Pedagožka Klára Laurenčíková: Tisíce dětí zůstávají bez pomoci

1 měsíc starý 7

Je zřejmé, že maturanti se kvůli zhoršené epidemiologické situaci 1. března do škol nevrátí, možná budou naopak zavřené i mateřské školy a první a druhé třídy základek. Jak moc špatná zpráva to je?
Není dobrá, ale je pochopitelná. Na prvním místě je zcela nepochybně ochrana zdraví a snížení počtu nakažených covidem-19. Musíme být všichni zodpovědní a vnímat dramatickou situaci přes data, která jednoznačně hovoří proti rozvolňování.

I přes zdůrazňování potřeby prezenční výuky by tedy byla hloupost nyní trvat na nějakém termínu otevření škol? 
Po celou dobu pandemie říkáme, že je nutné vyhodnocovat aktuální rizikovost nákazy, a to celorepublikově i místně. Avšak ani momentální hrozivá čísla neznamenají, že se nedá dělat nic. Pokud školy musejí být zavřené, má se alespoň dětem nejvíce ohroženým sociální izolací dostat lepší pomoci. 

Vláda ovšem do počátku tohoto týdne nepřijala strategii testování dětí, přednostního očkování učitelů, časově omezené výuky. Proč školství zůstává už rok na vedlejší koleji?
Česká společnost pro inkluzivní vzdělávání nikdy nežádala, aby se všechny děti okamžitě vrátily do lavic. Vždy jsme ale tvrdili, že je tu spousta nástrojů a expertních doporučení, jimiž se má vláda zabývat. Je hrozně nespravedlivé, že nedělala důsledně, pečlivě a včas opatření, jež zafungovala v jiných zemích. Naopak velkou část restrikcí uvalila na početnou a poměrně zranitelnou skupinu obyvatelstva, tedy na děti.

Odborníci už loni na jaře upozorňovali, že je nutné mít dopředu připravenou strategii bezplatného a dostupného testování. Stejně tak říkali, že podmínkou úspěšného boje s epidemií je izolace nakažených jedinců a jejich kontaktů v karanténě. To ale není možné bez zvýšení nemocenské, protože nízkopříjmové rodiny si zkrátka nemohou dovolit zůstat dva týdny na 60 procentech mzdy. Tito lidé by neměli na nájem nebo na jídlo pro děti, a proto nechodili na testy. A minimálně na sklonku léta měla být také připravena podrobná logistika očkování, kam měli být zařazeni učitelé. 

Od loňského jara jsme se téměř nikam neposunuli. Uvědomila jsem si to, když jsem slyšela ředitele Základní školy Ludgeřovice Karla Morice, který uvedl, že neinvazivní testování vítá, ale dosud netuší, jak bude probíhat. A proto by byl raději, kdyby se žáci vrátili až po Velikonocích. O čem to vypovídá?
O obrovském a všudypřítomném vládním amatérismu, který doprovází každé zásadní rozhodnutí. Terén, ať už jde o ředitele, učitele nebo rodiče a děti, je unavený a frustrovaný. Řada lidí nemá ani sílu sledovat nová opatření vlády, natož jim důvěřovat. Nerozumí tomu, proč se přijímají a jaké jsou jejich přínosy. Pedagogové dodnes s jistotou nevědí, kdy na ně přijde řada při očkování, ale ani to, jak se prakticky dostanou k testům pro žáky. 

Ví se, co bude s žáky, jejichž rodiče nedají k testování souhlas?
Ministr školství Robert Plaga uvedl, že takové děti dostanou nějaké domácí úkoly, ale nárok na distanční výuku mít nebudou. Jenže to opět zvětší problém, který je v České republice dlouhodobý a pandemie ho ještě prohloubila, a to jsou vzdělávací nerovnosti. Týkají se především dětí, které se narodily do rodin s nějakou zátěží, ať už jde o neschopnost rodičů pomáhat jim se školou, nebo nepříznivé ekonomické podmínky.

Není zkrátka možné odbýt děti, které se nezúčastní testování, nějakým domácím úkolem. Nemohou ze školní podpory vypadnout. Testování samo o sobě může být náročné i pro děti úzkostné, které jsou nyní kvůli kombinaci různých vlivů ohroženy posttraumatickou stresovou poruchou a rozvojem dalších vážných duševních problémů. Ministerstvo musí připravit pokyny, jak s žáky komunikovat a bezpečně je testováním provést. A nastavit pravidla pro podporu dětí netestovaných a dětí pozitivních.

