Pithart: Je mi osmdesát a mám vše hotové. Ohlédl jsem se za životem a nemusím se červenat

1 měsíc starý 11

Na začátku roku vám bude osmdesát let. Sám jste mi řekl, že netušíte, kolikrát ještě stihnete o svém životě mluvit. Jak se cítíte?

Přiznám se, že dobře. Mám pocit, že mám „všechno hotový“, jak se zpívá v té milé písničce. S mým pečlivým editorem Janem Vítem jsme dali dohromady všechno, co jsem kdy napsal. Už se připravuje druhý díl – Prsty do ran II. Při tom jsem si uvědomil, že psaní je pro mě vedle učitelování a politiky to nejdůležitější a že píši a publikuji už od roku 1966. A že jsem nenarazil ani na jeden článek, za který bych se červenal. To mi udělalo hodně dobře.

To je krásné ohlédnutí za životem.

To je! Všechno jsem tam dal. Jestli budete chtít, řeknu vám, co jsem tam přece jen nedal. Ale je to taková historka…

Řekněte mi to.

V roce 1968 jsem dělal do rozhlasu několik pokračování kdysi proslulého a tuze oficiálního pořadu Zdeňka Nejedlého. Jmenovalo se to Živá slova. On mluvil národu do duše a dělal to strašně dlouho. Pak už mluvil pomalu jako stroj a bylo to hrozné. Já jsem na jaře osmašedesátého několik Živých slov dávno po něm taky udělal.

Všechna jsou v archivu rozhlasu, až na jeden díl. Teprve v těchto dnech se to ke mně složitě dostalo. Tahle „slova“ jsem namlouval 9. května, zrovna při výročí Pražského povstání. Zčásti jsem si to napsal a trochu u toho i improvizoval. To byla doba, kdy cenzura ještě formálně existovala, ale de facto už ne.

Na pár měsíců.

O krutých bojích před rozhlasem víme všichni. Pro zahraniční novináře to tenkrát bylo dost nečitelné, protože nevěděli, jestli je to oficiální stanovisko. Já si tehdy pustil hubu na špacír, a tak jsem byl asi první, kdo z takhle oficiálního média varoval: „Proboha, hlavně ať se neopakuje Maďarsko. Jenom ať nejsou zase tanky před rozhlasem.“

Dost naléhavě jsem to tehdy proslovil. Asociace na 9. května 1945 se nabízela. A stalo se, co jsme nepředvídali. Lidé si mysleli, že když mluvím z rádia, mám privilegované zprávy, a naléhavě se mě ptali, co se děje. Vzbudil jsem tím velký rozruch i ve světě. Ocitl jsem se na první stránce New York Times. „Oficiální místa v Praze varují…“ Vzápětí to ta místa dementovala.

Měl jsem bohužel pravdu, ty tanky tam pak byly a byla zase spousta mrtvých. Já už nikdy nechci být prorok! Teď po dvaapadesáti letech se mi ozval student Fakulty sociálních studií, že píše práci o americkém novináři, který napsal knihu „200 dní v Praze 68“. Kus toho mého projevu v téhle knize je. A že se tehdy politici ve světě, vojáci, zpravodajci i západní komunistické strany pídili po tom, kdo že to jsem, když mám takové zprávy.

Vy to ve svém osobním archivu v písemné podobě nemáte?

Nemohu mít. Dám to do druhého dílu těch „sebraných spisů“. Jsem docela hrdý a uklidnil jsem se, že jsem nemusel nic revidovat, nic škrtat. Vlastní bilance mi vyšla docela dobře. Od doby, kdy jsem se probudil – a bylo to hodně pozdě, protože jsem byl jako dítě v internátě –, si myslím úplně to samé o těch nejchoulostivějších věcech, jako jsou vláda práva, politické strany, pluralismus.

V ničem jsem nemusel dělat revize. Ani před pražským jarem, ještě za Novotného. To mě přece jen uklidnilo. Člověk nikdy neví, jestli zamlada nenapsal nebo neřekl něco, za co by se pak styděl.

Přečtěte si také

Marta Kubišová: Na minulost nevzpomínám, listopad neprožívám. Svoboda je prostoupená covidem

Vezmu to téměř od začátku. Když vám byl rok a půl, byly vypáleny Lidice a Ležáky. Až do zmíněného pobytu v internátu žila vaše rodina v pražské Bubenči…

První roky mého života jsme ale prožili v Kladně. Pak byl táta v koncentráku. Staral se o rodiny zavřených a popravených, takže zásobovací cesty jsme už měli vychozené. Máma s námi dětmi chodila po těch místech, kde dříve táta vybíral hlavně od mlynářů na Kačáku mouku a máslo. Díky tomu jsme se uživili.

Bydleli jsme postupně na třech místech, kde nás lidé vzali k sobě. Když se táta z koncentráku vrátil, měl tyfus a měl umřít. Ale vyléčil ho otec Jirky Dienstbiera, který byl v Kladně lékařem. Můj táta byl právník, předválečný komunista. Po válce se dostal do Prahy a jako Kladeňák a straník se stal náměstkem ministra těžkého průmyslu.

Poté jste se tedy ocitli v Bubenči, kde jste žili v budově dnešního kanadského velvyslanectví. Podle vyprávění vaší sestry Aleny to bylo velice krásné.

Úžasné!

Bydleli jste v domě s bazénem…

Byla tam obrovská zahrada, která vypadala spíš jako les. Teď jsme právě se sestrou Alenou napsali paní velvyslankyni. Poprosili jsme ji, ať nás pozve domů, abychom se mohli po tolika letech podívat, jak to vypadá tam, kde jsme vyrůstali.

A kde jste žil do třinácti let. Potom otec odjel i s vaší matkou a nejmladší sestrou Evou do Jugoslávie jako velvyslanec. Vy a prostřední Alena jste se ocitli v internátě.

My dva jsme tu zůstali jako rukojmí, protože

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Zdroj