Politikaření nesnáším, jsem totiž rebel, říká držitel stavebního Oscara

před 2 týdny 36

Jako sportovec to dotáhl až do vrcholných ligových soutěží – jak v ledním hokeji, tak v tenise. Jako podnikatel dosáhl až na stavebního Oscara, se svou firmou Sport Technik Bohemia postavil více než 1600 sportovních areálů a další stovky samostatných hřišť. Milan Vopička se mimo to už více než třicet let angažuje v tom, aby děti měly co nejlepší přístup k možnosti pohybu.

„Všichni víme, že pohyb a fyzická zdatnost jsou možná tou nejlepší zdravotní prevencí. Investice do hřišť, hal a stadionů se pak státu vrátí formou snížených výdajů ve zdravotnictví,“ říká podnikatel Milan Vopička, který mimo jiné kvituje i nedávné rozhodnutí vlády, která i přes ekonomické škrty nesáhne na dotace do sportu pro příští rok.

Od 90. let až čtyřikrát narostl počet obézních dětí. S nadváhou se navíc potýkají stále mladší děti. O nutnosti investic do sportovišť přesvědčujete politiky už několik desítek let – nezvažoval jste ale, že byste se o to zasadil sám z pozice politika?
Takovou potřebu jsem nikdy neměl. Nikdy jsem nepatřil k žádné politické straně, jen těžko bych se smiřoval s poslušností a povinností straníků. Myslím, že dosáhnout změn jde i jinak než politikařením a neustálým napadáním jedné politické strany druhou. Jsem až nepříjemně přímočarý člověk, rebel, který by se nikdy nepodvolil příkazům, jež by byly v rozporu s mým myšlením.

Otevření sportovního areálu Poruba, 2. října 2023, Ostrava.

VIDEO: Rekonstrukce za 223 milionů. Sportovní areál v Porubě je opět v provozu

Šel jste tedy jiným směrem…
Zvolil jsem jinou angažovanost a byla to dlouhá a strastiplná cesta, která začala v roce 1993, kdy jsme se ve formě rozhodli darovat jedno víceúčelové sportovní hřiště s umělými povrchy a francouzským oplocením gymnáziu na Praze 6 – Arabská v hodnotě asi tří milionů korun, což tenkrát byly obrovské peníze. Cílem našeho nápadu bylo probudit zájem, aby školství pomohlo zaplnit díru po nedostatku kvalitních sportovišť při školách. Moje životní filozofie byla pomáhat dětem, které budou moci kvalitně sportovat i přesto, že nechtějí dělat sport vrcholově. Nebudou jen sedět u počítačů, ale hřiště je budou lákat svou kvalitou, barevností a nerozbitností.

V hokeji jste naší zemi reprezentoval a v tenise jste to dotáhl až na ligovou úroveň. Vzpomínáte ještě na své sportovní začátky a tehdejší kariéru?
Ano, podmínky tehdy byly zcela jiné. Od šesti let až od svých 65 let jsem hrál hokej za 1. ČLTK, který byl později přejmenován na Motorlet. Většinu času jsem trávil na hokejové Štvanici, kde v té době hrálo pět prvoligových mužstev. Hokejový oddíl Motorletu zde neměl na růžích ustláno. Na zimním stadionu nebylo pro mládež zázemí, a tak jsme měli na tenise „z dámské šatny během zimy hokejovou.“ Přešli jsme ve „dřevácích“ most, tehdy tam ještě nebyl podchod a kolem přejela tak dvě auta za hodinu a po zápase jsme se zase vrátili zpátky. Takže jsem vlastně vyrůstal na tenise a pořád jsem na tátovi žadonil, že bych ho chtěl hrát. Ale začal jsem až ve čtrnácti, do té doby mi otec tvrdil: „Milane, tenis není sport pro chlapy. Dělej hokej a atletiku, ať máš kondici!“ Moje dětství se tedy odehrávalo mezi Kampou, kde jsem vyrostl, Štvanicí a Strahovem, kde jsem skákal a běhal a koukal při tom na Zátopka.