Metodika tohoto typu vznikla a členové sněmovního zdravotního výboru už se s ní seznámili.
Jde o návrh určité logistiky, ale o individuální práci s dítětem během testování se tam nemluví. Každé dítě má jinou psychickou odolnost a některé nemusí bezproblémově zvládnout informaci o pozitivním výsledku. Tam, kde je to možné, by měli být k dispozici školní psychologové nebo speciální pedagogové, aby nakaženým dětem bezprostředně pomohli, zmírnili jejich obavy a strach, komunikovali s rodiči. Zaslali jsme návrh, jak toto ošetřit, Národnímu pedagogickému institutu a věříme, že některá naše doporučení se do závazného ministerského materiálu dostanou. 

Po mnoha měsících distanční výuky víme, že děti a studenti jsou frustrovaní, apatičtí, ztrácejí motivaci. Jak je to ale s jejich znalostmi? Objevují se názory, že celý populační ročník je zralý na opakování, neboť výpadek vědomostí je obrovský.
Je třeba říci, že české děti jsou zavřené doma nejdéle ze všech evropských zemí. Ukazuje se, že tento stav má na ně jednoznačně negativní dopady. Máme desítky smutných příběhů. Třeba devítiletý Kuba bydlí s mámou a třemi mladšími sourozenci na ubytovně a nezapíná si kameru, protože se stydí za to, jak to u nich doma vypadá. Postupně se připojuje méně a méně, stydí se přiznat, že probíranému učivu nerozumí. Je nešťastný a začíná se v tenzi několikrát za den bouchat do hlavy a rozdírat si zápěstí. Říká, že se už na nic netěší, že už nikdy nechce chodit do školy. Má strach, že dostane špatné známky za to, co všechno neumí.

Nejde o extrémní případ?
Pochopitelně nejhůř jsou na tom děvčata a kluci, kteří se už před karanténou nacházeli ve složitém rodinném prostředí. Dopadlo to ale také na děti z běžných rodin, z nichž mnoho má z důvodu dlouhé izolace vážné duševní potíže. Nejvíc se to týká dětí ve věku třinácti let a starších. Pracovníci krizových linek nebo dětských psychiatrických ambulancí hovoří o enormním nárůstu počtu dětí s depresemi, úzkostmi, sebepoškozováním či sebevražednými tendencemi.

Je velmi důležité, aby učitelé i do online výuky zařazovali i témata spojená s prevencí kyberšikany, bezpečím na internetu a péčí o duševní zdraví. Z výzkumu lékařské fakulty víme, že to cíleně dělá pouze pětina pedagogů. Kumulace vážných problémů v rodinách vede k výrazně vyššímu výskytu případů domácího násilí, týrání či sexuálního zneužívání, takže děti nyní až trojnásobně častěji hledají krizovou pomoc.

A všechny tyto faktory vedou k tomu, že zásadně poklesly i vědomosti žáků?
Výpadek je obrovský, byť kvalita on-line výuky se od jara výrazně zlepšila. Roste počet škol, které si dokázaly s distančním vyučováním poradit, je nyní více interaktivní a pro děti zajímavější. Obecně je ale pro mnoho dětí on-line výuka ještě stále spojena s velkým stresem a tlakem na výkon. Jeho zvládání je přímo závislé na podpoře ze strany rodiny. Vcelku lze ale kladně hodnotit, že učitelé se obdivuhodně dokázali adaptovat na nové podmínky. 

Tady ale musím připomenout nedávný výzkum Daniela Prokopa, který není až tak optimistický, neboť říká, že na podzim se až osmdesát procent výuky jen mechanicky překlopilo do on-line prostředí. 
To je sice pravda, ale jde oproti jaru alespoň o nějaký přímý kontakt s učitelem. Pozitivní je, že nyní je přímá on-line výuka přístupná až čtyřem pětinám žáků, zatímco na jaře to byla jen pětina. Stejný výzkum ovšem potvrdil, že až třetina rodičů se v tomto čase potýká s depresemi a úzkostmi, což samozřejmě výrazně dopadá na děti, které nemohou spoléhat na jejich potřebnou podporu. 

Potvrzuje to i výzkum organizace Člověk v tísni v 800 sociálně vyloučených rodinách, podle něhož pětina z nich je bez kontaktu se školou, více než čtvrtina dětí nerozumí probírané látce a třetina rodičů má problém podpořit potomky kvůli její složitosti. Znamená to, že společnost tyto děti nechala ležet ladem?
Právě proto Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání podnítila iniciativu, k níž se připojilo více než třicet nevládních organizací a profesních asociací. Chtěli jsme vládě nabídnout portfolio možných cest, jak uvažovat o podpoře dětí a postupném bezpečném návratu do škol. Dali jsme dohromady expertní stanovisko, které vychází z doporučení dětských psychologů, psy-chiatrů, učitelů i ředitelů škol.

