Pavla Dostálová: Moje otevřenost se mi ještě nikdy nevymstila

3 měsíce starý 32

Naposledy jsme spolu mluvily, když jste provázela návštěvníky na zámku Lednice. Ještě tam působíte?

Naposledy jsem prováděla minulý podzim, teď už to dělám jen rekreačně. Ale kdykoliv mám více volna, jedu právě tam. I teď, během natáčení Pálavy, jsem se na zámku objevovala. Chtěla jsem si od natáčení odpočinout, dát si na zámecké terase kafe a ozvalo se: „Pavlí, vezmeš si jednu prohlídku, prosím?“ A bylo to. Ale mě to pořád ještě baví. S Lednicí jsem zkrátka spojená.

V novém seriálu Pálava máte jednu z hlavních rolí. Hrajete Ivetu, která se na cestě do Řecka zapomene na Pálavě.

Ano. Nechtěně. A může za to Tomáš Matonoha. (směje se) Ne, vážně, natáčení bylo skvělé. To se asi říká často, ale tohle bylo pro mě opravdu výjimečné. Když mi zavolali, ještě jsem ani nečetla scénář a už jsem řekla ano.

Proč?

Už kvůli tomu, že se to celé točilo právě na Pálavě. Taky proto, že tam se mnou hraje Patrik Děrgel, můj spolužák z DAMU, nebo Míša Isteník, se kterým točím i další projekty. To byly dostatečné důvody, abych hned souhlasila.

Popilo se vínečko a potom na plac?

To si myslí hodně lidí. Ale ony ty natáčecí směny jsou sakra dlouhé. Trvají dvanáct čtrnáct hodin. A pořád je třeba se učit nové texty. Takže večer jsme si dali sklenku vína, ale není to tak, že bychom pili pořád. Museli jsme šetřit energii na natáčení, takže se nekonaly žádné pravidelné velké pařby.

Natálie Grossová: Tátu mi nikdo nenahradí

Styl

Jak se vám hrálo s Tomášem Matonohou?

Já se do něj zamilovala! (směje se) Ne, vážně, nejprve jsem se trochu bála, neznala jsem ho a nikdy jsme se ani nepotkali. A je to už přece jen starší a zkušenější kolega. Nevěděla jsem, zda si budeme rozumět a jaký vlastně je.

Musím však říct a doufám, že by Tomáš řekl to samé, že to „zacvaklo“ a sedli jsme si nejen herecky, ale i lidsky. I když už je po natáčení, chystám se na jeho koncert a myslím, že zůstaneme v kontaktu i nadále.

Stává se často, že vznikne herecké přátelství?

To nevím, nenatočila jsem zas tolik věcí, abych tohle mohla tvrdit. Ale zrovna předevčírem jsem se s kluky z té hlavní pálavské pětky potkala. Píšeme si, nahráváme videa. V tomto projektu vznikla mnohá přátelství. Kupříkladu Jirka Panzner s Patrikem Děrgelem. To je podle mě nová standupová dvojice. Nebo k ní mají minimálně nakročeno.

Foto: TV Prima

Jako majitelka stavební firmy Iveta zůstala v seriálu Pálava ve vinařském prostředí místo dvou dnů na neurčito. Společnost jí dělal Tomáš Matonoha.

Jak důležitý je ve vašem životě humor?

Velmi. Provází mě celý život, doma jsme se smáli pořád. Můj táta měl neuvěřitelný smysl pro humor. Já ho bohužel nepodědila, ale zato moje ségra má skvělý, rychlý, trefný, duchaplný humor, jako ze sitcomu. Já to neumím, ale miluju to. Stačí mi být divákem nebo posluchačem takového humoru.

Například Pálavou jsem se prosmála. Od začátku do konce! Kluci byli moc vtipní, dělali si naschvály. Prodloužili mi smíchem život minimálně o deset let. Je fajn brát věci s humorem. Pak je vše jednodušší.

Měl váš táta taky své hlášky?

