před 6 měsíce
76
Po vlně demokratických revolucí v roce 1989 se mnohým zdálo, že demokracie a kapitalismus nastoupily vítězné tažení globalizujícím se světem a budou se prosazovat ve stále větším počtu zemí. Tímto optimismem byla nesena i známá teze amerického politologa Francise Fukuyamy o „konci dějin“, který měl být spojen právě s vítězstvím západní demokracie a společnosti blahobytu ve světě.
Tato očekávání byla provázena i nadějí na rozšiřování a upevňování mírového soužití mezi státy a národy. Podle Fukuyamy se s uplatňováním mocenské politiky, jež zahrnuje prosazování mocenských zájmů násilím včetně vojenských prostředků, většinou setkáváme u „států, které nejsou liberálními demokraciemi“. Demokratické státy jsou podle něj naproti tomu ze své povahy mírumilovné a mají potřebu „spolupracovat v zájmu prosazení demokracie a mezinárodního míru“. V souladu s tím se Fukuyama domníval, že v „posthistorickém světě“ vyplyne mír „ze specifické povahy demokratické legitimity a její schopnosti uspokojit lidskou touhu po uznání“.
Marné čekání na konec dějin: obrácení vlivové osy
Jak Fukuyama opakovaně zdůrazňoval, jeho teze nebyla míněna jako předpověď vývoje světa pro nejbližší dekády, nýbrž jako konstatování, že západní model demokracie a kapitalismu nemá v globálním měřítku žádnou věrohodnou ideologickou alternativu. Přesto je zřejmé, že optimistická očekávání dalšího šíření liberální demokracie ve světě a s tím i naděje na globální mírové uspořádání dostávala od počátku nového milénia stále větší trhliny.
Nejenže se