Naše doporučení i nabídku odborné podpory jsme adresovali vládě, hejtmanům, radním pro školství, sněmovně a Senátu. Máme pozitivní zpětné vazby, některé závěry se objevily i ve veřejných prohlášeních například Pirátů a STAN. Ministerstvo zdravotnictví sdělilo, že naši iniciativu vítá a bude o ní diskutovat na Radě vlády pro duševní zdraví. Bohužel žádná reakce nepřišla od ministra školství ani od premiéra.

Téměř rok slyšíme zhruba o deseti procentech dětí, které se distanční výuky neúčastní, ale žádná tvrdá data neexistují. Proto navrhujete změnu legislativy, která by obsahovala povinnost tyto děti identifikovat ? 
Neumím si absenci této evidence vysvětlit jinak, než že na ministerstvu školství chybí úroveň strategického řízení.

Co když tam ani být nemůže, neboť ministr Robert Plaga tvrdí, že v ČR existuje čtrnáct vzdělávacích soustav a centrum nemůže zasahovat do rozhodnutí zřizovatelů, ať už jde o kraje, či obce?
Tomu nerozumím. Ministerstvo školství nepochybně může plošně nařídit, aby školy každé dva týdny evidovaly děti nezapojené do on-line výuky. Ředitelé musejí sbírat spoustu nadbytečných údajů a odesílat je na různá místa, ale tento je v tuto chvíli naprosto klíčový. Získaná data se pak musejí průběžně vyhodnocovat a návazně je nezbytné přijímat opatření, která by dětem pomohla. Už dávno tu měly být závazné postupy, co dělat, když je dítě například více než dva týdny odpojené od výuky, a tudíž ohrožené neúspěchem nebo možnou rizikovostí prostředí, kde se nachází. 

Podle čeho má pedagog poznat, že se žák ocitá na šikmé ploše ohrožení?
Současně s naším apelem jsme navrhli kritéria identifikace dětí v ohrožení. Nabídli jsme je ministerstvu školství jako vodítko, které pak může použít při tvorbě závazné metodiky. Prvním faktorem identifikace problému je samotný fakt, že dítě není více než jeden týden připojeno k výuce, aniž bychom pro to měli nějaké vysvětlení. V tu chvíli by škola měla začít neprodleně jednat. Dále musí sledovat jakékoliv atypické projevy v chování dítěte, například trvalé vypínání kamery při video-hodinách.

Pokud učitel zná žáka jako živého, komunikativního a spolupracujícího jedince, musí si všimnout, když se najednou nezapojuje do diskusí, je apatický, nereaguje na podněty. To je signál, že může potřebovat vyšší podporu. Je třeba sledovat také projevy agrese vůči ostatním dětem či nepřiměřené vulgarismy, které mohou kopírovat zhoršenou domácí situaci. Dalším varovným momentem je náhlý nezájem o kontakt s ostatními dětmi, byť v tomto čase bohužel jen na dětských komunikačních platformách. 

Má ale učitel po ruce dostatek odborníků, kteří by podali dítěti pomocnou ruku, když v karanténě nemohou využívat ani své asistenty?
Upozorňujeme na to od jara. Ohroženým dětem je nezbytně nutné nabídnout podporu. Tam, kde funguje školní psycholog nebo speciální pedagog, měli by dítě okamžitě kontaktovat a zjistit, co se děje, proč se nepřipojuje do výuky. Důležité je oslovit rodinu a řešit to společně s ní, eventuálně jí nabídnout služby specializovaného poradenského zařízení. Když škola tyto odborníky nemá, měl by se s dítětem spojit alespoň učitel a zmapovat jeho situaci. Nutné je jednat neprodleně. Bohužel, stále se stává, že dítě je několik týdnů nezapojené, ale individuální podpora ze strany školy nepřichází.

Nyní možná přijde opravdu tvrdé uzamčení země, kdy se omezí i volný pohyb. Děti budou zavřené doma a závislé jen na počítači. Co tedy do začátku prázdnin udělat, aby stále více z nich neupadalo do apatie a deprese?
První a zásadní podmínkou je dělat vše pro to, abychom zastavili rozvoj pandemie. K tomu je nutné, aby vláda dala na expertní doporučení a široce podpořila bezplatné testování. Musí se konečně regulovat pohyb ve velkých firmách, průmyslových a skladových provozech. Není možné vázat plošné restrikce jen na školy. To je neobhajitelné. Když už musejí být děti doma, je nutné identifikovat ty, které jsou jakkoli ohrožené a do výuky se nezapojují. Měla by se legalizovat možnost domácí podpory ze strany asistentů pedagoga.