On měl smysl hlavně pro černý humor. Sarkastický. Říkám to sice z optiky dítěte, možná že kdybych se s ním teď bavila jako dospělá, uvidím to jinak. (Pavel Dostál zemřel 24. července 2005.) Ale tehdy mi to přišlo černé až až a myslím, že to platí doteď. On vtipkoval i o své nemoci a o smrti.

Adéla Gondíková: Nechovám se jako princezna, ale cítím se tak

Styl

Kdy si na něj nejčastěji vzpomenete?

Dvakrát třikrát týdně určitě. Moje přirozené bytí stojí na potřebě sdílet. A nemyslím tím fotky na Instagramu. Když vidím něco pěkného, je pro mě lepší říct „jé, podívej“ než si to odžít sama. To je potom pro mě jen poloviční zážitek.

S tátou bych ráda sdílela strašně moc věcí. Vedu s ním neustále nějaký vnitřní dialog. Velmi intenzivní je to v různých vypjatých životních situacích, ale třeba taky před volbami.

Proč?

Protože byl politikem a politice rozuměl. Měl podle mého správné morální hodnoty a vysvětloval mi, jak věci v politice fungují, jak by měly podle něj fungovat. Pomáhal mi se orientovat.

Snažím se být zodpovědná, k volbám chodím, ale musím se přiznat, že se často ve věcech politických a ekonomických ztrácím. Neorientuji se v tom množství pravd, které zaznívají z různých stran. A to jsou momenty, kdy bych si přála, aby tu táta byl, nabídl mi ruku a pomohl mi tím chaosem projít, zorientovat se.

Nasadil laťku vysoko? Vybíráte si podobné partnery, jako byl on?

Chtěla bych říct, že ne, ale je pravda, že asi hledám člověka přímého a někoho, kdo není, promiňte mi to slovo, srab. A to si myslím, že je vliv mého táty. I když bych s ním v mnoha věcech nesouhlasila, vždycky bych ocenila to, že jednal na rovinu a s odvahou. A takového muže bych chtěla mít vedle sebe i já.

Foto: Petr Horník, Právo

Pavla Dostálová

Z Olomouce jste odešla studovat do Prahy DAMU, pak jste chvíli hrála v Ostravě a teď v Praze. Kde je vám líp?

Každé místo a město má své. Na každém z nich mám něco ráda. Praha je rychlá, tepe. V Olomouci je tempo pomalejší, odpočinkové. A Ostrava je zase velmi kulturní. Teď je mi nejlíp v Praze. Ale nemyslím si, že je to definitivní, je mi totiž dobře hlavně tam, kde mám své přátelé, rodinu. Mám vazby jak v Praze, tak v Olomouci. Někdy si říkám, jak bych chtěla žít tam, jindy zase jinde. Je to ovlivněno především tím, koho mám vedle sebe.

Jak došlo k vaší spolupráci s Markem Ztraceným?

Občas dělám i produkci. Teď třeba chystáme klip pro Andreu Kalousovou. Můj bývalý přítel má produkční společnost a já mu do toho tak dlouho kafrala, až mi dal příležitost. Partneři už nejsme, ale pracujeme spolu pořád. Jsme přátelé a pracovně nám to opravdu funguje. Společně děláme kreativu, on režíruje a já dělám produkci.

Čemu dalšímu se věnujete?

Učím na vyšší odborné škole herectví. Mám tam společně s Adamem Skalou svůj ročník, který už bude letos končit. A taky nastupuji na pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pokud to dobře dopadne, bude ze mě jednou terapeut.

Vystudovala psychoterapii, dnes ji živí porcelán

Styl

Říká se, že psychologie zajímá ty, co chtějí více pochopit sami sebe. Souhlasíte?

Ano, s tím naprosto souhlasím. Dlouho jsem se chtěla do výcviku přihlásit, ovšem takovým posledním impulzem pro mě byli právě studenti. Herectví je totiž práce s emocemi, pocity, vaším já, vašimi zážitky a zkušenostmi.

Vidím, že studenti občas využívají herectví jako terapii, očistu nebo ventil svých životních příběhů. Chci proto vědět i z psychologického hlediska, jak s nimi pracovat, abych jim neublížila, ale naopak abych jim byla nápomocná.

