před 4 týdny
27
KOMENTÁŘ / Komunální volby, které se v Turecku uskutečnily v neděli 31. března, původně v zahraničí budily jen malou pozornost. Zatímco v loňských prezidentských volbách část pozorovatelů věřila v možný úspěch hlavního opozičního vyzyvatele prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, letos se očekávalo spíše definitivní vymazání sekulární opozice z turecké politické mapy.
Nakonec ale došlo k přesnému opaku a Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se dočkala první volební porážky od roku 2002. Vítězství slaví zejména Republikánská lidová strana (CHP), založená před více než sto lety samotným Mustafou Kemalem Atatürkem, která ubránila Istanbul i Ankaru a dobyla řadu dalších velkých měst.
Zvláště na jihovýchodě země pak uspěla Strana lidové rovnosti a demokracie (DEM), která zastupuje především zájmy kurdské menšiny – a její politici byli z tohoto důvodu často cílem pronásledování a věznění. Jak velké ohrožení znamenají tyto výsledky pro politickou budoucnost zdánlivě všemocného „sultána“ Erdoğana? A je opravdu možné, že by se k moci v Turecku v blízké budoucnosti znovu dostali zástupci sekulární, proevropské a prozápadní části společnosti?
Nečekaný úspěch
Letošní komunální volby byly pro prezidenta Erdoğana na první pohled spíše příležitostí než hrozbou. Turecká opozice se po nečekaně přesvědčivé porážce kandidáta CHP Kemala Kılıçdaroğlua v loňském prezidentském klání znovu rozhádala a na většině míst vyslaly jednotlivé strany široké koalice proti Erdoğanovi vlastní kandidáty.
Platilo to zejména o Istanbulu, jehož starostou je od roku 2019 charismatický Ekrem İmamoğlu. Ten je sice členem největší opoziční CHP, jeho kandidaturu ale před pěti lety podpořila i nacionalistická Strana dobra (İyi) nebo právě politické uskupení zastupující kurdskou menšinu. Letos oproti tomu obě dvě strany do boje o starostu vyslaly vlastního kandidáta, což İmamoğluho pozici výrazně oslabilo.
Více než patnáctimilionový Istanbul byl přitom zdaleka nejdůležitější opoziční baštou, jejíž dobytí by pro AKP znamenalo definitivní koncentraci veškeré moci v zemi. To si Erdoğan dobře uvědomoval, on sám ostatně svou mimořádně úspěšnou politickou kariéru začínal právě na pozici istanbulského starosty.
İmamoğlu ale nakonec překonal očekávání a nad svým vyzyvatelem z AKP s více než jedenáctiprocentním náskokem pohodlně zvítězil. Stejného úspěchu se dočkali i mnozí jeho kolegové ze sekulární opozice – od obdobně charismatického Mansura Yavaşe, který obhájil pozici starosty hlavního města Ankary, až po kandidáty v dalších největších městech, jako je Izmir, Adana, Antalya nebo Bursa. Celkově CHP zvítězila v 36 z 81 tureckých provincií a uspěla i v mnoha oblastech, kde tradičně dominovala právě Erdoğanova strana.
Slušných výsledků se dočkala také strana DEM, která triumfovala převážně ve většinově kurdských oblastech na jihovýchodě země – a to navzdory pokusům vlády ovlivnit místní výsledky pomocí přemístění tisíců vojáků a policistů z jiných regionů. Kupodivu se nezdařil ani pokus odstranit vítězného kandidáta DEM na starostu půlmilionového města Van, Abdullaha Zeydana. Jeho nástup do úřadu sice nejprve zneplatnila místní volební komise, po vypuknutí spontánních demonstrací desetitisíců Kurdů však jeho vítězství potvrdila Nejvyšší volební rada (YSK).
Alespoň prozatím se tak nezopakoval postup z posledních komunálních voleb, po kterých ministerstvo vnitra pro údajné šíření „teroristické propagandy“ odstranilo a nechalo zatknout starosty čtyř desítek převážně Kurdy obývaných měst v jihovýchodním Turecku.
Konec důvěry
Vládnoucí AKP ve volbách propadla i přesto, že má na své straně všechna významná média v zemi a rozsáhlý represivní aparát státu, který neváhá využívat proti svým kritikům nebo politickým oponentům. Důvodem tohoto výsledku je především stále neutěšenější ekonomická situace v čele s obrovskou (v březnu více než 68procentní) inflací, která zvláště drtivě dopadá na 16 milionů tureckých penzistů.