Ti by měli mít při dodržování hygienických pravidel a nošení respirátoru FFP2 i během karantény možnost navštěvovat žáky v jejich domácím prostředí a pomáhat jim s učením. Podle našich propočtů by šlo v průměru o jedno až dvě děti na třídu. Aktuálně jsem si ověřovala u obecně prospěšné společnosti Asistence, která je velkým poskytovatelem služeb pro osoby se zdravotním postižením, zda se po rozšíření britské mutace zvýšila četnost přenosu mezi osobním asistentem a klientem. Odpověď byla záporná. Ukazuje se, že domácí podpora klienta přes osobního asistenta ani nyní zásadně nezvyšuje nebezpečí nákazy, pokud oba mají kvalitní ochranné pomůcky.

Totéž by se tedy dalo aplikovat na asistenty pedagoga?
Přesně tak. Není možné, abychom osobám se zdravotním postižením po celou dobu pandemie podporu v domácím prostředí legálně umožňovali, ale jiné zranitelné skupině, a sice vysoce ohroženým dětem jsme stejný typ pomoci dogmaticky a bez logického vysvětlení odmítali. S tím samozřejmě musí jít ruku v ruce přednostní očkování učitelů a asistentů, ale také dalších pedagogických pracovníků a vychovatelů v družinách. I družináři by totiž mohli sehrát důležitou roli při doučování dětí. Stejně tak by měla fungovat spolupráce škol s nízkoprahovými zařízeními a knihovnami nejen v podpoře sociálně znevýhodněných dětí, ale i těch s odlišným mateřským jazykem.

Měla by přijít ze strany státu i dodatečná finanční pomoc? Ministr Plaga hovoří o třech miliardách. 
Je nepochybně záslužné, že na nákup technologií školy dostaly navíc 1,3 miliardy korun. Bohužel potřebné vyšší finanční podpory se doteď nedostalo školám, kde je vysoké procento žáků z extrémně znevýhodněného prostředí. Není férové, aby škola se sto procenty znevýhodněných dětí dostala stejný objem finanční pomoci na počítače jako škola s dětmi z běžných rodin. Jde o systém nerovné finanční podpory, který dál prohlubuje nerovnosti mezi dětmi i školami.

Je nabíledni, že školy s vysokou koncentrací dětí z vyloučených lokalit musejí mít vyšší kompenzaci, a to nejen na nákup techniky, ale také na asistenty a přímé doučování. Pracují s dětmi s kumulací zátěží. Měly by proto dostat i víc prostředků na školní psychology a speciální pedagogy. Narovnat systém financování je nutné nejen během pandemie, ale trvale. Je třeba rovněž zdůraznit, že žáci, kteří měli před pandemií zákonně přiznaná podpůrná opatření, tento nárok neztratili. Ministerstvo školství ovšem dosud nevydalo závazný pokyn, jak během distanční výuky podpůrná opatření poskytovat. 

Doufejme, že v létě bude naočkována podstatná část populace a děti se 1. září začnou normálně učit. Uděláme tlustou čáru za covidem-19, nebo bude nutné se žákům postiženým negativními dopady dálkové výuky intenzivně věnovat?
Je nezbytně nutné připravit plán kompenzace negativních důsledků dlouhodobého plošného zavření škol. Důležité je stanovit závazné postupy pro adaptaci, jimiž by se školy měly řídit. Řada dětí bude potřebovat vysoce odbornou psychosociální pomoc. Mnoha žákům se musí poskytnout intenzivní dlouhodobé doučování. 

Měl by se tedy už teď připravovat jasný plán včetně zapojení studentů pedagogických fakult? 
Bez toho se neobejdeme, pokud nechceme desítky tisíc dětí ztratit. Je třeba nejen zapojit studenty pedagogických fakult a pracovníků nízkoprahových zařízení a dalších služeb, ale také pro tuto rozsáhlou dobrovolnickou síť nastavit dobrou logistiku a supervizní podporu. 

Kdo je Klára Laurenčíková

Narodila se 27. května 1979.

Vystudovala obor speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působila na ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy nejprve jako ředitelka odboru pro rovné příležitosti ve vzdělávání, následně jako náměstkyně ministra školství. Ve své gesci měla agendy inkluzivního vzdělávání, institucionální výchovy a prevence rizikového chování na školách. Vedla rovněž oddělení sociálně-právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí.

Je spoluzakladatelkou a předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, která spojuje odborníky na problematiku inkluzivního vzdělávání z řad zástupců univerzit, nevládních organizací, škol a školských zařízení. Předsedá Výboru pro práva dětí při Radě vlády pro lidská práva. Absolvovala řadu zahraničních studijních cest zaměřených na mapování vzdělávacích a sociálních systémů. 

Zdroj