Myslím si, že by herecké školy měly mít své terapeuty, protože je to profese, kde je člověk jakožto osoba a bytost neustále zpochybňován. Slýchává: Jsi moc tlustý, málo smutný, neumíš být veselý? Takhle vypadáš, když si šťastný? Ta kritika nemíří na váš výtvor, produkt, ale dotýká se člověka samotného. A být stále zpochybňován je těžké. Jak si pak udržet vnitřní integritu? Zůstat sám sebou? Zvlášť když je vám teprve kolem dvaceti let.

Foto: Petr Horník, Právo

Pavla Dostálová

Já sama jsem kdysi na terapie chodila a trvalo mi x hodin terapeutce vysvětlit, co vlastně herectví obnáší. Proto bych se tomu jednou chtěla věnovat, být terapeutem hlavně pro studenty herectví či herce.

Jak se ubráníte tomu, abyste nehrála i v civilním životě?

Pro mě je důležitá autenticita. Je pro mě těžké něco předstírat. Navíc hraní je přece jen taky práce a člověk nechce pracovat nonstop. Taky nemám v normálním životě scénář, bez něj to neumím. (směje se)

Je pravda, že jsem velmi expresivní, takže když cítím nějakou emoci, mé okolí to vidí, tudíž by někdo mohl říct, že pořád „hraju“, ale tak to není. Jsem v tu chvíli sama za sebe, a když cítím emoci, musí ven. Že bych hrála naštvanou nebo uraženou, protože by mi to třeba mohlo pomoci, tak to ne. To by mě asi ani nenapadlo.

Ale říká se to o herečkách!

No, říká se to o ženských. (směje se)

Kde jste doma?

V Olomouci. Tam mám mámu. A vracím se tam jednou za 14 dní a nejméně jednou za měsíc.

O tatínkovi se toho ví dost, ale jaká je vaše maminka?

Skvělá. Nejlepší na světě. A co vás zajímá, jak vypadá nebo co dělá?

Oboje! Vím o ní jen, že se jmenuje Hana.

No, a to je moje maminka. Nemá ráda pozornost. Vůbec. Proto jsem s tátou absolvovala České lvy a podobné akce já, mě to zajímalo. A pro ni byla úleva, že nemusí být středem pozornosti.

Michal Isteník byl teď hostem talkshow v Olomouci, kde se byla moje maminka podívat, on ji tam nečekaně oslovil. Ještě dvě hodiny potom se jí klepala kolena, jak se na ni všichni otočili. A říkám vám, že se jí nebude líbit, že o ní mluvím. (směje se) Je velmi pokorná a skromná.

Foto: ČTK

„Je něžná a elegantní. A je ráda nenápadná,“ říká o své mamince Haně, druhé manželce bývalého ministra Dostála.

Myslím, že díky ní se z nás nestaly se ségrou namachrované holky. Člověk k tomu může lehce sklouznout, když žije v menším městě a má známého tátu. Máma nás ovšem nenechala.

A mimochodem Jiří Kučerovský, kytarista od Tomáše Kluse, prohlásil, že je moje máma paní, které by otvíral dveře od auta, pomáhal do kabátu a nosil deštník. To ji podle mě vyjadřuje hezky. Je něžná a elegantní.

A co po ní máte vy?

Krátké nohy a nízký tlak. (směje se) O tom táta napsal i písničku. Jinak je to modrooká skoro blondýna. Takže z podoby bohužel vůbec nic. A je to škoda, protože je moc pěkná.

Líbí se mi různorodost a nemám ráda stereotyp. Když baví práce, život plyne líp

Máte teď partnera?

Ne, ale doufám, že jednou přijde někdo, s kým budu šťastná. Ale nechávám to plynout.

Kam by to mělo doplynout?

Doufám, že do hezkého vztahu. A pokud se ptáte na život, tak v ideálním případě by se mi líbilo žít část roku tady a část roku někde, kde je teplo. Mám ráda sluníčko a v zimě mi tu chybí.