Minimální penze v zemi se přes pravidelná navýšení kvůli inflaci propadla hluboko pod hranici chudoby – a to samé platí o minimální mzdě, kterou pobírá zhruba třetina všech pracujících. Turecké obyvatele akutně trápí především nekončící nárůst cen potravin, který byl na konci loňského roku 4. nejvyšší na světě.
Za této situace Erdoğana konečně opouští část jeho voličské základny, kterou tvoří právě penzisté a chudší, venkovská část tureckého obyvatelstva. Někteří zklamaní příznivci AKP podle všeho vůbec nešli volit, což naznačuje propad volební účasti o více než šest procent oproti poslednímu hlasování. Další pak odevzdali svůj hlas islamistické a konspiračně orientované Nové straně blahobytu (YRP), kterou vede syn Erdoğanova politického mentora, Fatih Erbakan.
YRB ještě před rokem Erdoğana podporovala v prezidentských volbách a do parlamentu kandidovala v rámci aliance s jeho stranou AKP. Letos se ale politicky osamostatnila a neváhala někdejší spojence ostře kritizovat právě za růst chudoby, drastické (a z islámského pohledu neakceptovatelné) zvyšování úrokových sazeb nebo neochotu ukončit obchodní vztahy s Izraelem. Výsledkem je, že ve volbách celonárodně získala přes šest procent hlasů a stala se tak třetí největší politickou silou v zemi i přímým konkurentem AKP.
Nejistá budoucnost
Turecký prezident na volební neúspěch reagoval neobvykle mírně, když porážku uznal a označil ji za „vítězství demokracie“. Neopakovala se tak jeho obvyklá obvinění z mezinárodního spiknutí ani situace před pěti lety, kdy se AKP mimo jiné pokusila zpochybnit výsledky v Istanbulu a vynutila si zopakování voleb, ve kterých ovšem prohrála mnohem drtivěji než původně.
Opozice naopak slaví a slibuje, že komunální volby jsou začátkem pádu Erdoğanova autoritářského režimu a návratu k sekulárním kořenům tureckého státu. „Období vlády jednoho muže je u konce,“ prohlásil znovuzvolený istanbulský starosta İmamoğlu. „Istanbul je majákem naděje a svědectvím o odolnosti demokratických hodnot tváří v tvář rostoucímu autoritářství.“
Analytici se shodují, že pro tureckého prezidenta jde skutečně o největší porážku od založení AKP v roce 2001. Erdoğan má ale zároveň stále dost času na to, aby současný vývoj zvrátil, protože k dalším prezidentským a parlamentním volbám dojde teprve za čtyři roky – ať už v nich bude znovu kandidovat sám, nebo mezitím najde politického dědice, jak dosud naznačoval. Je možné, že se do té doby povede znovu nastartovat tureckou ekonomiku a zkrotit obří inflaci, kvůli které centrální banka v posledních měsících konečně prudce navyšuje úrokové sazby.
Zároveň se dá očekávat, že prezident využije všechny instituce státu ve snaze opozici dále rozštěpit a oslabit. Charismatický İmamoğlu, který je obecně považován za nejsilnějšího potenciálního prezidentského kandidáta opozice, už nyní čelí soudnímu procesu za to, že si nařízené opakování voleb v Istanbulu před pět lety dovolil označit za „bláznovství“. Za tento výrok byl v roce 2022 odsouzen k více než dvěma letům vězení a zákazu politické aktivity. İmamoğlu se sice proti rozsudku odvolal, stále je však možné, že jeho odsouzení bude potvrzeno.
Proti istanbulskému starostovi se navíc vedou i další, podle všeho politicky motivované soudní procesy, jejichž výsledkem by mohlo být jeho dlouholeté uvěznění. Trestnímu stíhání znovu čelí také oblíbený starosta Ankary Yavaş, o jehož možné prezidentské kandidatuře se rovněž spekuluje. Erdoğan má ostatně s perzekucí politických oponentů dlouholeté zkušenosti: kupříkladu někdejší předseda prokurdské Lidové demokratické strany, Selahattin Demirtaş, je ve vězení přes opakované výzvy mezinárodních lidskoprávních organizací nepřetržitě již od roku 2016.
