Pizza nad zlato. Příběh Rudiho z Kosova připomíná pohádku

Jeho snem bylo péct pizzu. Přesto vydržel ve zlatnictví několik let a naučil se velmi dobře česky. „Učil jsem se hlavně povídáním s prodavačkami při čekání na zákazníky. Především praktická slova, fráze a číslovky. To mně pak moc pomohlo při jednání na úřadech,“ vzpomíná Rudi.

Se sushi má muž bohaté zkušenosti. Ve své restauraci ho teď propojuje s burritem

Pak jej osud zavál do Plzně, kde jeho strýc otevíral nové zlatnictví v obchodním centru na Rokycanské. „Vůbec se mi sem nechtělo, nevěděl jsem, že nějaká Plzeň existuje a navíc jsem měl v Kolíně přítelkyni. Ale musel jsem,“ říká. „A nakonec jsem si Plzeň zamiloval, připomíná mi moje rodné město Prizren, kterým také protéká řeka a také hlavně kvůli lidem.“

Nakonec ale o všem rozhodla jeho touha po vlastním podnikání, Rudi opustil obchod se zlatem a vydal se do světa gastronomie. Chtěl dělat pizzu a chtěl ji dělat po svém, protože s chutí těch, co vyzkoušel, nebyl spokojený. V hlavě se mu rodily kombinace a recepty, které nejprve testoval na svých kamarádech a známých. Hlavním poradcem byla však především jeho manželka. Ta mu také koupila k narozeninám poloprofesionální pec, aby mohl zkoušet své recepty doma.

Začínal opatrně. Plzeň jej lákala, ale první pizzerii si otevřel v menších a levnějších Blovicích. „Byly to krušné časy, moc jsem to zpočátku neuměl. Ono péct pizzu doma a pak pro třeba deset zákazníků najednou je rozdíl. Takže ten první den jsem se skoro jen omlouval,“ usmívá se dnes Rudi a dodává: „A do toho všeho jsem dostal nabídku otevřít provozovnu na svém vysněném místě, ve velkém nákupním centru Olympia.“

Říkají mu Král perníku. Dělal ho pro britskou princeznu i amerického kosmonauta

I začátky v Blovicích však sehrály v jeho životním snu důležitou roli. Seznámil se tam s šikovným grafikem, synem majitele tamních prostor. „Ukázal jsem mu moje tehdejší logo. Jen zakroutil hlavou a do tří dnů mně přinesl svůj návrh. Byl jsem nadšený. Hned jsem věděl, že to je ono.“ vzpomíná.

Od té chvíle je logo hipstera s pizzou místo plnovousu nepřehlédnutelnou značkou a zárukou dobrého jídla. „Když jsem to logo poprvé viděl, věděl jsem, že mám to, co jsem potřeboval. To mi dalo sílu pokračovat dál,“ pokračuje.

Nabízené místo ve food courtu v Olympii s radostí přijal, protože o ně hodně stál. Věděl, že pak bude celé Plzni na očích, což bude pro úspěch rozhodující. I Blovice se naštěstí rozjely skvěle. Ale Rudi nemá byznys nastavený tak, že by celý den trávil u pece jako v počátcích svého podnikání. Nyní jej najdete především u počítače nebo na pracovních schůzkách. A pracuje vlastně i na svých cestách. „Dávám si pizzu všude, kam přijedu. Chci totiž vědět, jak tam chutná a co je v ní třeba špatně,“ přiznává se.

Rud’s pizzu chce rozšiřovat dál formou franšízových poboček a zájemců o ně přibývá. Kromě pizzerie v Olympii už v Plzni fungují provozovny i v Pražské a Františkánské ulici, před otevřením jsou ještě na Americké a ve Skvrňanech. Aby toho nebylo málo, Rud´s pizza už je k dostání například i v Rokycanech nebo Dobřanech, chystá se mimo jiné Praha nebo Tachov. A jednou bude pobočka i v kosovské Prištině a možná i v Londýně.

Hospody v krizi, fast food vítězí. Trendem je sdílené jídlo, říká Luboš Kastner

A jaký je Rudi Kolndrekaj očima svých zaměstnanců? „Je úžasný šéf. Striktní, ale spravedlivý. Rozumí své práci a dobře ví, co chce. Dělat pro něj nás baví,“ usmívá se pizzař z provozovny v Olympii Robert Tvrdý.

Při takovém množství provozoven už však musí majitel přemýšlet i o dobře fungujícím týmu spolupracovníků. „Kdo chce pro Rud´s pizza pracovat, musí tuto značku milovat a věřit v budoucnost. Protože, když je spokojený ten, kdo pizzu dělá, je to na ní vidět. A pak je spokojený i zákazník,“ dodává Rudi jednoduchou radu, která v jeho případě funguje dokonale.