Na druhou stranu mám ale ráda i svoji profesi, kterou nechci opustit. Ideálně bych chtěla hrát v divadle, něco točit, sem tam dabovat. Líbí se mi různorodost a nemám ráda stereotyp. Když baví práce, život plyne líp.

Foto: Komorní scéna Aréna – Roman Polášek

V představení Mandragora Niccoly Machiavelliho se ukázala v ostravském divadle Aréna.

Když máte práci, která vás baví, už nikdy nemusíte pracovat.

Přesně tak! Vždyť já se vlastně prohraju životem, a to je moc fajn.

V pedagozích jsem viděla absolutní autoritu. A vše, co mi řekli, jsem brala extrémně osobně

Terapii bych taky chtěla rozvíjet. A udržet tak mladé herce v určitém komfortu. Vzpomínám si na svoje školní léta, kdy jsem některé dny celé proplakala. Myslím, že to bylo zbytečné.

Proč jste je proplakala?

Protože jsem v pedagozích viděla absolutní autoritu. A vše, co mi řekli, jsem brala extrémně osobně a jako jedinou možnou pravdu. A to je samozřejmě nesmysl. Navíc někteří měli své metody, jak z nás dostat určité emoce, byli schopni nás rozložit na atomy, ale už nás neuměli poskládat. A podle mě je tohle zbytečné. O tom herectví není.

Já chci být studentům raději oporou. Jedině herec, který si je vědom sám sebe, může být dobrý.

Jitka Ježková: Někdy se vyplatí nechat věci jen plynout

Styl

Co je těžší, stoupnout si před kameru, nebo před studenty?

Mám moc fajn ročník. Poprvé jsem byla velmi nervózní, ale teď už vůbec. Máme spolu přátelský vztah. Jsou to dospělí lidé, poslouchají, zajímají se a jsou motivovaní. Chtějí herectví dělat a nasávat vše kolem něj.

S Michalem Isteníkem se objevujete v seriálu Liga mužské moudrosti. O čem je?

Je to formát seriálu pro internet a je proti hyperkorektnosti. Já tam hraju strašnou mrchu, co rozvrací celou vesnici. Je co hrát a je to zábavné. S Míšou jsme tam úhlavní nepřátelé.

Foto: Petr Horník, Právo

Pavla Dostálová

A co dalšího připravujete?

V Olomouci v Divadle na cucky zkouším zase novou hru, jmenuje se Vstup zakázán. Je to o vojenském újezdě, inspirací nám je vojenský újezd Libavá. Dříve tam byli civilní obyvatelé, ale skoro vše jim zařizovala a platila armáda. Například opravu střechy, elektřinu a tak dále.

Máma mi říká, že jsem jako houba. Ráda získávám informace i z oborů, kterým vůbec nerozumím

Ovšem vojenský újezd se zmenšil a lidé se ocitli v situaci, kdy museli začít fungovat v běžných strukturách a byli z toho trochu překvapení. My to v inscenaci trošku obracíme a děláme z celého Olomouckého kraje vojenský újezd. Myslím, že to bude zábavné, ale trošku člověka i zamrazí.

Chystáte se ještě studovat, jste studijní typ?

Moje máma mi říká, že jsem jako houba. Ráda získávám informace i z oborů, kterým vůbec nerozumím a neznám je. Mám kamaráda, který se věnoval ultrazvukovému řezání věcí. A tak jsem se jela podívat, jak se to dělá. Zajímá mě, jak věci fungují.

Ale rozhodně neležím v knihách a nestuduju. Nejsem úplně studijní typ. Když mě něco nebaví, jsem nejhorší student na světě. Ano, nastupuju na ten zmiňovaný psychologický výcvik, to je určitý typ studia, ale bude to především o terapii sebe samotné, na to se moc těším.

Nemáte problém otevřít se?

Nevidím důvod, proč něco neříct. Co se mi může stát?

Špatná reakce okolí, například?

S tím jsem se ještě nesetkala. Ale možná se mi to někdy vymstí a já se uzavřu. Zatím se mi to nestalo. Když vyložím karty na stůl, není pak nic, čím by mě druhý mohl zaskočit. Vždy mohu říct: „Ale vždyť já jsem ti to říkala!“

Zdroj