Milan Vopička na ŠtvaniciMilan Vopička na ŠtvaniciZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Sport hraje velkou roli i v celé vaší rodině. Pletu se?
Je to tak. Já byl obojživelník – hokejista a tenista. Moje manželka Vlasta byla po mamince Heleny Sukové Věře v letech 1964 až 1974 první hráčkou ČSSR. Kralovala ženskému tenisu u nás. Její bratr a můj švagr je Honza Kodeš, který byl světově známým tenistou, vyhrál kromě mnoha mezinárodních turnajů i Wimbledon a Roland Garros. Lze tedy právem tvrdit, že jsme totálně sportovní rodina. I obě děti jsem vedli k tenisu a ve sportovních krůčcích jdou i vnoučata. Celý život jsem se pohyboval a stále pohybuji v prostředí vrcholového sportu a také v podnikatelském. Měl jsem možnost se setkat a diskutovat s mnoha zajímavými i vlivnými lidmi – politiky, sportovci i umělci. A i tyto zkušenosti jsem se snažil vtisknout do své práce.

Jak podle vás sport formuje charakter člověka, k vyznání, jakých hodnot by ho měl vést?
Sport samozřejmě v člověku probouzí chuť vítězit, dále tvrdě pracovat, nevzdávat se, být osobností, bojovat do posledního dechu a překonávat vůlí i ty nejtěžší okamžiky, které mohou člověka ve sportu i v životě potkat. To se týká nejen životních situací, ale i zranění a nemocí. V neposlední řadě vás sport naučí snášet výhru nebo prohru, a přitom podat ruku vítězi. To civilní život neumožňuje. Českou vlastností je, že úspěch se prostě neodpouští.

 finále Česko -Švýcarsko

Pastrňák vystřelil druhé Nagano! Čeští hokejisté jsou mistry světa

Čím jste se ve své kariéře řídil?
Tím, co mi táta jako malému klukovi neustále připomínal: Nesmíš se ničeho bát, musíš být poctivý, slušný a pracovitý, měj rád obyčejné lidi. Všechno, co budeš dělat, dělej lépe než ostatní. A budeš-li mít trochu štěstí, úspěch a peníze si tě najdou. Uvědom si, že tě nebudě živit sport, ale poctivá práce. Nikdy nedělej dluhy, nepůjčuj si a všemu, co budeš mít rád, buď věrný.

Po revoluci jste založil vlastní firmu Sport Technik Bohemia. Čím jste na trhu prorazili?
Naše začátky jsem již trochu nastínil. Nicméně si myslím, že firmu neproslavilo ani velké množství práce, kterou odvedla za více než třicet let své existence, ale skutečnost, že jsem kladl důraz na detailní zpracování každé zakázky a byl jsem velmi náročný na své lidi při její realizaci. Tím jsem se lišil od svých konkurentů. Staveb bylo opravdu požehnaně – více jak 1600 sportovních areálů a další stovky jednotlivých hřišť. Od zimních stadionů, přes atletické a fotbalové stadiony, tenisové kurty a areály, víceúčelová hřiště, haly atd.

Máte nějakou nepřekonatelnou překážku, za kterou byste při realizaci staveb nešel?
Mezi naše zásady patří odvádět stavby vždy precizně i za cenu menšího výdělku. Než bych vydělal a za svou práci se musel stydět, raději se spokojím s menším ziskem, ale zákazníka chci vidět vždy spokojeného. Bral jsem každou zakázku, která byla, když jsem uznal, že jde o solidního zákazníka. Nikdy jsem ale klientovi neslevil, pokud šlo o náročnost odváděné práce. Odmítl jsem například stavbu, když mě zákazník začal nutit, abych mu udělal hezké tenisové kurty a dejte mi tam drátěné oplocení, protože nemám peníze nazbyt. Reagoval jsem, že je na špatné adrese, protože já mu udělám hezké tenisové kurty, ale s kvalitním oplocením, za které se nebudu muset stydět a které vydrží stejně, ne-li déle než samotné kurty. Kdybych mu udělal drátěné oplocení, za půl roku se prohne a míče budou lítat bůhvíkam. A klient bude první, kdo přijde a řekne: „Proč mi to ten Vopička udělal, proč mě nevaroval?“

