili jsme show, ale zařadili jsme do programu i některé starší písně, které jsme upravili. Na pódiu jsme prostě potřebovali trochu čerstvého vzduchu.

Když vydáváte tolik singlů, stalo se vám někdy, že by si to na pódiu prostě nesedlo a už jste tu píseň nikdy nechtěl hrát znovu?
Asi ne. Vnímám je všechny jako své děti, takže nemůžu říct, že některé se nepovedly. Člověk zároveň nikdy neví, jak publikum na nové skladby zareaguje. Jak moc riskujete, když něco, co mají fanoušci rádi, nahrazujete novou skladbou? Jediné úskalí je, že se to lidem zkrátka nebude líbit.

Ale to je riziko, které jako umělec musíte podstoupit. Hlavním ukazatelem by mělo být, že to cítíte, že se to líbí vám. Vidím to spíš jako výzvu. Víte, že zůstáváte věrní svému rukopisu, že zůstanete upřímní sami k sobě a můžete jen doufat, že lidé budou chtít jít tou cestou s vámi.

Jedním z cílů Theatre tour má být návrat ke kouzlu menších koncertních sálů. Forum Karlín je ale, minimálně na české poměry, pořád docela velké. Je s ohledem na úspěch Parov Stelar ještě vůbec možné, že byste si zahrál opravdu komorní klubový koncert? Třeba pro 500 lidí?
Ano, máte pravdu. Tady na nás přijde téměř 4000 lidí, což není to tak málo. Ale upřímně řečeno, když vystupuji v klubu pro 500 lidí, jsem nervóznější, než když vystupuji před 50 000 fanoušky. Protože už nejste tak anonymní a lidé jsou vám blíž. To je kouzlo a zároveň prokletí malých klubů.

Jsou pro vás tedy klubové koncerty ještě děsivější než výstavy? Protože jste v jednom rozhovoru říkal, že jste z nich daleko nervóznější než při hudebních vystoupeních.
Když zahrajete písničku, dočkáte se okamžité reakce. Od davu vás dělí vzdálenost několika metrů. Takže se můžete trochu schovat ve tmě. Já se schovávám za svůj pult. Ale obrazy visí na stěně a všichni ti lidé si k nim stoupají hrozně blízko.

V takovém případě se cítím trochu nahý, protože to, co malujete, je čistý, ten nejčistší pocit z vaší duše a oni se na to dívají. A můžou se na to dívat klidně půl hodiny. Píseň má tak tři minuty. V tom je ten největší rozdíl.

Odmítací dopisy a zlaté desky

Na začátku vaší kariéry jste prý dostával spoustu odmítacích dopisů od různých vydavatelství, kam jste posílal své nahrávky. Několikrát jste mluvil o tom, že jste si s těmi papíry pak vytapetoval záchod. Vystavujete si tam teď tím pádem hudební ceny?
(smích) Ano, ta odmítnutí tam mám, zaplnily celou stěnu. Za ta léta mám pár Zlatých desek, které by se tam daly pověsit, ale řekl bych, že záchod s těmi odmítnutími je hezčí. Obojí je pro mě nezbytné. Čím se umělci učí nejvíc? Pochybnostmi. Odmítnutím. Špatnými recenzemi.

To jsou věci, které vás nutí přemýšlet. A když vám lidé začnou neustále říkat, že jste skvělí, je vaše práce skvělá, všechno je skvělé… pak tu něco nehraje, víte?

Zpěvačka Zara Larsson vydala novou desku Venus. V březnu ji fanoušci uslyší naživo i v Praze

Číst článek

A jaký je ten ideální poměr pochvalné a řekněme negativní kritiky? Aby to člověka třeba úplně neodradilo.
Třeba v poměru devět ku jedné, devět dobrých a jedna špatná, řekl bych. Ale musíte si přečíst i ty špatné. Je to výzva pro vaše ego. Znám to i u svých kolegů. Sto lidí vám řekne, že je vystoupení skvělé, a dva řeknou, že to bylo lepší vloni.

Ti dva vám zůstanou v paměti. Nevím, proč to tak je, ale člověku to pomáhá.

Když jsem si v posledních dnech procházel různé vaše alba a singly, došlo mi, že v mnoha písních se opakují jisté žhářské motivy. Fire, Tango del Fuego, Keep this fire burning atd. Je to náhoda, nebo si rád hudebně hrajete s ohněm?
(smích) Já jsem Střelec. Takže tohle je to moje žhářství. Ano, rád si hraju s ohněm, ale myslím, že je to výzva. Nespálit se, ale hrát si s tím. A tak je to v umění a hudbě všude. Takže pokud nechcete být nudní, dělejte něco extrémního a zároveň udržujte rovnováhu.

Velkou část toho poslechu, o kterém jsem mluvil, jsem strávil u alba Moonlight Love Affair. Dočetl jsem se, že jádrem té desky je sdělení, že za svitu měsíce dokážeme nahlížet na věci trochu jinak. Nebyl to ale oficiální zdroj, tak by mě zajímalo, jestli je ta myšlenka opravdu vaše?
Všechno je to lež. (smích) Ale je to vlastně dobrý příběh. Před narozením svého syna jsem pracoval vždycky do čtyř do rána. Cítím se v noci docela dobře, a když je opravdu jasný pěkný úplněk, je to tajemné, je to trochu strašidelné. A ten pocit se mi líbí.

Skleněný strop, nedůvěra ve výkon i složitá témata. Co všechno brzdí popové zpěvačky v Česku

Číst článek

Před dvěma lety mluvil ve vysílání Českého rozhlasu jazzový zpěvák a skladatel Jamie Cullum o tom, že ho jazz každý den něčím překvapí, i když se tomuto žánru věnuje celý život. Vy se jazzu a swingu věnujete ve své tvorbě také značnou řadu let. Jak často jste ve studiu překvapený?
Nechci říct, že mě jazz a swing mohou překvapit. Dokážou mě zasáhnout. Když člověk najde starou písničku, kterou předtím neznal, řekne si, co to do **** je? Ale Jamie Cullum má jinak asi pravdu. Mladí lidé podle mě často slyší slovo jazz a hned se jim vybaví nudná nebo příliš složitá hudba.

Ale když ho slyší živě, dokonce i když ho mícháme s nějakou elektronickou hudbou, vidím, že jim přinášíme něco, co pro ně bylo skryté. Dostal jsem tolik zpráv od opravdu mladých lidí, kteří psali, moc vám děkuju, pomohli jste mi objevit tuhle nádhernou hudbu.

Kateřina Pušová, Josef Kaňka

Přečtěte celý článek