Milan Vopička na ŠtvaniciMilan Vopička na ŠtvaniciZdroj: Deník/Zbyněk Pecák

Co je na vaši práci nejnáročnější?
Jednoznačně práce s lidmi. Musí vás uznávat. Když mi řeknou „šéfe, nejde to“, v tu chvíli sundám lakýrky, oblek, navleču si montérky a gumáky, vlezu do výkopu, jsem špinavý až za ušima, ale všem ukážu, že to možné je. Když takový přístup všichni vidí, tak potom lidem nedá si jen tak sednout a lelkovat. Jakmile u mě dělník sedí, je pro mě odepsaný. To úplně nesnáším. Za ta léta jsem si vychoval zaměstnance k obrazu svému, dokonce už zaměstnávám i jejich syny. Tak vzniká vzájemná úcta a přirozený respekt. Jsem takový Baťovec.

V roce 2015 vaše společnost Sport Technik Bohemia získala tzv. stavebního Oscara za nejlepší světovou sportovní stavbu roku. Je to úspěch, na nějž jste nejvíc pyšný?
Určitě ano, protože jsem prvním Čechem, který toto ocenění získal. Hroznou radost jsem měl z toho, že ta naše „malá republika“ se dokázala prosadit mezi velkými světovými projekty. Cenu jsme dostali v kategorii Sports Award za sportovní areál Dědina, Praha na slavnostním galavečeru v Kolíně nad Rýnem. Tento unikátní sportovní komplex, který obsahuje fotbalové hřiště, tenisové dvorce, atletický ovál a další sportovní plochy, jsme postavili v rekordně rychlém čase. Navíc je celý areál postaven na základě mého netypického projektového řešení, které odpovídá stavbám v horském terénu nebo například v Monte Carlu. Byla to poměrně složitá stavba. V anketě zvítězil v konkurenci tří set projektů z celého světa. Moje hrdost byla ještě umocněna skutečností, že vyhlášení proběhlo na den výročí založení Československa, což bylo symbolické.

Co jste cítil, když jste přebíral cenu?
Když jsem slyšel své jméno a Sport Technik Bohemia, zahřálo mě to. Ale nejvíc mě dostalo, když zaznělo Czech Republic. To je pro mě nejvíc. Jsem člověk, který z komunistického Československa nikdy neutekl, přestože jsem mohl. Jsem totiž obrovský patriot.

Prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví Jiří Nouza

České stavebnictví se mění. Králíkárny už stavět nechceme, říká Jiří Nouza

Nechal jste ale postavit i sochu fotbalové legendě a držiteli Zlatého míče Josefu Masopustovi. Co vás k tomu vedlo?
Obrovská úcta k němu i k celé jeho generaci. Udivovalo mě, že se v Česku nenajde nikdo, kdo by vzdal hold tomuhle mimořádnému člověku. O Jágrovi se bude psát pořád, ale méně lidí už si vzpomene, že naši fotbalisté získali v roce 1962 stříbro na mistrovství světa. Že hráli ve finále proti Pelému a spol. a dokonce vedli 1:0. Osobně jsem musel pana Masopusta přemluvit, dlouho jsme mu vysvětlovali, že to byl on, kdy byl vůdčí osobností stříbrných medailistů v Chile.

Je vám 82 let a stále jste velmi aktivní. Myšlenky na důchod vás stále nenapadají?
Život bez práce a sportu by pro mě neměl cenu. Můj táta stál také na štaflích až do sedmdesáti. V poslední době jsem si občas připustil, že bych měl pomalu skončit a firmu předat. Ale za chvíli už zase někde na druhém konci republiky jednám, nabízím, řeším a přesvědčuji, že právě tento sportovní areál je třeba postavit.

Když byste se ohlédl, z čeho máte lepší pocit či zadostiučinění, z vaší sportovní nebo profesní kariéry?
Vybudování firmy a její stavby považuji za větší zadostiučinění než moji sportovní kariéru. Důvod je velmi jednoduchý. Slavné sportovce si pamatují maximálně dvě generace, ale jako stavaře Vopičku, právě díky specifické architektuře sportovních staveb, si mě lidé budou pamatovat i několik generací.

Přečtěte celý článek